Kultura a umění Kultura

Orestes nebyl terorista

Herman Wilhelm Bissen: Orestes (1848). Repro Ny Carlsberg Glyptotek

Absolventská inscenace studentů herectví pražské DAMU vypráví srozumitelně a pokorně o pýše a o naplňování údělu hrdinů. Hrdiny trochu netypicky omezují a trápí spíše mechanismy moci – včetně demokracie – nežli úradky bohů.

Euripidův Orestes nevyniká příliš dramatickým dějem – v zásadě líčí jen přípravu a neúspěch pokusu o vraždu krásné Heleny rukou Oresta (již odsouzeného k smrti) spolu s jeho věrným druhem Pyladem a za pomoci jeho sestry Elektry. Podle některých pramenů byl ve své době nejpopulárnějším dílem toho starořeckého dramatika a dokonce snad i jedním z nejhranějších dramat vůbec, ale v moderní době je tomu každopádně jinak. Kritika, která zřejmě kulminovala ve druhé polovině devatenáctého století, mu také vytýká absenci kladných postav, málo tragický, smířlivý závěr, způsobený navíc takřka čítankovým náhlým zjevením boha – deus ex machina.

První český překlad pořídil profesor třebíčského gymnázia Josef Sedláček na počátku 20. století a kvůli nezájmu nakladatelů ho publikoval vlastním nákladem až těsně před svou smrtí v roce 1923. Druhý a zatím poslední původní překlad z řečtiny pořídil Rudolf Mertlík. Pod jménem Olgy Valešové byl tento překlad zařazen do souboru šesti Euripidových dramat ve 39. svazku Antické knihovny (nakl. Svoboda, Praha, 1978).

První jevištní provedení v Čechách ovšem inscenoval až v roce 1991 (!) v pražském Činoherním klubu režisér Jan Nebeský. Použil další, v pořadí třetí českou verzi textu, formálně vzato adaptaci, kterou na základě různých překladů a především dvojjazyčného řecko-německého vydání vytvořil Jaroslav Vostrý. Kvality tohoto textu by zasloužily samostatný článek, teď jen ve stručnosti uveďme, že Vostrý dosti podstatně zkrátil původní rozsah, part chóru upravil pro dvě ženy a hlavně použil veskrze soudobý a poměrně uměřený jazyk. Silný, kde je třeba, ale ne zbytečně vášnivý.

V divadle Disk zazněla tato adaptace poprvé v roce 2003 v unikátním euripidovském „dvojboji“ (Elektra + Orestes), který pod společným titulem Héroés režíroval Ivan Rajmont, v té době už šéf činohry Národního divadla. Krátce na to, totiž v r. 2006 tam Petr Mikeska v dramaturgii Terezy Dobiášové režíroval inscenaci (teprve druhou po kladenském Středočeském divadle) Mertlíkova překladu. Nemůžeme čtenářům posloužit byť i jen povrchní srovnávací analýzou, ale náš titulek odkazuje právě k této inscenaci. V anotaci totiž slibovala, „my vám předvedeme, jak se z hodných dětí stávají teroristé“, kteréžto pojetí posléze ve své recenzi komentoval i Matěj Stropnický.

Absolventská inscenace letošního čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla (vedeného doc. Milanem Schejbalem a prof. Zuzanou Sílovou), když už by měla být velestručně charakterizovaná, je především soudobá, a to nikoliv lacině. Režisér Štěpán Pácl chce přivést nejen diváky k přemýšlení o důsledcích minulých skutků a myšlenek, které uvádějí lidi v kterékoliv době „do bezvýchodných a zoufalých konfliktů, a které nutí nastupující generace se ptát: Je tento svět opravdu tím, ve kterém chceme žít?“ (Kristýna Šestáková). Navzdory některým nepříznivým okolnostem (nemoci apod.) se mu to už na premiéře podařilo.

Michal Spratek navrhl střídmé a srozumitelné kostýmy i scénu – jeviště světa stvořeného ze slov. Orestes (Michael Goldschmid) je v úvodu dramatu snad až příliš zakrvácený, což může od jeho slov poněkud strhávat pozornost. I bez toho by jistě byl ve své slabosti, bolesti a šílenství stejně skvěle přesvědčivý. Naopak když se chystá k „teroristickému“ činu, do jisté míry ho zastiňuje sošný a poněkud jednodušší Pylades (Kryštof Dvořáček). Aby nebylo mýlky, nejde zdaleka jen o fyzické dispozice. Do určité míry ho totiž zastiňuje i Jessica Bechyňová v roli Elektry. Postavou sice o poznání drobnější, ale rázná, dynamická, cílevědomá a jako osobnost prostě silnější. Pochybnosti, které u Oresta jakoby předjímaly ty slavnější hamletovské, totiž potlačuje a zároveň bytostně touží po lásce - aspoň sourozenecké. Jako extrovertní organizátorka komunikuje s kdekým včetně dvou Žen z Argu (Zuzana Černá a Eliška Zbranková), jejichž vstupy jsou mile věcné, civilní a jaksi empatické. Můžeme spekulovat, že kdyby byly měly politický hlas, neodsoudila by obec oba sourozence k ukamenování.

Naopak král Tyndareos (Čeněk Vaculík), Orestův nevlastní děd, se jakémukoliv vcítění úspěšně brání. Je to suchar upomínající na měšťácké mravokárce viktoriánské či biedermeirovské éry bez špetky soucitu. To Menelaos (David Krchňavý), Tyndareův spartský protějšek, je o několik stupňů krevnatější a snad i lidštější, a to i když pro Oresta s Elektrou skoro nehne prstem. Každopádně jeho úvahy o lidu a obci jsou jasně nadčasové. Nemusíme je srovnávat přímo s těmi od Machiavelliho, ale praktické a pragmatické jsou nepochybně.

O absolvujícím hereckém ročníku, který už vedle studia také „praktikuje“ pod hlavičkou Činohry 16-20, jsme v Kulturních novinách už psali. Při scénických čteních cyklu Hrdina v českém dramatu si vyzkoušeli a snad i procítili sílu slova (skoro jen samotného), což evidentně dále zúročují. V této souvislosti se nabízí otázka, jestli deklarovaná snaha režiséra Š. Pácla vyhnout se recitaci a deklamaci nebyla až příliš důsledná, protože nedala dost vyniknout vycizelovanému rytmickému dialogu Oresta s Pyladem ve čtvrté epizodě. Přitom právě tam se z Oresta zoufalého stává ten odhodlaný (i k další vraždě).

Nevíme, zda v dalších reprízách bude tento Euripidův a Vostrého Orestes doplněn původně zamýšlenou živou hudbou a dalšími prvky, ale už teď klade naléhavé až bolestné otázky nejen o vině, trestu a svědomí, ale též o právu a demokracii a jiných hrázích pokrevní mstě v širším významu - včetně interetnických spirál násilí kdekoliv a kdykoliv.