Kultura a umění Kultura

Krajina v lyrických obrazech Růženy Magni

Růžena Magni, jaro 2006. Foto: Jan Dočekal Růžena Magni: Krajina čekání, kombinovaná technika, 1992. Foto: Jan Dočekal Růžena Magni: Krajina vzpomínání, kombinovaná technika, 2004. Foto: Jan Dočekal Růžena Magni: Vzdálené výšiny, kombinovaná technika, 1999. Foto: Jan Dočekal

V souhrnu výtvarné tvorby na Vysočině v druhé půli 20. století a první dekádě století přítomného je poselstvím a uměleckou hodnotou malířského projevu ukotvena Růžena Magni. Narodila se 20. září 1929 v Bučovicích, zemřela 14. prosince 2008 v Daňkovicích na Žďársku.

Po absolvování Vyšší školy uměleckého průmyslu v Brně (prof. Karel Langr) našla uplatnění ve Zlínském filmovém studiu, kde spolupracovala s režisérkou a animátorkou Hermínou Týrlovou. Od poloviny padesátých let působila ve Žďáru nad Sázavou, kde s manželem, sochařem a grafickým designerem Rostislavem Magni, pocházejícím z Telče, našli práci a nový domov.

Uměleckou činnost lze vykonávat dvěma způsoby, převtělením a sebevyjádřením. V převtělení je autor svými schopnostmi neosobně soustředěn na výkon, s vytvořeným dílem se neztotožňuje. Kdežto v sebevyjádření je nejen autorova schopnost tvořit, ale i hodnota reprezentace jeho osobnosti, ztotožnění se s obsahem a sdělením díla. To platí o obrazech Růženy Magni. Každá její umělecká práce je zrcadlem autorčiny povahy, s převahou lyrických reflexí duše a schopnosti adekvátního podání krajinných motivů.

Může být diskutováno, jestli prolnutí impresí a elementů lidské psychiky s krajinou je také v dnešním umění prvkem hodnověrným, zda faktická přetržka mezi člověkem a přírodou dávno nezpůsobila nemožnost zkoumání takovýchto procesů. Je však možné vést debatu i tak, aby podobný filosofický problém nestál v cestě. Jít tudy, kde nacházíme odkaz tiché, ale přiměřeně senzibilní malířky, jejíž emoční svět měl příznaky vyrovnanosti a samozřejmě i protiklady. Ovšem předcházející verba jsou nutně v minulém čase, protože tvorba Růženy Magni, oné tiché, leč senzibilní malířky, je už jedenáctý rok uzavřena. Takže odpověď na otázku, jak se to dnes má s prolnutím lidské psychiky, notabene psychiky umělcovy s krajinou, se již týká jiné generace.

Jsou příslušníci, raději příslušnice (aniž se dotýkáme genderových otázek) aktivních uměleckých generací s to procítit optické, především pak duchovní výzvy krajiny tak, aby tyto výzvy přenesly na plochu obrazu? S tím se ovšem pojí otázka další, jaký je mentální život dnešních umělkyň, zejména mladé a střední generace? Je cituplnost tím, co organicky ovlivňuje jejich tvorbu? A když není? Znamená to zničující zvrat v zobrazování krajiny? Zvrat nikoliv, jen změnu. Generace, do níž náležela Růžena Magni, je minulostí. Vývoj umění pokračuje. Ubírá se novými cestami ne nepodobnými okolnímu světu. Lyriky si všímá sotva, víc si rozumí se strohostí, ošklivostí, absurditami a senzacemi nezřídka lacinými. Není však žádný důvod, proč by to tak nesmělo být. Svobodné umění může se ubírat pouze svobodnými cestami.

Růžena Magni patřila k umělecké generaci konce 20. let minulého století. Nyní, na začátku třetí zářijové dekády, by se dožila devadesáti let. Z její generace žije nemnohý. S Růženou Magni si připomínáme jednu z předešlých etap našeho výtvarného umění na Moravě. Ona, spolu se svými vrstevníky, zahájila tvůrčí práci v poměrech těsně po únoru 1948. Záhy přišel mocný ideový tlak na strojený tendenční umělecký výklad radostí života a práce. Růžena Magni nemusela podstoupit sebezpytování, kam se sebou. Obrátila se k přírodě, promlouvala k ní jazykem, v němž nebylo deformování lidské mysli. Značně redukovanou věcností sdělila estetická stanoviska. Skrze tvary, linie a barvy otiskla do svébytných krajin svou šlépěj. Otázky, na něž nenacházela uspokojivou odpověď v životní praxi, kladla si v krajině. Nenacházela jednoznačné odpovědi, ale dostatek symbolů a smírných cest.

V obrazech Růženy Magni jsou výlučně prvky z krajiny Vysočiny, protože té byla od dospělosti pořád blízko. Viděné a procítěné interpretovala nezávisle, výhradně v poloze sumarizovaných impulsů a z nich vydělovaných „osvobozených“ fragmentů, jejichž podoba, barevnost a skladebná vzájemnost jsou v konečné variantě autorčinou lyrickou imaginací. Její obrazy jsou vlastně díly textilními, s převahou autorčiny – léta prohlubované a zpřesňované – nenapodobitelné varianty technologie prastaré dekorativní voskové techniky (batiky).

Příbuznost v přijímání inspirací krajinou a souzvučnost znaků jejích obrazů a soch životního partnera Rostislava Magni vytvořily tři desetiletí trvající princip společných výstav. Skrze ně byli po celý ten čas přijímáni jako soudržný umělecký pár s vyhraněně individuálními, přesto harmonizujícími projevy.

Rostislav Magni zemřel v srpnu 1994. V Kulturních novinách byl připomenut v č. 34/2019.