Téma Domov,Ekonomika,Kultura

Stav médií a kultury v současné České republice

Foto autora z přednášení příspěvku na LOS. Vpravo od TK jeho předřečník a šéfredaktor Jiří Guth.

Autorův příspěvek přednesený na Litoměřickém odborném semináři 21. 9. 2019.

Dámy a pánové, chtěl bych svůj příspěvek věnovat třem z mých učitelů, o kterých dnes budu mluvit, kteří se postupem času stali mými přáteli: před časem zemřelým sociálnímu filosofovi a družstevnímu podnikateli Ulrichu Röschovi (1951 - 2014), spisovateli, textaři a divadelníkovi Vladimíru Fuxovi (1928 - 2015), a tento rok zemřelému diplomatu, právníku a politologovi Miroslavu Polreichovi (1931 - 2019).

Oligarchové

Mám tu dnes pojednat o dnešních českých médiích. Začnu krátkým aforismem, který jsem na to téma před časem napsal. Omlouvám se za několik říznějších slov, která v něm zazní:

„V naší zemi panuje oligarchie proto, že každý Čech má svého oligarchu. Zemanovci mají rádi Kellnera, protože Zemanovi dohaduje návštěvy Číny a půjčuje mu na ně svoje džambo. Ezoterici mají rádi Koláčka, protože založil nakladatelství Maitrea a produkuje filmy Viliama Poltikoviče. Obránci lidských práv těch nesprávných a nezávislí novináři závislí na správných oligarších mají rádi Bakalu, protože založil Knihovnu, Lavičku a Letiště Václava Havla a produkoval jeho film Odcházení. Diváci TV Barrandov mají rádi Soukupa, protože založil TV Barrandov, a čtenáři Parlamentních listů Valentu, protože založil Parlamentní listy. Dobroseři mají rádi Janečka, protože je dobroser. A prostý lid má rád Babiše, protože se o něm proslýchá, že ve správnou chvíli vypráší kožich všem ostatním oligarchům. No a my křesťani máme holt rádi všechny, protože (jak říkával Karel Kryl) naše víra nás učí milovat každé hovado.“

Od mých předřečníků zde zazněla slova o nepřijatelnosti toho, aby dvacet soukromých osob vlastnilo celé české zemědělství, potravinářství, bankovnictví, hornictví, hazard. Já jsem tu kvůli tomu, abych dodal, že kromě toho, jako ve filmu Kmotr, pět rodin v zásadě ovládá všechna česká kamenná média a celou českou kulturu. Což je definice kolegy Erika Besta, kterou jsem si oblíbil, a za niž mu moc děkuji.

Novinář a exekuce

Kromě dvou lidí, kteří sedí vedle mě, mě neznáte, proto bych se měl představit. Jsem člověkem praxe. Od 20 let pracovník v českých médiích, který přispíval do většiny českých celostátních papírových, několika rozhlasových a nakladatelských, a sporadicky se objevil i v médiích televizních. Od 30 let vědomě novinář nezávislý, zaměstnaný jako sociální pracovník, asistent postižených a lidí bez domova. Vedle toho jsem ale, jako ten, kdo nehodlá dělat ve věcech ideálů přílišné kompromisy a zároveň se musí něčím živit, pracoval i manuálně.

Do Guinnessovy knihy jsem se sice nedostal, ale přesto mám na svém vrubu několik rekordů: Jsem patrně jediný sekáč, který přesekl sekačkou na trávu poštovní schránku, a asi jediný novinář, na jehož popud České dráhy po letech opravily hrubě chybné cizojazyčné verze věty „Záchod se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici“, nacházející se na jejich vlakových záchodcích. Vedle toho jsem ale také jediný, který se svou osvětou ohledně nejhoršího projevu sociální zkázy dnešní České republiky, bezprecedentního českého exekučního zákona č. 120/2001 Sbírky dostal až k audienci v Poslanecké sněmovně, k dvojdílnému rozhovoru pro deník Hlídací Pes (zde a zde) a k rozhovoru s redaktorem švýcarské veřejnoprávní radiostanice SRF, který jsem absolvoval před 14 dny, a na jehož výsledek se těším. Dál jsem to v boji za revokaci zákona, který je příčinou pestrého spektra sociálně-patologických jevů, jimž dávám přídavné jméno exekuční, nedotáhl. Vzdávám hold Saše Uhlové, která to podle mého se stejným tématem dotáhla dál.

Dovolte mi, abych využil příležitost, že tu dnes smím být, k výčtu oněch patologických jevů, které sleduji, a které se týkají exekuční nezaměstnanosti a černé zaměstnanosti (protože exekuovanému člověku nezbývá z platu skoro nic, a tak není motivován pracovat legálně), exekučního bezdomovectví (neboť mnozí si nemohou za svůj exekuovaný plat najmout ani podnájem, a tak spávají na azylových domech, noclehárnách, ale i venku), exekuční rozvodovosti (kvůli exekuci, která dopadá na celou širokou rodinu, i blízké a známé), exekučního vzrůstu sociálních pohřbů (neboť dědici exekuovaných se bojí vypravit svým zemřelým pohřeb, aby tento akt nebyl soudně chápán jako převzetí dědictví, čehož v minulosti exekuční právníci ve snaze donutit pozůstalého k uhrazení exekuovaných částek několikrát dosáhli), exekučního zadlužení v první den zletilosti (to když jejich rodiče opomněli platbu odpadu nebo jízdenky v MHD a dle zavedené techniky se marginální částka po 10 letech, kdy nebyli informováni, rozrostla do nezaplatitelnosti), exekuční sebevražednosti (ví se o řadě případů, ale do českých médií pronikly jen případy Tomáše Strnada z Prahy, který byl za svůj protiexekuční aktivismus šikanován a propuštěn z práce, a Ing. Jaroslava Janoty, bývalého profesionálního vojáka z Napajedel u Zlína, který po noční službě uslyšel, že se mu do bytu někdo dobývá – a on to byl vykonavatel exekuce bez policejního doprovodu, na nějž Janota, který neměl o exekuci ani potuchy, dvakrát výstražně vystřelil, načež byl exemplárně odsouzen na 12 let nepodmíněně za pokus o vraždu, a den před nastoupením trestu se zabil), ba i exekuční emigrace (do exilu v civilizovanějších zemích, kde z nezaplacených 40 korun nemůže vzniknout šestitisícový dluh – rezident jiných zemí Evropské unie totiž podléhá místním zákonům, a ty stanoví, že dlužník nesmí platit více než dvojnásobek dluhu, a částka za úhradu exekutora - který je násobně levnější a vždy státní, nikoli soukromý jako v ČR – jde pravidelně na vrub státu). Musím konstatovat, že česká média, ani veřejnoprávní, ani oligarchická, o téma bezprecedentních českých exekucí (které sami čeští exekutoři ve svém stavovském médiu, časopise Komorní listy, srovnávají se systémem, který dnes panuje jen v Chile, Gabonu a Thajsku) nejeví valný zájem. Proč o ně nejeví zájem ani média stranická, dokonce i levicově-stranická, jsem pochopil, když mi během slyšení v Poslanecké sněmovně řekl současný místopředseda ČSSD, že exekuce pro něj nejsou téma, protože exekuovaní jsou povětšinou nevoliči, a jistý informovaný člen KSČM, který sedí v tomto sále, se mi během této konference svěřil, že se tohoto tématu chtěl ujmout europoslanec Ransdorf, což stálo u zrodu aféry, v níž byl zdiskreditován, a již fyzicky neunesl. Jistá naděje mi kyne ze skutečnosti, že se občas stane, že o některém z do očí bijících sociálních témat o nichž nezávislá média píší dnes a denně po dobu 10 i 20 let, občas z důvodů zvýšení čtenosti přinese "senzační první zprávu" některé z velkých kamenných médií našich oligarchů - za což pak objevitel "senzace" obratem dostane některou z republikových novinářských cen. Snad se do zorného úhlu některého z těchto periodik a autorů-laureátů časem dostane i český exekuční systém...    

Československý kulturní zázrak 60. let a roku 1968

Dovolte mi malou vzpomínku. V době, kdy jsem toužil být výhradně literátem mi popud pro to stát se novinářem, přineslo setkání s legendárním filmovým vědcem, monopolním překladatelem Jeana-Paula Sartra do češtiny a mým učitelem rozhovoru A. J. Liehmem, mimochodem dodnes žijícím koryfejem české kultury a žurnalistiky. Budu se snažit reprodukovat řeč, kterou ke mně tehdy vedl: „Chlapče, dnes už není první republika, kdy se v redakci Literárních novin sešli samí spisovatelé: bratři Čapkové, Bass, Drda, Peroutka, Langer, Medek, a z Brna Mahen a Těsnohlídek, a v pátek šli s Nezvalem a Olbrachtem k Čapkům na zahradu setkat se s Masarykem a dojednat s ním, aby do pražskýho německýho deníku Bohemia mohli za tvrdé československé koruny psát v Německu zakázaní bratři Mannové a Kästner. Ani není už ani doba 60. let, kdy jsme se my z Literárek jako Kohout, Vaculík, Klíma, setkávali s redakcí Mladého světa, který zakládali Smoljak, Čepelka a Lustig, a z Brna z Hostu do domu přijeli básníci Skácel a Mikulášek, sdělili jsme svoje problémy Honzovi Procházkovi, kterej měl ve svý barrandovský tvůrčí skupině Aškenazyho, Pavlíčka a Hofmana – a Procházka potom o víkendu na Orlíku přeříkal prezidentovi Novotnému všechny naše zákazy, z nichž většina pak byla zrušena, takže jsme si až do roku 1967, kdy se na nás Novotný naštval, mohli v zásadě psát, co jsme chtěli – a byli jsme za to solidně placeni. A už není ani doba naší emigrace, kdy bych se tě s tvejma povídkama moh ujmout v Lettre internationale, evropském časopise, který jsem zavedl na povídky a vydával ho ve 12 jazycích – anebo abych ty tvoje věci moh poslat do Paříže do Svědectví k Tigridovi, do Mnichova do Obrysu ke Strožovi, do Kolína do Indexu k Utitzovi anebo do Toronta do 68Publishers ke Škvoreckejm. Dej mi tu reportáž, já ji pošlu do Olomouce do Listů k Žákovi – a jestli se chceš uživit, začni s rozhovorama a reportážema. Ty ti jdou.“

Tehdy jsem začal dělat rozhovory s lidmi věku svého učitele - a od nich se učit. Zajímavý byl jeden jev. Ať už šlo o lidi, kteří byli za normalizace „ve strukturách“ (jako například scenárista Gustav Oplustil, dramaturgyně Jana Dudková, herci Vlastimil BrodskýLadislav Chudík nebo Petr Brukner), či byli tu povolení, tu zakázaní, jako Zdeněk Mahler nebo Jiří Krejčík, anebo emigrovali jako Arnošt Lustig, ať už zůstali doma a pracovali v disentu mimo Chartu jako Vladimír Fux a Miroslav Polreich, anebo v Chartě jako Stanislav Milota a Vlasta Chramostová (která byla mimochodem s Dominikem Tatarkou a Jaroslavem Seifertem jedna ze tří zasloužilých a národních umělců v Chartě 77), všechny tak politicky rozdílné osobnosti se shodly na jediném: 60. léta a konkrétně rok 1968 byly tvůrčím vrcholem jejich života. Tak jsem se jako člověk odkojený v těchto věcech už porevolučním školstvím dozvěděl, že kulturní vrchol nenastal, jak nám říkají, po roce 1989, ale v 60. letech a v roce 1968, kdy došlo k optimu, kdy sociální stav naší společnosti byl v dokonalé rovnováze se svobodou vyjádření a tvorby, která byla nastoupena už za Masarykovy první republiky a která vyvrcholila 26. června 1968 zákonem č. 84/1968 Sb. o zrušení cenzury. Začal jsem plody oné doby studovat a zjistil jsem, že tehdy se plně zhodnotila široká státní podpora tehdejšího režimu nejen pro sport, ale především pro obor, který je předmětem mého dnešního referátu: kulturu a média. Nechci mluvit jen o československé nové filmové vlně, která tehdy vybrala téměř všechny ceny na světových festivalech, včetně dvou Oskarů za tři roky pro zahraniční film – a netýkalo se to jen hraného filmu, neboť tehdy byla na vrcholu i čs. animátorská škola s vrcholy v Jiřím Trnkovi, Karlu Zemanovi a Janu Švankmajerovi, ale i ve Francouzi Jeanu Effelovi a Američanu Genu Deitchovi (tvůrci Toma a Jerryho), kteří se za kvalitním animovaným filmem stěhovali do Prahy, tak jako se později dnešní světoví režiséři Emir Kusturica a Agnieszka Hollandová vydali do Prahy film studovat. (A že si následník kambodžského královského trůnu, dnešní král Norodom Sihamoni, ze všech světových škol vybral pro studium baletu právě pražskou konzervatoř a později HAMU, také nebude náhoda.) V dnešní situaci české kultury je těžké si představit, že k dramaturgii posledních Formanových československých filmů se nabídl nejslavnější francouzský scenárista Jean-Claude Carrière, který se pak stal scenáristou jeho prvních amerických děl, a že majitelem filmových práv na Keseyho román Kirkem Douglasem byl Forman osloven, aby natočil Přelet nad kukaččím hnízdem ještě jako československý režisér už v roce 1966 (!). Že Juraj Jakubisko si vyměňoval herce a štáby s Federicem Fellinim a snad nejslavnější francouzský režisér té doby Allain Robbe-Grillet si pokládal za čest natočit dva filmy s československými herci a štáby. Že všechny nejslavnější skladby, které do filmů jako Tenkrát na západě napsal Ennio Morricone, byly natočeny našimi hudebníky v Hudebním divadle v Karlíně. Že oba proslulé československé vynálezy v oblasti syntézy divadla a filmu, Laterna magika a Kinoautomat (které získaly hlavní ceny na světových výstavách 1958 v Bruselu a 1967 v Montréalu) se spolu s Krejčovým Divadlem za branou staly nejznámějšími exportními programy v západní Evropě a v USA, a když bylo v roce 1972 normalizačním režimem Divadlo za branou zavíráno, protestovali proti tomu Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller i Ingmar Bergman. (Když bylo ovšem v roce 1994 státem zrušeno podruhé, neozvala se už ani myš...)

Na tom, že o nás „na druhé straně“ věděli, měly velký vliv kulturní osobnosti jako ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest, který už od konce 50. let zval významné západní dramatiky (jako byli  zmínění Friedrich Dürrenmatt a Jean-Paul Sartre, Agatha Christie, Marcel Achard či Félicien Marceau) na premiéry jejich her ve svém divadle, či A. J. Liehm, který zval do Československa hvězdy tehdejšího filosofického nebe jako Jeana-Paula Sartra, Ernsta Fischera, Rogera Garaudyho. Tomu, aby hvězdy přijely, pomáhali i slavní krajané-exulanti jako britský dramatik Tom Stoppard (narozený ve Zlíně) či dvorní fotograf Beatles, bratislavský rodák Dezider Hoffman, který docílil, že se v roce 1966 vzniklý festival populární hudby Bratislavská lyra stal jediným svého druhu na Východě, navštěvovaným hvězdami. Když Marek Eben v červenci zahajoval letošní Karlovarský filmový festival, vysvětloval zahraničním hostům fenomén obloženého chlebíčku, a zmínil se, že před 30 lety nastala doba „kdy chlebíčkům konečně odzvonilo, a porevoluční festival je ukázkou kulturnosti českého národa“. K prvním 43 letům festivalu, založeného v roce 1946, uvedu jen tolik: oproti současné době, kdy je vrcholem programu tradiční koupání nahých českých herců v místních kašnách a říčce Teplá, byla kulminačním bodem karlovarského festivalu (a celé české kultury) 60. léta 20. století. Tehdy ještě nebyl k dispozici Marek Eben ani chřestový sorbet, nicméně festival moderoval Miroslav Horníček a chlebíčky na něm jedli Luis Buñuel, Tony Curtis, Claudia Cardinalová, Henry Fonda, Franco Nero, Bernard Blier, Jean-Claude Brialy, Georges Sadoul, Frank Capra, Giuseppe De Santis, Cesare Zavattini... Všechny tyto "hvězdy" se potom odvděčily nejen svými protesty proti okupaci, ale i tím, že československým kulturním a politickým osobnostem, které ve většině skončily v exilu nebo disentu, podaly pomocnou ruku. Oskar Krejčí tu mluvil o filosofické koncepci Dubčekovy reformy, kterou v roce 1968 vypracovala skupina akademika Radovana Richty. Všem 25 členům týmu, který ji vytvořil, nabídl tehdejší švédský premiér Olof Palme občanství a univerzitní místo ve své zemi. Většina z nich nabídku nevyužila a raději zůstala porobena v rodné zemi, nicméně Palme na jejich práci založil svou koncepci reformy švédského státu. Druhý příklad: dramaturg československé nové filmové vlny František Daniel byl po své emigraci do USA osloven Robertem Redfordem, aby s ním v Salt Lake City založil prestižní filmovou školu Sundance school, a anglické překlady Danielových učebnic, které napsal pro pražskou FAMU, se staly kánonem amerických scenáristů a dramaturgů i producentů. Můj třetí příklad míří mimo kulturu: Mexický prezident José López Portillo podmínil dodávku uhlí skomírající Fidelově Kubě, o niž byl požádán Sovětským svazem, tím, že mu bude legálně vydána šestinásobná medailistka z olympijských her 1968 v Mexiku Věra Čáslavská, která odmítla odvolat svůj podpis pod Vaculíkových 2000 slov a protest proti srpnovému sovětskému vpádu a byla za to v 70. letech potrestána prací uklízečky ve sportovních objektech… López namísto navrhovaných jednání v Moskvě odjel v roce 1978 do Prahy – a smlouvu o dodávce mexického uhlí skomírající Fidelově Kubě s prezidentem Husákem (za přítomnosti sovětských orgánů) vyměnil z ruky do ruky za pas, výjezdní doložku a povolení práce v Mexiku pro Čáslavskou. (Dokážete si představit dnešní hlavu státu, která by udělala něco takového pro sice slavnou ale v zásadě nepatrnou sportkovkyni?) Tento držený palec západních levicových režimů pro Československo vydržel až do konce 80. let, do pádu bipolárního světa - a to na obou stranách železné opony. Nejde jen o to, že v západních produkcích produkci vznikly renomované filmové adaptace románů českých autorů (Artur London: Doznání, režie: Costa-Gavras, hlavní role: Yves Montand. Francie 1970; Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, režie: Leslie Woodhead, hlavní role: Julian Glover, UK 1980; Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, režie: Philip Kaufman, hlavní role: Juliette Binoche, USA 1988). Od pilotního prvního dílu seriálu Pan Tau, natočeného pro západní sponzory už v roce 1966 sponzorovaly především západoněmecké televize všechny zajímavé nákladnější československé filmy a seriály, a šéfredaktor Britských listů Jan Čulík, který tehdy pracoval jako producent britského studia animovaného filmu, mi vyprávěl, že v 80. letech byl nejslavnějším tvůrcem animovaných filmů v Británii tehdy v ČSSR zakazovaný Jan Švankmajer, světovou hvězdou autorsky recitované poezie (dnes zvané slam poetry) dnešní mladou generací už patrně zapomenutý básník Miroslav Holub, a když jistý britský časopis vydával tradiční přílohu Čtení na léto, kde z každé západoevropské literatury prezentoval pět nejlepších autorů, byl mezi francouzskými Milan Kundera, mezi německými Pavel Kohout a Jiří Gruša, a mezi portugalskými František Listopad...

Když jsme skoncovali s kulturou

Na tyto úspěchy vzpomínám, když vidím jak česká literatura, která v 60. letech vyprodukovala stovku úspěšných překladových autorů, dnes uživí maximálně deset spisovatelů, kteří musejí psát komerci ´aby se to četlo´, když i velké nakladatelské domy se "odoptimalizovaly" od profese korektor (jedna liberální paní mi vysvětlila, že na něčem ti chudáci velcí nakladatelé prostě ušetřit musí), když redaktoři, kteří musejí kočírovat nakladatelskou továrnu, jež se musí uživit, nemají na autory čas a stipendia na tvorbu se dávají jen těm, kdo jsou ekonomicky či ideologicky "v pořádku", když i tvůrci jako Jiří Žáček vydávají knihy vlastním nákladem, když novináři a umělci kolem mě (a nejsou to často jména malá) vytvářejí na koleně umělecká díla, o která dnešní tržní společnost nemá zájem, zatímco dobře placená místa v oligarchických vydavatelských domech a tučné granty dostávají lidé kteří často nejen o kultuře, ale ani o řemesle, které provozují mnoho neslyšeli. Když vidím, jak i v nakladatelstvích, pro která překládali klasická díla umělci jako Škvorecký, Hrubín či Topol, dnes za 100 korun za normostránku překládají spotřební beletrii nedouci z komerčních agentur na překládání reklamních letáků, a jak můj přítel, rozhlasový režisér, který nechtěl být jmenován (poslední následovník a žák Josefa Červinky a Karla Weinlicha) vlastně poloilegálně natáčí v jisté regionální redakci rozhlasové inscenace a čtení z klasické literatury pro Český rozhlas, který o tyto "kulturní relikty" nemá valný zájem v době, kdy se přebudovává na konglomerát streamového zpravodajství, marketingového oddělení agentury OSA a specializovanou hlásnou troubu některých vybraných oficiálních režimních názorů a jejich mluvčích. (Přípomínám, že v 60. letech vedli regionální redakce ČRo v Brně a Českých Budějovicích spisovatelé Josef Věromír Pleva a František Pavlíček, kteří se oněmi řediteli stali právě pro svou schopnost vytvořit ze své stanice stanici dramatizací a čtení z krásné literatury. František Pavlíček se pak v letech 1990 - 1992 stal v ČRo ředitelem generálním. Jako bývalý rozhlasák od svých starších učitelů vím, že datum jeho odchodu bylo starými rozhlasáky považováno za datum začátku pádu ČRo.)

Tristní je pohled na Filmové studio Barrandov, nad nímž dnes vlají americká, britská a čínská vlajka, což jsou barvy zahraničních produkcí, které používají zdejší kompars, fundus a laboratoře. Tristní pohled je i na neexistující Trnkovo Studio bratří v triku a ateliéry ve Zlíně, rodiště Zemanů, Týrlových, Kadárů a Klosů, které byly rovněž obětí "decentralizace" kultury 90. let. Dvakrát smutný pohled je pohled na dabing, který se v českých podmínkách stal svého druhu uměním, a který je dnes rozdělen na šetřící majitele "outsourcovaných" dabingových firem, stávkující zkušené dabigové umělce - a ty kteří je "mají nahradit": levné studenty konzervatoří (anebo ani to ne). Velice podobný je stav českého dokumentárního filmu - jak mi potvrdila nejmenovaná režisérka velké části legendární televizní série Příběhy slavných, která si s manželem na své dokumenty musela založit firmu, jejíž pořady jsou ovšem Českou televizí placeny tak, že se vedle své filmové tvorby musí živit prodejem potravinových doplňků (a to myslím doslova prodejem, nejde o jejich reklamní propagaci, jíž "si ničí ruku" jiní její kolegové, talentovaní režiséři hraných, dokumentárních i animovaných filmů). Mediální furore, které se spustí, když jediný průměrný český film jako Nabarvené ptáče se byť i jen dostane na Benátský festival, mě na pozadí těchto trosek někdejšího kralování československého filmu světové kinematografii rozechvívá sarkastickým smíchem. Velká česká kultura skončila přesně v době, kdy tehdejší ministr financí Václav Klaus pronesl svou legendární větu: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“. (Pronesl ji mimochodem jen pár let po tom, co jeho britská učitelka Margaret Thatcherová založila státem placenou nekomerční uměleckou televizní stanici BBC4.) Dnešní obsazování křesla ministerstva kultury bývalými zubaři a armádními důstojníky je už jen trapný následek. Je ale zajímavé, že Václav Klaus, který úspěšně prosadil první fenomén, jenž zničil českou kulturu: komercializaci, je úhlavním nepřítelem druhého jevu, který českou kulturu doráží: globalizace.

K tomu malé ohlédnutí a srovnání: Úspěch našich tvůrců na západě 60.–80. let byl způsoben i tím, že mezi zeměmi na východě i na západě tehdy ještě existovaly vzájemně podpůrné struktury, a tak každé (arci jen to povolené – byla to doba Procházkových víkendů na Orlíku) kvalitní české nebo slovenské dílo bylo ihned rozšířeno ve všech zemích RVHP, což pro ně většinou znamenalo, že si ho nemohli nevšimnout ani v zemích EHS. Obrovský světový úspěch tvůrců jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Bohumil Hrabal začal jejich východoněmeckým překladem do němčiny, nemalý úspěch písní dvojice Suchý-Šlitr v latinskoamerickém světě začal stejným způsobem na Kubě. Stejným způsobem – jak už jsme zmínili – se prosadila československá malá avantgardní divadla 60. let. Dnes se ale vyplnila slova Jana Wericha, která řekl v Horníčkových Hovorech H, že pokud do českou duši zachvátí americká imperiální kultura (která, jak dodávám, je ve svých okupačních technikách daleko invazivnější a efektivnější, než byla kultura sovětská) bude s českou duší amen. Kdykoli slyším slovo kvóta (které dnes bohužel slýchám v úplně jiném kontextu) přemýšlím, proč jako členové Evropské unie nemáme tak jako někdejší členové RVHP kvóty na knihy, filmy a další artefakty ze sesterských zemí EU. Když dnes přijdu do knihkupectví či kina, 70 procent artefaktů tvoří produkce z USA, dalších 10 procent z jiných anglosaských zemí, především Británie a zbytek je většinou česká produkce. Ponechme stranou kultury zemí jako je Bulharsko či Rumunsko, o nichž běžný Čech na běžném trhu 30 let nic neslyšel. Není ale vidu a slechu ani po velkých zakladatelských kulturách Evropy francouzské, německé, italské, španělské… A na rozdíl od našich amatérských předchůdců jako byla kupříkladu ostravská divadélka Pod okapem a Waterloo (kde začínala celá generace umělců od Hany Zagorové po Luďka Nekudu), či olomoucké divadélko DEX-klub (kde začínal Karel Kryl), která byla díky státní subvenci schopna brousit nekomerční talenty svých tvůrců a připravovat je pro profesionální scénu, my, kdo se snažíme o život oblastní literatury a divadla od svého okolí stále dokola slýcháme větu, která (stejně jako mnoho dalších projevů našeho života) byla v této zemi naposled slyšet někdy v 19. století: „To si můžeš dělat doma, na to ti nikdo žádný peníze nedá“. Na počet výrazných talentů, které jsem potkal a které – biblickým termínem – padly a zašly na kamenité cestě, už mi nestačí prsty obou rukou. Jsou tichými následovníky talentů, které padly pod bagančetem ždanovovské diktatury 50. let, jako byl naštěstí včas zemřelý zakázaný levicový básník František Halas, anebo teoretik umění Karel Teige, režisér Jiří Frejka, básník Konstantin Biebl a choreograf Saša Machov, kteří si kvůli tehdejším poměrům v české kultuře vzali život sami, a jako český novinář André Simone, který skončil na popravišti v téže době, kdy byl komunistický umělec Josef Grus navždy vyhnán z křesla filmového režiséra, protože natočil „buržoazní komedii“ Hostinec U Kamenného stolu. O tehdejších osudech liberálních a křesťanských umělců a žurnalistů zde raději nehovořím...

Pro charakteristiku dnešní kulturní poroby použiji obrat autora legendárních filmů jako Jak utopit doktora Mráčka, scenáristy Petra Markova, který jako syn bělogvardějského emigranta věru netenduje k levici: „Peníze jsou dnes stejně účinný cenzor jako kdysi býval ÚV KSČ“. Stejným způsobem se vyjádřil scenárista Vladimír Körner (autor filmů jako Adelheid nebo Údolí včel), který porevoluční rozvrácení státního filmového studia Barrandov označil za zločin. A tak zatímco umělci stalinské éry jako básník Daniil Charms nebo filmový režisér Vsevolod Mejerchold zemřeli ve stalinských vězeních a lágrech (jak vždy rády zmíní dnešní režimní média s poukazem na naši "dobu kulturní svobody"), vztah dnešní doby k jejich nezávislým následovníkům nejlépe charakterizuje věta, ze které jsem vytvořil titulek svého rozhovoru s českou scenáristkou, autorkou filmu Anděl Páně Lucií Konášovou: „Trnka a Vláčil by u nás dneska nic nevytvořili a umřeli by hlady“. Rád bych na tomto místě Lucii, která se narodila v roce 1969 a jako taková stejně jako já už neprožila zlatý věk české kultury, ale stejně jako já se od jeho tvůrců učila, z rozhovoru ocitoval: „…jako scenárista podléháte představám manažerů, kteří jsou za prvé naprosto neinvenční, za druhé často velice kulturně nevzdělaní a za třetí si neuvědomují, co jim vlastně můžete nabídnout. Že jim můžete nabídnout silné příběhy, které budou dojemné, komické, ale že to vůbec nemusí být naprostá řachanda. Že diváci si často víc cení emoce dojetí či souznění s figurou, kvalitního příběhu, který vás doslova pohltí. Archetypem úspěšného scenáristy je Šeherezáda, která dokázala vyprávět po 1001 nocí tak poutavě, že si tím zachránila život. To se osvědčilo televizním scenáristům všude na světě – ale tady panuje takové zvláštní milieu nekoncepčnosti a nekompetentnosti, nezájmu a nedostatku uměleckých ambicí, že skoro ztrácíte chuť cokoliv dělat a vymýšlet. Doktor Železný nám všem v 90. letech vysvětlil, že umění nemá lidi nijak poučovat a povznášet a že ta nejpitomější zábava je naprosto v pořádku, protože lid si to přeje. Takže jsme tam, kde jsme.“

Kudy ven?

Kudy tedy ven? Dá se vrátit do starých časů, kdy si umělců národ vážil a stát je materiálně podporoval? Odpověď je stejná jako na otázku, jestli se dá vrátit zpět do 60. let. Odpověď zní ne. Nejen proto, že tradiční marxistické režimy, které usilovaly o plošné materiální a kulturní blaho občanů svého státu jsou na ústupu – ale především proto, že přes světlo, které vytvořil v době československého kulturního zázraku 60. let a roku 1968, marxismus není udržitelné řešení ze zásadního důvodu: vzít někomu násilím jeho majetek, byť bych se na něm svou prací sám podílel a z jeho výtěžku financoval věci sebeušlechtilejší, a vzít mu ho násilnou revolucí, nejde. Neboť – zjednodušeně řečeno – násilí použité na začátku systému se projeví v jeho konci, který jsme naposledy zažili před 30 lety. A nepomůže ani poukazování na to, že protivník sahá k násilí také – čím dál víc.

Jako pro člověka, který se z agnostického levičáka stal pokřtěným křesťanem, je pro mě přestoupení přikázání Nepokradeš a Nezabiješ závazné. To ovšem neznamená odtržení od sociálních myšlenek. Spojení křesťanství a levice není nic nového. Jak víme, už Jiří Wolker napsal, „já jsem Jiří Wolker, křesťan a socialista“, a stejně tak se koncepčními křesťany stali někdejší komunisté jako Luděk Pachman nebo zakladatel našeho listu Jaroslav Šabata. Z druhé strany lze připomenout, že zakladatel a šéfredaktor jednoho z nejlevicovějších českých nezávislých médií, E-republiky, Václav Umlauf, je kněz a jezuitský mnich, a spoluzakladatelem našeho listu byl i evangelický kněz Jan Šimsa.

Odpověď – a zároveň spojnici mezi impulzy Pražského jara a mým dnešním snažením – pro mě před lety objevil můj druhý velký učitel, německý filosof Ulrich Rösch. Prvotním impulzem jeho zájmu byla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, o níž se ve svém rodném západoněmeckém Lörrachu překvapeně dozvěděl zároveň se zprávou, o co se Pražské jaro snažilo: dosažení duchovní i materiální svobody současně. Když mu bylo o pět let víc, sezval z celého světa významné uprchlíky z obsazené země (byli mezi nimi i bývalý čs. ministr financí Ota Šik, ředitel státní banky na Slovensku Eugen Löbl a filosof Ivan Sviták) a v Achbergu na břehu Bodamského jezera s nimi založil mezinárodní školu, Svobodný institut pro výzkum sociálních otázek, jejímž se stal prvním studentem. V jejím otevřeném prostředí se setkal zároveň s encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum, která už v roce 1891 vyzvala křesťanské majitele půdy a výrobních prostředků, aby svůj nadbytečný majetek dobrovolně přenechali chudým řemeslníkům, živnostníkům, a talentovaným dělníkům – a současně se zde prvně setkal s ekonomickou koncepcí sociální trojčlennosti. Její autor, rakouský filosof Rudolf Steiner (1861–1925) v zásadě vyzýval k témuž, co Lev XIII: lidé, kteří mají zájem o řešení sociálních otázek, mají společně zakupovat výrobní prostředky a zakládat svépomocná družstva. Tak vznikl nejen první camphill, který bývalí Steinerovi žáci, pediatr Karl König a pedagog Carlo Pietzner, kteří uprchli z Hitlerem okupovaného Rakouska, založili v roce 1939 na skotském statku Camphill Estate jako vzájemně podpůrnou zemědělskou komunitu pro emigranty, britské nezaměstnané, a postižené, a která fungovala na bázi propojení sociální trojčlennosti s dalšími Steinerovými objevy: waldorfským vzděláváním a sociální terapií, a biodynamickým zemědělstvím. Tehdy už žili (v jednom případě už i zemřeli) i první známí umělci, kteří se stali vyznavači této vlny: básník Christian Morgenstern, spisovatelé Andrej Belyj, Saul Bellow a Michael Ende (autor známého Nekonečného příběhu) či výtvarník Joseph Beuys.

Nevím, nakolik mohu camphillské hnutí nazvat klasicky levicovým: necílí totiž na masy, ani neútočí na státní měřítko změny: základní princip je pro ně dobrovolnost a základní jednotka komunita do pěti set družstevníků, kteří vědí, proč se na komunitě podílí. Jako člověk, který v jednom malém českém camphillu žil dva roky, jsem pochopil, že formát komunity má výhody, které člověk pozná až po čase. Například to, že v komunitě s přímým rozhodováním kde se všichni znají, jsou vyloučeny dnes tak oblíbené globální hrátky s prodejem neznámých tváří skrze emoce a podprahový marketing. Jistě, ne všechny sociálně-trojčlenné komunity vydržely v hranicích pěti set družstevníků. Během duchovního pohybu 60. a 70. let 20. století se sociální trojčlennost rozšířila i do sektoru průmyslu, bankovnictví a médií. Nejznámějšími firmami, které byly založeny na principech sociální trojčlennosti (k nimž patří forma družstva, kolektivní rozhodování o správě firmy, podílnictví na zisku ,a platy vypočítané ne podle postavení, ale z počtu dětí a zdravotního stavu) jsou německá síť drogerií dm-drogerie markt a Alnatura (u jejichž zrodu stál Ulrich Rösch), švýcarská kosmetická firma Weleda, německá banka GLS Bank Bochum, či egyptská síť biofarem, výroben potravin a léčiv, podnikající též ve školství a zdravotnictví, SEKEM. Mezi subjekty, které byly založeny na impulzu sociální trojčlennosti, byl i německý družstevní deník Die Tageszeitung, založený v roce 1978 v Západním Berlíně, jehož družstvo má v současné době okolo 14 tisíc družstevníků, a deník který provozuje, vychází v denním nákladu 60 tisíc výtisků a je v současnosti 6. nejčtenějším v Německu. My jsme po vzoru TAZu a z popudu Jaroslava Šabaty a Ludvíka Vaculíka roku 2009 založili Kulturní noviny, které dnes mají 60 družstevníků (mezi něž patří tři univerzitní profesoři, dva vedoucí ústavů Akademie věd, kandidátka na prezidentku, stínová ministryně atd.) a asi 1000 stálých čtenářů, kteří se k našim novinám vrací. Je to hodně? Je to málo? "Vyplatí se to?" Ačkoli se jako týdeník můžeme chlubit stálými přespěvateli jako je kupříkladu Ivan Hoffman, na rozdíl třeba od sesterské polské Krytyky Polityczne se počet našich družstevníků ani čtenářů nezvyšuje, takže jsme se při mezinárodním vyhodnocení družstevních médií dostali mezi média z Turecka a Uruguaye, která žijí v přímé nepřízni svých režimů. O nás se to vlastně dá říci taky, protože když jsem před rokem představenstvu Fondu nezávislé žurnalistiky přednášel svůj projekt série reportáží o českých exekucích, zeptali se mě jeho donátoři, kolik lidí Kulturní noviny čte. Řekl jsem, že měsíčně od tisíce do čtyř tisíc, ale s podporou fondu to budeme mít šanci na několikanásobek. "To není dobrá INVESTICE," prohlásil jeden donátorů-manažerů Fondu NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY, o kterém jsem se později na webu dočetl, že byl jedním z manažerů už i v legendárním Prvním privatizačním fondu. Odborný ředitel FNZ, který mému projektu i Kulturním novinám fandil, se tehdy jen smutně usmál… Nejde o ojedinělou historku. Takto se tomu má s veškerou institucionální "podporou" skutečně nezávislé žurnalistiky v dnešní České republice. Připomínám, že takový je stav v době, která přináší nástroje, jež se fakticky chystají eliminovat každého, kdo se odváží veřejně kriticky uvažovat o stávajícím režimu (zřizování Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra, článek 13 evropské směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu, zavádění vágního pojmu "předsudečné nenávisti" do legislativy, všestranná podpora aktivitám internetových denunciantů jménem "elfové", a tak dále).

Přesto my, tvůrci a aktivní družstevníci Kulturních novin stále máme své jediné české družstevní médium, které nemá ve svých digitálních číslech žádné komerční reklamy a jehož jediným kritériem pro příjem textů je řemeslně kvalitní a nezávislý pohled, díky čemuž naše noviny spolutvoří jak radikálně levicový Ivan Hoffman, momentálně i kmenový autor slovenského Práva, tak liberálně levicoví Mojmír Vlašín či Naďa Johanisová (zároveň ze Sedmé generace), i virulentně pravicový překladatel a spisovatel Bruno Solařík, který vedle příspěvků v KN vede surrealistický časopis Analogon. (A samozřejmě i desítky dalších, které jsem nejmenoval.) Až na dva členy redakce, kteří momentálně dostávají od družstva podporu ve výši částky potřebné na zaplacení zdravotního a sociálního pojištění ale pracujeme všichni zadarmo, s vědomím, že naše družstvo se nerozšiřuje a do budoucna asi ani rozšiřovat nebude, protože o nezávislý družstevní tisk není v českých podmínkách takový zájem jako v jiných zemích. Nejsme ale sami. Posiluje nás vědomí, že kromě nás existují i další nezávislá média jako je zmíněná E-republika, Argument, Outsider media, Nové Slovo, desítky svépomocných družstevních komunit, řada talentovaných literárních a divadelních spolků, filmařů, výtvarníků i folklorních festivalů, které odepřely poslušnost dnešní politicky motivované grantizaci, komercializaci a globalizaci. I  o nich a jejich ostrůvcích soudobé kultury se snažíme v našem družstevním týdeníku přinášet zprávy. A tak (jak říká náš první šéfredaktor Jiří Plocek) jedeme dál. Víme, kdo jsme, kde jsme a proč to děláme. Rozložení majetku ve světě nyní odpovídá přelomu 18. a 19. století, době, kdy Leopold II. von Sachsen-Coburg-Gotha vlastnil celé Belgické Kongo, a týmž časům synchronně odpovídá dnešní stav české kultury. Octli jsme se v dobách Krameriových.

Když se Václav Matěj Kramerius v roce 1789 (!) zeptal Čechů „Chcete číst dobrou žurnalistiku v dobré češtině?“, odpovědělo mu „ano“ 450 lidí, a ještě za půlstoletí koupilo první vydání Máchova Máje jen 100 lidí, povětšinou autorovi přátelé, které obeslal vemlouvaným dopisem. Jsme na tom asi dvojnásobně lépe než Kramerius, což v časech internetu věru není přílišný úspěch, ale aspoň něco. Možná ze mě mluví moje výše zmíněná religiózní podstata, ale já a další, kdo jsou kolem mne (oni dva, kterým jsem tuto přednášku věnoval, byli jedněmi z nich) věříme, že tak jako ze snah Krameriových a jeho souputníků po 179 letech vykvetlo Pražské jaro, i z našeho družstevního hnutí a ostrůvků nezávislých médií, které dnes nemají přízeň nikoho než několika mála osvícených podporovatelů, může vzejít něco podobného. Že to nebude dnes ani zítra, nás učí historická paralela. Ale přijde to.  

Děkuji vám za pozornost.