Láska
Po včerejším dni, kdy jsem se namlsal (napsal mi legendární dramatik, že se mu líbily moje poslední texty, a cestou z práce mi na mostě, kde jsme se potkali, totéž řekl rozhlasový režisér, jehož jméno není slavné, ale slavné jsou jeho výtvory: je poslední, který ještě dnes pro ČRo točí rozhlasové inscenace a čtení z knih) mi přišel dnešní den střídavě oblačný. Vydal jsem se tedy nakoupit do svého oblíbeného krámu, kterému říkám krycím jménem Herbert a kde vždycky něco zažiju. Mezi plnými regály mě ke konferenčnímu referátu o kapitalismu, který píšu (tezi, že jsme země kolotočářů, v níž neexistuje žádná kulturní politika, mi včera režisér vřele schválil) napadlo, že přes všechny jeho vady bychom se ho už dnes nevzdali asi právě pro tohle. Revoluce by snad mohla být jen kvůli máslu, jehož cena v naší prodejně si za pár dní zakolísá i mezi 20 a 100 korunami.
Cestou k pokladně mě předběhl pán, který si kupoval dva obrovské pytle kávy a malou čokoládičku Toblerone. „Na noční směnu?“ zažertoval jsem a pán se hořce zasmál. Za mnou stála paní, která měla v košíku tyčinku Bounty a láhev Kapitána Morgana. Když zachytila můj pohled, začala vysvětlovat sama: „Včera jsem viděla film o vzpouře na té lodi a dostala jsem na to takovou chuť…“ řekla skoro omluvně s červánky ve tváři. (Vzpomněl jsem si na trojici chlapec-chlapec-dívka, kteří před časem v téže prodejně měli v košíku jen dvě láhve téže značky a kartón jahodových prezervativů – a nečervenali se.)
K hlásícímu telefonu přistoupila moje kamarádka, prodavačka Mařena, a krásným hlasem, který vylepšuje její nekonfekční postavu, zahlásila na celou místnost: „Vážení kupující, připravte si peněženky, za deset minut dojde k zavření prodejny. U nás nepřipouštíme žádné zpoždění.“
„Říkáte to jako letuška. Kdybyste ještě řekla, jaké nás venku čeká počasí…“ řekl jsem mile.
„Letuška ne, ale chtěla bych být stevardkou u RegioJetu. Jsem v jejich fanklubu a doufám, že mě Radim jednou vezme,“ vyslovila zasněně svůj sen, který už v prodejně znám nejen já.
„Stevardka by vám asi nevyšla, ale co strojvůdkyně?“ vzpomněl jsem si na kamaráda, který se v těchto dnech přešel z profese psychologa na strojvůdce, aby si zvýšil plat. Paní stojící za mnou se ale uchechtla tak, že mě to vůči Mařeně trochu zabolelo.
Vyšel jsem ven. Skupinka desetiletých kluků držela v dózičce zabalené bonbóny a nabízela: „Pane, kupte si bonbón za pět korun!“
„A na co vyděláváte, kluci?“
„Na nic. Tak.“
Dal jsem jim pět korun, vybral si bonbón zabalený ve své oblíbené barvě (žlutý) a slyšel jsem, jak vůdce skupiny, snědý kluk, říká dalším: „Vidíte, takhle vyděláme na další balíček a pak na další… Budeme mít, vole, na bonbóny do smrti.“
Znělo mi to nevinně a blízce. Takový desetiletý kapitalismus bych vydržel. Horší to s ním je, když vyroste…