Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Aku-Aku

Co je uvnitř? Foto Bjørn Christian Tørrissen, Creative Commons

Vzpomínání Thora Heyerdahla, že příprava expedice na Velikonoční ostrov byla neméně dobrodružná než její realizace.


Když se vypravuješ s rodinou na venkov, musíš s sebou tahat hodně věcí. A právě na tolik věcí musíš pamatovat, když s sebou bereš nádavkem k rodině ještě pět archeologů, lékaře, fotografa, patnáct členů posádky, loď s rezervními součástmi, speciální výstroj a potravu pro všechny na jeden rok. Připadáš si jako dirigent, který prohání orchestr Lisztovou Uherskou rapsódií, přitom pojídá makaróny a v botách mu běhají mravenci. Na mém pracovním stole byl hotový chaos pasů, papírů, licencí, fotografií, balíčků a dopisů. Nábytek se utápěl pod námořními mapami, tabulkami a vzorky všemožné výstroje. Brzy se rozšířil zmatek po celém domě. Telefon drnčel o závod se zvonkem u dveří, a když jsem někam pospíchal, musil jsem přelézat bedny, balíky a rance s polní výstrojí.

Seděl jsem odevzdaně na víku bedny s magnetofonem, v jedné ruce jsem držel obložený chléb, na klíně jsem měl telefon a druhou rukou jsem se pokoušel vytočit číslo a dovolat se ven za ustavičného zvonění k nám. Ale dnes to bylo beznadějné, protože jsem právě uveřejnil inzerát, že hledám prvního kormidelníka pro cestu k tichomořským ostrovům. Telefon neutichl ani na chvilku. Lodníka jsem už měl. Konečně jsem se dovolal a získal jsem spojení s jedním z velkoobchodníků v Oslo.

„Potřeboval bych tři tuny zubolékařské sádry,“ řekl jsem.

„Bolí snad někoho zuby?“ otázal se jakýsi hlas suše.

Nato nás přerušilo meziměsto ze Stavangeru dříve, než jsem mohl vysvětlit, že sádru potřebuji nikoli k vyspravení chrupu, ale k odlití formy některé ze soch Velikonočního ostrova.

„Haló,“ ozval se nový hlas, „Haló, máte tady vzkaz od svého strojníka Olsena, že hřídel je vyběhaná; má se znovu vybrousit, nebo koupit nová?“

„Hřídel?“ hlesl jsem. Crrrrrr! Tentokrát to byl zvonek u dveří.

„Zeptejte se Raffa,“ zavolal jsem do telefonu. „Ten tomu všemu rozumí.“ Dovnitř se vpotácela Yvonna obložená balíky.

„Prošla jsem stevardův seznam,“ řekla, „a škrtla jsem dvě kila pepře a dvě kila skořice. Kromě toho oznámil dr. Semb, že si můžeme vypůjčit polní lazaret.“

„To je báječné,“ prohlásil jsem a vzpomněl jsem si na hlas, který se domníval, že potřebuji sádru na zuby.

„Buď tak laskavá a zavolej tam,“ požádal jsem Yvonnu a podal jí sluchátko zrovna ve chvíli, kdy se přihlásil další hovor.

„Tohle je asi omyl,“ hlásila mi vzápětí. „Správa Mustadových továren se ptá, kam má složit 84 kg různých rybářských háčků. Ale my přece s sebou povezeme dvě tuny mrazeného hovězího masa?“

„S tím nebudeme lovit ryby,“ vysvětlil jsem jí. „Tím budeme platit domorodým obyvatelům ostrova, když nám budou pomáhat při vykopávkách. Či snad si myslíš, že jsme s sebou vzali dva kilometry pestrých látek na šaty jen k tomu, abychom se do toho sami oblékali?“

To si Yvonna nemyslila. Místo toho mi však pověděla, že druhý strojník právě telegraficky odřekl. Žena prý mu to zakázala, když slyšela, že se jede na tichomořské ostrovy.

Jediným skokem jsem byl u bedny na odpadky, ale zklamán jsem se vrátil. Bedna byla prázdná.

„Copak jsi tam chtěl hledat?“ ptala se Yvonna.

„Nabídky ostatních strojníků,“ zašeptal jsem.

„Aha,“ Yvonna chápala situaci.

Zase zvonilo, v telefonu i u dveří. Dovnitř se vřítil žabí muž, jehož expedice hodlala vzít s sebou, s dvěma průvodci a náručí plnou plovacích blan a vzduchových trubic. Chtěli nám předvést rozdíl mezi francouzskou a americkou potápěčskou výstrojí. Za nimi stál malý podivný mužík a točil kloboukem v ruce. Chtěl mi říci důvěrně něco závažného. Choval se tak podivně, že jsem si netroufal pustit jej dál než do předsíně.

„Viděl jste sochy na Velikonočním ostrově?“ ptal se šeptem a díval se stranou, zdali ho někdo neposlouchá.

„Ne, ale pojedu se teď na ně podívat.“

Mužík vztyčil dlouhý ukazováček a šeptal s tajemným úsměvem: „Uvnitř sedí člověk.“

„Uvnitř že sedí člověk?“ opakoval jsem a nic jsem nechápal.

„Ano,“ šeptal muž tajuplně. „Král.“

„A jak se dostal dovnitř?“ ptal jsem se přívětivě, a přitom jsem se pomalu a zdvořile sunul zároveň s návštěvníkem ke dveřím.

„Zazdili ho dovnitř. Zrovna jako do pyramidy. Rozbijte jednu sochu, uvidíte,“ pokývnul mi vesele a živě nadzvedl klobouček, když jsem mu poděkoval za radu a zmateně za ním zavřel dveře.

Začínal jsem si zvykat na podivné lidi, kteří mě vyhledávali v souvislosti s mou cestou na Velikonoční ostrov. Nebylo konce zvláštním radám, jež docházely poštou, když noviny uveřejnily naše plány. Téměř denně mi psali lidé z nejrůznějších konců světa a poučovali mě, že Velikonoční ostrov je poslední zbytek propadlé pevniny, jakési tichomořské Atlantidy. Klíč k záhadě prý musíme hledat na mořském dně kolem ostrova, ne na zemi.

Byl mezi nimi dokonce jeden, jenž navrhoval, abych celou výpravu nechal plavat. Je prý zbytečné tam jezdit. Můžete sedět ve své pracovně a vyřešit celý problém pomocí vibrací. Pošlete mi fotografii sochy z Velikonočního ostrova, psal, a fotografii staré sochy z Jižní Ameriky. Já už poznám podle vibrací, zdali jsou obě sochy výtvorem jednoho lidu. Pisatel dodal, že kdysi vyrobil model Cheopsovy pyramidy z lepenky a vyplnil jej syrovým masem. Za nějakou dobu se model začal tak nesmírně chvět, že pisatel musel poslat celou rodinu do nemocnice.

Cítil jsem, že se brzy začnu také chvět, neskončí-li tenhle blázinec. Bral jsem schody po čtyřech a snažil jsem se dohonit žabí muže, kteří zmizeli nahoře, ale zastavila mne Yvonna a s výrazem politování mi podávala v napřažené ruce sluchátko telefonu. A zatímco jsem hovořil, sunula ke mně kolísající horu neotevřených dopisů. Ranní pošta. Váhavě jsem pokládal sluchátko a chvěl se strachem, že telefon zazvoní znovu.

„To bylo z ministerstva zahraničí,“ oznámil jsem. „Požádej ty ostatní, aby nahoře počkali. Musím si hned vzít taxíka a dojet tam. Britské ministerstvo kolonií žádá odpověď na řadu otázek týkajících se Pitcairnu. Costa Rica dala svolení k vykopávkám na Kokosovém ostrově, jen když podepíši, že nebudu hledat skrytý poklad, o němž se domnívají, že je tam zakopán.“

„Vezmi si poštu s sebou do auta!“ volala za mnou Yvonna. „Snad tam najdeš opožděnou nabídku na místo druhého strojníka.“

O tom jsem pochyboval, ale popadl jsem svazek a utíkal dolů. Většinou to byli malíři, spisovatelé a všelijací ostatní lidé, kteří prosili, aby se směli výpravy zúčastnit. Obdržel jsem dokonce dopis od jednoho Němce, který psal, že je sice povoláním pekař, ale v poslední době pracoval jako hrobník, a byl tedy povolán k tomu, abychom ho vzali s sebou k vykopávkám.

„Nezapomeň, že se máš také setkat s plachtaři. Postavili všechny stany na planině u Bergslandu,“ volala Yvonna cestou nahoru po schodech.

Vyběhl jsem ze dveří a div že jsem neporazil listonoše, který se chystal odevzdat mi odpolední poštu. Byl bych mu málem dal svůj svazek, místo abych od něho vzal druhý, ale nakonec jsem s oběma kupami klesl na sedadlo v taxíku.

„Majostuveien,“ řekl jsem šoférovi.

„To je tady,“ odpověděl klidně.

„Promiňte, ministerstvo zahraničí,“ opravil jsem se a začal jsem otvírat poštu, zatímco se auto rozjíždělo.

Ale nebyli tu žádní strojníci, kdepak. Z příbuzného oboru se tu hlásil jedině hodinář, který chtěl jet s sebou jako kuchař. Kuchaře jsem už měl. Ale byl tu dopis z archeologického oddělení univerzity v Oslo od jednoho z archeologů, kteří měli jet s sebou. Dostal žaludeční vřed, lékař mu cestu zakázal.

Tady se zřítil jeden z pilířů výpravy. Kdybychom se vydali na cestu bez dostatečného počtu archeologů, bylo by přesvědčivé síly výpravy využito jen chabě. Není lehké v tak krátké době sehnat jiného, který by se mohl uvolnit na celý rok. Znamenalo to začít zas od začátku, psát archeologům doma i v cizině.


Thor Heyerdahl: Aku-aku. Přeložila Dagmar Chvojková-Pallasová. Mladá fronta, Praha, 1970.