KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Tradiční břitké shrnutí událostí minulého týdne z pera našeho redaktora.

K VÝROČÍ SLOVENSKÉHO (MEZI)NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ

Ve čtvrtek bylo 75. výročí zahájení Slovenského národního povstání – největšího evropského povstání druhé světové války (co do délky, počtu účastníků i rozlohy), v němž se navíc (alespoň na jeho začátku) slovenští povstalci nebouřili proti cizí okupaci, ale proti nacistické vládě vlastního národního státu. Že slovenské národní povstání nebylo povstáním nacionálním (jako byla Tisova revolta proti Česko-Slovensku z roku 1939, která vyústila do vyhlášení Slovenského štátu) mělo svou velkou souvislost v tom, že na rozdíl od roku 1939 se ho nezúčastnil jen jeden národ a jedna strana. Ze tří vůdců SNP, které jsme v mém dětství v 80. letech měli každého 1. září v ZŠ na nástěnce, byl „čistý Slovák“ jen Laco Novomeský – Gustáv Husák měl maminku z chorvatské menšiny a Karol Šmidke (vlastním jménem Karl Schmidke) byl původem sudetský Němec ze slezských Vítkovic. To, že tito tři komunisté byli po válce obviněni z „buržoazního nacionalismu“, je stejný paradox, jako že i praprasynovec tehdejšího vůdce povstání za demokraty Mikuláše Ferjenčíka, dnešní stejnojmenný poslanec PSP ČR za Pirátskou stranu, dnes dělá veřejné rovnítko mezi vlastenectvím a nacionalismem. Slovenské národní povstání nevedli ani jen demokraté ani jen komunisti (kterých bylo mezi povstalci necelých pět procent), ani jen sovětoslovakisti, ani jen čechoslovakisti (k těm patřil vůdce povstání Vavro Šrobár), ani ne samotní Slováci s pomoci sovětské Rudé armády (s níž tehdy přes Karpaty přecházel i ukrajinský politruk jménem Brežněv) a Čechů ve Svobodově armádě. Operacím armády v SNP velel Slovák Rudolf Viest, pod nímž kromě většiny volyňských Čechů, jako byl dědeček mojí spolužačky Mileny Kábrtové, sloužilo i několik desítek procent vojáků židovského původu – předválečných uprchlíků do SSSR, které Ludvík Svoboda a jeho kolegové vesměs vysvobodili ze sovětského gulagu (včetně spisovatele Ludvíka Aškenazyho a otce a strýce divadelníka Arnošta Goldflama), těšínští Poláci jako dědeček Jiřího Stavovčíka, komunisté, kteří během povstání padli jako Jan Šverma, i ti komunisté, kteří přežili a do smrti zůstali stalinisty jako Karel Vaš, jiní, jež jejich stalinismus v 50. letech semlel jako Bedřicha Reicina, a další, kteří jej překonali, v roce 1968 budovali Pražské jaro a v 70. letech se dostali na stranu disentu (František Kriegl a Stanislav Budín). Tyto jednotky pak byly seshora podporovány nejen sovětskými, ale i angloamerickými vzdušnými silami. K povstání se pak připojili lidé s nejrůznější státní příslušností, jako padlý Július Dubček, který povstal spolu se svým slavnějším bratrem Alexanderem a který měl americké občanství – anebo stovka francouzských vojáků, kteří kvůli SNP utekli z fešáckého zajateckého tábora v Maďarsku, a z nichž 56 padlo během bojů o obec Strečno (o nich vypráví text Eduarda Chmelára Jeden príbeh).

Slovenské národní povstání bylo národní – ale zároveň bylo velkou mezinárodní rebelií proti nacistickému režimu, která Slovensku umožnila vyvinit se po válce z dědictví nacistického Slovenského štátu a kromě jiného získat zpět jednu třetinu svého území, které mu už v roce 1938 odejmul maďarský vůdce Horthy. Jsem proto hrdý, že jedním z dvou mateřských periodik českého novináře jako jsem já, se stal deník Nové Slovo – který byl před 75 lety založen jako povstalecké noviny Slovenského národního povstání…

KONĚV JE OUT, ZAM(K)AŽME BEDŘICHA – ZLODĚJE ČESKÉHO KOSOVA!

Měl bych krátkou poznámku k šarádě okolo pražské sochy maršála Koněva, kterou ve výročních dnech okupace roku 1968 kdosi ilegálně posprejoval, jiný ilegálně vyčistil, načež ji tradičně asociální radnice Prahy 6 zahalila závojem a uvažuje o jejím přesunutí na ruskou ambasádu. Včera se u mě neočekávaně objevil můj kmotr, který se před rokem odstěhoval do Slezska. Bydlí od Hradce Králové jen asi 120 kilometrů, ale jede to vlakem šest hodin, ačkoli autem by to zvládl za necelé dvě hodiny.

Proč?

Za všechno může muž na fotografii, kterou jsem před měsícem vyfotil během své návštěvy Berlína: pruský král Bedřich Veliký. Ten se tak naštval na císařovnu Marii Terezii, která si ho nechtěla vzít, že jí během válek o dědictví rakouské (respektive české) v letech 1741 – 8 obral nejen o Obojí Slezsko, rozlehlejší než Čechy, které bylo součástí Zemí koruny české už od 13. století (z něho jí ponechal jen úzký pás na sever od Moravy), ale i ze samotných Čech si ukousl území jménem Kladsko, které je dnes onou slavnou chybějící dírou na severu naší republiky. Kdyby Kladsko dodnes patřilo k naší zemi, dávno by tam stála železnice, jíž by se člověk z dnešního Broumovského do Javornického výběžku dostal coby dup  – zatímco takhle musí složitě s Českým drahami objíždět to vykousnutí až na jih do Zábřeha - a pak zas na sever.
Kladsko je české Kosovo - a za jeho okupaci může Bedřich Veliký! Je blbost posprejovávat sochu maršála Koněva - který si to navíc nezaslouží, protože během invaze před 50 lety už byl v důchodu a navíc byl proti ní. Díky Koněvovi jsme v roce 1945 od Hitlera dostali zpátky české Sudety – proto bychom ho posprejovávat neměli. Aktivisté, kteří chtějí protestovat skutečně efektivně, by se naopak měli vydat ke kořenům ještě o 200 let starším – na Unter den Linden do Berlína – a na sochu, co tam stojí, napsat: "DOLŮ S BEDŘICHEM, VELIKÝM ZLODĚJEM ČESKÉHO KOSOVA!"

(Poznámka autora: Když jsem tuto poznámku věšel na Facebook, přidal jsem pro širší publikum na vysvětlenou smajlíka. Čtenáři Kulturních novin to, doufám, nepotřebují...)