Kultura a umění Kultura

My bychom vzhůru k nebesům…

Návrh vědecké základny na Měsíci. Repro NASA

Měsíční svit Michaela Chabona je pokusem o portrét generace, která se z pekla druhé světové války dokázala dostat až k letům do vesmíru – a pak už to s ní šlo jen z kopce.

Michael Chabon patří k nejvýraznějším postavám současné americké literatury – nejenže sbírá všemožná ocenění, dokonce se mu už dostalo té cti být parodován v seriálu Simpsonovi. Zatímco ve svém asi nejslavnějším románu Židovský policejní klub operoval s alternativní historií a umístil izraelský stát na pobřeží Aljašky, Měsíční svit je vystavěn jako realistická rodinná sága, jejíž autor ovšem už v úvodu předznamenává: „…držel jsem se faktů, ovšem až na případy, kdy fakty odmítaly odpovídat mým vzpomínkám, smyslu vyprávění nebo pravdě takové, jak jí dávám přednost.“ Autobiograficky působící vypravěč nás přesvědčuje, že zapisuje vzpomínky svého umírajícího dědečka, pozoruhodného furianta a téměř pikareskního hrdiny, který se značnou část života pohyboval okolo amerického kosmického programu, ale nikdy neměl dost štěstí na to, aby se dostal k něčemu opravdu důležitému. Hlavního protagonistu doplňují jeho příbuzní a známí, takže jsou nám nabízeny různé verze reality, abychom si z nich vybrali podle svého vkusu, ovšem žádnou z nich nemůžeme brát vážně: Chabon si ve skutečnosti dobrodružství svého dědečka kompletně vymyslel. Jenže i když nad námi může autor triumfovat tím, jak snadno jsme na jeho mystifikaci naletěli, přece jen základní příběh Měsíčního svitu vymyšlený není (to koneckonců není ani výchozí situace Židovského policejního klubu – američtí politici skutečně zvažovali možnost posílat uprchlíky před Hitlerem na daleký sever, aby to humanitární gesto nepřišlo moc draho): k tomu, že lidská noha poprvé stanula na Měsíci, skutečně výrazně přispěl někdejší nacistický prominent Wernher von Braun. Jde zde tedy o otázku etiky vědeckého zkoumání – raketa se dá nesporně využít mnoha různými způsoby, ale dopadlo to tak, že zdaleka nejčastějším je zabíjení lidí. Kniha se dá také chápat jako historie jednoho snu, který se možná vyplnil až příliš rychle: jakmile vesmír přestal být nedostupný, tak nám docela zevšedněl.

I když vypuštění první umělé družice nebo přistání člověka na Měsíci byly samozřejmě v první řadě produktem studené války a jejich hlavní motivací byla snaha vytřít protivníkovi zrak, vnímala je v zásadě veřejnost na obou stranách pozitivně, jako úspěch lidského umu, na který můžeme být koneckonců hrdí všichni. Podezírání a spekulace jsou až pozdějším dílem, kdy zvítězil skeptický individualismus a kdy se západní civilizace rozhodla prestiž z dobývání kosmu přenechat Číňanům a Indům: „Díky von Braunově neúnavnosti a posedlosti se za pouhých pět let cesty na Měsíc ve veřejném mínění propadly od zázračné a nemyslitelné odyseje až ke krátké autobusové trati, od celonárodní povinnosti až k nejhoršímu rozhazování prachů, jaké kdy lidstvo ve své neprozíravosti vymyslelo.“ Také vypravěčův dědeček sní o životě na Měsíci jako o druhé šanci pro sebe i lidstvo, i když stále silněji tuší, že nakonec tam povezeme zase jenom sami sebe se vší svojí lidskou malostí a sobectvím – a že vesmír na nás koneckonců není nijak zvlášť zvědavý.

Měsíční svit je také svědectvím o tom, jak obtížná je domluva mezi různými generacemi, neboť zkušenost je převážně nesdělitelná. Dědeček poznal hospodářskou krizi a válku, přesto však vyzařuje nakažlivou chuť do života, která skeptickému vnukovi již chybí – domýšlí se jenom, že jeho předci sice prožili život plný katastrof, přesto se dá předpokládat, že alespoň „v mezerách“ byli šťastní.

Kniha se dá brát také jako výpověď o různých formách židovského osudu, které reprezentují dědeček a babička: drsná Amerika versus kultivovaná, ale různými dávnými traumaty stižená Evropa. Podstatnou roli hraje rovněž kontrast mezi mužským a ženským světem: babička je psychicky labilní, se zájmem o umění a magii, kdežto dědeček je typicky inženýrský typ, nepřístupný a pragmatický. Prošel drsnou školou periférie, oproti babičce ovšem vyrůstal v Americe, kde se antisemitismus projevuje pouze lehkým podezíráním a nepřiznaným „kádrovým stropem“, nikoli organizovaným vyhlazováním.

Další dvojici protihráčů tvoří dědeček a Wernher von Braun. Na jedné straně typický plebejec, který se pro svoji přímočarost dostává neustále do malérů, na druhé bezcharakterní arivista, sloužící ochotně jakémukoli režimu. Dědeček je skeptik a pragmatik, má v sobě hořkost outsidera, ale nestal se cynikem: „Vlastenectvím pohrdal. Jeho iluze o americké slušnosti nepřežily ani první čtení dějin Ameriky.“ Vzhledem k tomu, co dědeček zažil za války v Německu, není divu, že nedokáže tehdejší von Braunovu činnost vnímat sine ira et studio jako pupkáči z Pentagonu.

Děj je fragmentární, události velkých dějin jako aféra Algera Hisse nebo havárie Challengeru se prolínají s rodinnou mytologií. Podstatnou část zaujímají pedantské popisy jídla, oblečení či bytového zařízení, dobovou atmosféru navozují také zmínky o polozapomenutých celebritách amerického showbusinessu. Kniha se díky tomu protáhla na pět set stránek, ale to jistě nebyl hlavní účel: snad tím Chabon do jisté míry reaguje na současnou zálibu ve všem, co je retro, snad mají ty nostalgické obrazy středostavovského amerického života představovat co největší kontrast vůči stále děsivějším odhalením rodinných tajemství. Čím víc se vypravěč dozvídá o svých nejbližších, tím silněji pochybuje, zda dokáže pravdu unést. Tváří v tvář naturalistickému líčení válečných hrůz poznává, že moudra magazínové psychologie o očistné síle pravdy nemusejí být všeplatná: „Když dojde na věci, které je třeba vyslovit, je mluvení vždycky lepší než mlčení; jenže řeč je naprosto k ničemu v přítomnosti všeho nevýslovného.“

Převážně ponuré vyprávění je občas odlehčeno suchým humorem: „Už to byly dva roky, co se strýček Ray zbavil boží služby, jež mu seděla bídně jako jeho šaty, které na sobě měl teď, což bylo jakési anglické lovecké odění: plandavé tvídové kalhoty a tvídové sako s velkými vlněnými nášivkami na prsou. V pozdější době přešel na Alfa Romeo a lázeňský vzhled á la Mastroianni, ale na fotkách ze začátku padesátých let vypadal, jako kdyby se chystal jít střílet koroptve nebo dojednávat appeasement s Hitlerem.“

Chabon si pohrává s přirozenou lidskou potřebou přicházet věcem na kloub, která stojí za nadčasovou oblibou autentických příběhů: „Někdy dokonce i milovníky beletrie uspokojí jedině pravda.“ Jenže pokud nemáme přístup k těm podstatným informacím, budeme neustále v nejistotě, čemu vlastně věřit a čemu ne. Stejně jako lety do vesmíru, i poznání reality jako by bylo dostupné jen hrstce vyvolených – podstatná část lidstva tak začíná opovrhovat výdobytky dvacátého století, k nimž patřila i víra v technický pokrok jako recept na všechny problémy. Věda se naopak jeví jako cosi odcizeného, nesrozumitelného a běžnému člověku nepříliš přátelského, takže se vrací touha po útěšném a přehledném mýtu – jak se zdá, ve všech životních dilematech máme nakonec na výběr pouze mezi polopravdou a nevědomostí.


Michael Chabon: Měsíční svit. Přeložil Richard Podaný. Odeon, Praha, 2017.