Poezie Kultura

Trosky pod hvězdami

Marsden Hartley: Vesnice (1940, olej na plátně). Repro Sage Collections

Tři básně amerického autora Galwaye Kinnella (1927–2014).

Trosky pod hvězdami

1
Celý den sedím pod akrobacií
vlaštovek, vedle trosek
dřevěného domu, po okna zapadlého
do lopuší a maliní.
Střecha se propadla, základy rozpadly,
nic není, jak bylo, jen záseky v trámech.

Noviny v kredenci píší o zapomenutých politicích,
v dopise z fronty farmářův chlapec „okusil bitvy…“
Jablka na spleti větví jsou čistá kyselina,
pastvina zarostla topoly a křovím.
Zde, na tomto posedu z trosek
čekám, kdy uslyším hlodání dikobrazů.

2
Nade mnou zvedá se kopec jako lebka,
na temeni má křížek zakrslé jabloně,
v nekonečnu za ním, starší než láska nebo vina,
leží hvězdy, jen skočit a trysknout z vesmíru.

Každou noc pod tisíci těchto světel
umírá někde sova nebo had svléká kůži,
nějaký člověk na temné pastvině
zateskní po domově a nechápe proč.

3
Někdy je vidím,
kanadské husy táhnoucí na jih,
zvečera klesat
v růžovém světle nad rybníkem, v širokých,
rozběhlých, věčně rozdrobených V –
Vycházím na pole a poslouchám,
jak studeně, jak opuštěně křičí
ta jejich těla v transu na nebi.

4
Dnes ráno jsem se díval,
jak blankytná fordka Miltona Norwaye
vleče svůj zadek polní cestou
na druhé straně údolí.

Později kdesi v lese
úpěla na pařezu řetězová pila.
Před chvílí plazily se po nebi stopy
sněhobílého, maličkého bombardéru.

A co ten malý proužkovaný motýl,
který se třepetal a mrskal
v hloubi zlatobýlu –
Ani ten nevěděl, kam letí?

5
Právě teď měl jsem divný pocit,
že nablízku sedí
nějaký anděl nebo okřídlená hvězda.
Na divoké třešni
se právě přestala chvět větévka…

Místo vlaštovek přilétají netopýři.
Z dýmavé kupy starožitných krámů
se ozývá znovu dikobrazí praskot,
pilka na kosti, rodná hudba naší sféry,
a nahoře hvězdy, šelestí a šeptají.


Moucha

1
Moucha,
kterou jsem právě smetl
z tváře, mi bzučí dál
kolem těla, maso-
žravec
hladovějící po duši.

Možná se jednou naučím snášet
přeháňky jejích kroků mezi víčkem a tváří,
možná si oblíbím i její vyprahlý zpěv.

2
Včela je krásná.
Je to erbovní lilie stvořená z masa.
Má chomáček slunce na zádech.
Přináší pohlavní lásku květům narcisů.
Zpívá jen o naplnění
a bodne a zemře.
A všechno, čeho se kdy dotkne,
se otvírá! otvírá!

A přece své poslední sbohem dáváme
nakonec mouše,
nakonec masařce,
nakonec absolutnu,
nakonec nahé, špinavé skutečnosti much.


Šedá volavka

Držela hlavu nehnutě,
zatímco tělo a zelené
nohy se houpaly
v širokých obloucích. Když
odkráčela z dohledu
a já šel za ní, na místě,
kde bych měl znovu uvidět
ptáka, se plazila
metrová ještěrka
v nepřiléhavé kůži
a s tenkou linkou tlamy,
ze které čišel
klid nerostné říše.
Zastavila se a nahnula
hlavu podobnou
kameni, který má
oko, a tím se dívala,
jestli se ztratím anebo
proměním v něco jiného.

Z knihy Věci, o kterých s nikým nemluvím, Odeon, 1986, přeložil Antonín Přidal.