Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Franny a Zooey

Pieter d'Hont: Symbol moudrosti. Foto Wikimedia Commons

Ukázka ze zpovědi Franny Glassové, hrdinky novely J. D. Salingera – o tom, proč vysokoškolské prostředí často způsobuje přemýšlivějším povahám psychické potíže.

„A nejhorší to bylo při vyučování,“ pokračovala odhodlaně. „To bylo vůbec nejhorší. Zkrátka mi vlezlo do hlavy – a ne a ne to dostat ven –, že univerzita je jenom jedna z těch blbáren a nesmyslností, co jsou na světě jen od toho, aby se na zemi hromadily další poklady a podobně. Já jen, že poklad je přece poklad, prokristapána. A jakej je v tom rozdíl, jestli ho představujou peníze nebo majetek nebo třeba kultura či jen obyčejný vědomosti? Připadalo mi – a ještě pořád mi připadá -, že když z těch věcí člověk stáhne obal, jsou vlastně všechny stejný. A někdy si myslím, že vědomosti – nebo aspoň vědomosti pro vědomosti – jsou ze všeho nejhorší. Rozhodně nejmíň omluvitelný.“ Nervózně, a aniž to vlastně měla v nejmenším zapotřebí, si shrnula rukou vlasy dozadu. „Myslím si, že by mě to tak strašně nedeprimovalo, kdyby někdo aspoň občas – aspoň občaspro formu letmo nadhodil, že by vědomosti měly víst k moudrosti, a že když nevedou, je to jen hnusný marnění času. Jenže nikdo nic takovýho jakživo neřekne! Na škole jakživo neuslyšíš jedinou narážku na to, že cílem všech vědomostí by měla bejt moudrost. Dokonce ani to slovo moudrost takřka nikdy neuslyšíš! Mám ti říct něco komickýho? Něco fakt komickýho? Za ty takřka čtyři roky na univerzitě – a to je pravda pravdoucí – za ty takřka čtyři roky na univerzitě jsem, pokud se správně pamatuju, slyšela výraz „moudrej člověk“ jenom jednou, a to v prvním járu na přednášce z občanský výchovy! A víš, v jakým smyslu ho bylo použito? Bylo ho použito v souvislosti s jakýmsi milým, nudným postarším státníkem, co si nahrabal na burze balík a pak odjel do Washingtonu a stal se tam poradcem prezidenta Roosevelta. Čestně! Za takřka čtyři roky na vysoké škole! Já neříkám, že se to stane každýmu, ale když na to pomyslím, tak mě to tak veme, že se mi chce umřít.“

J. D. Salinger: Franny a Zooey. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Odeon, Praha, 1987.