Fejeton Kultura

Vašek

Foto Tomáš Koloc.

Za otcovským kamarádem.

Už jsem tenhle citát z Nerudovy povídky v jednom nekrologu použil a musím ho napsat zas: „Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka politá čerstvým máslem“. Kdyby o tom věděl můj kamarád Vašek – který byl, stejně jako já, chodící encyklopedie, a i ze dvou slov si vybavil dílo – by název povídky okamžitě zperzifloval a řekl by: „Jo jo. Přivedls žebráka na mizinu.“

Umřel mi kamarád, který (ač jen o necelých 10 let starší) mi jako jediný říkal: „Synku!“

Narodil se jako kvadruplegik v době, kdy bylo zvykem takové děti odkládat do ústavů, a tak Vašek prožil dětství mezi Jedličkovým ústavem a léčebnou v Železnici. Měl v papírech napsáno, že je nevzdělatelný, naštěstí narazil na psycholožku Anežku Janátovou, která ty papíry spálila, a Vašek pak na filosofické fakultě vystudoval sociální studia. Když si pak ve svých 45 letech usmyslil, že se bude na Evangelické teologické fakultě učit hebrejštinu, spadl na mě na schodech tábora mladých evangelíků, kde neměli bezbariérový vstup do jídelny, právě ve chvíli, kdy tam probíhala hádka mezi příznivci Luthera a Kalvína. Jeho následný vozíčkářský „průjezd Prahou“ jsem už v našich novinách popsal.

Je to 11 let, co nás zmíněná doktorka Anežka Janátová, tehdy už ředitelka Akademie sociálního umění TABOR, seznámila ve školní chatě v Nové Vsi nad Popelkou, dala MI Vaška befelem (jak Vašek říkal), což mělo ten výsledek, že se pak Vašek léta staral O MĚ až do té míry, že jsem v jeho bytě na pražském Chodově v dobách materiálních i fyzických těžkostí několik měsíců žil.

Nebyl jsem žádná výjimka. V jeho hostinském pokoji postupně bydlel schizofrenní hungarista se svojí dcerou psycholožkou, kamarád-student psychologie se svojí roztroušenou sklerózou, několik kluků, o které se Vašek staral jako etoped, a taky Vaškův naprosto zdravý nevlastní bratr, který se po úmrtí jejich maminky ještě v době, kdy byl Vašek po ústavech, začal věnovat drogám tak úspěšně, že jsme věděli, že když se 24 hodin nevrátí domů, je ve vězení. Jednou když už byl asi půl roku ve výkonu trestu, přišla ho do Vaškova bytu hledat městská policie, která nevěděla, kde bratr je, a my s Vaškem a naším černým humorem jsme pak tu příhodu vyprávěli každému na potkání jako exemplární případ práce naší státní správy. Kromě toho byl Vašek chovatel psů a byl útulkem pro množství zvířat svých kamarádů. Díky tomu všemu měl neskutečné množství kamarádů z různých vrstev, a v době, kdy jsem u něj bydlel v podnájmu, jsem se nedivil, když se u stolu sešli slavný pravicový psycholog s Vaškovou kamarádkou z ústavu v Železnici, která pocházela z Gruzie a se slzami v očích vzpomínala, jak se její babičce, která byla ženou sovětského generála, Stalinova spolubojovníka z mládí, dvořil Berija. S mým spolubydlícím od Vaška, Martinem, jsme milovali scénu ze Schormova divadelního přepisu bratrů Karamazových, kde starý Karamazov leží mrtvý v rakvi, děti mu říkají, co všechno jim provedl a on se vztyčí se slovy: „Dětičky moje!“ Vašek tu scénu rád hrával s námi, nejraději v roli starého Karamazova – ačkoli sám byl povahou spíš Aljoša. Vaškovou metodou, jak se postarat o sebe, bylo starat se o druhé.

Vašek byl zvyklý na bouchání hlavy o zeď z vedlejšího pokoje. To obvykle řešil tím, že koupil grilované kuře a chleba, nebo svýma kvadruplegickýma rukama navařil skvělý guláš na slanině s velkými kusy masa, nakoupil nomen omen pivo Kozel a pouštěl se film Fešák Hubert.

Když bouchal hlavou o zeď sám Vašek, řešilo se to tím, že se hrálo divadlo. Pod jeho neskutečným tlakem jsme jezdili po vlastech českých hrajíce Smoljakovu Hymnu v kulisách, které vypůjčil přímo z Divadla Járy Cimrmana. Jindy zmermomocnil jednu třídu naší školy, která pod jeho vedením nazkoušela muzikál Šumař na střeše, ve kterém se obsadil do role rabína, ale před premiérou to na něj přišlo, otočil se se svým vozíkem a odjel domů. Rabína jsem pak za něj hrál já a holedbal jsem se, že už jsem byl na svatbě nejen dvakrát svědkem, ale jednou i oddávajícím.

Pak jsme se neviděli, protože to byla doba, kdy jsme (každý v jiném městě) bili do zdi hlavou oba – a to by nedělalo dobrotu. Ale když měl loni kulaté narozeniny, zavolal jsem mu (měl mě v mobilu pod vyzváněním s Krylovou písničkou Karavana mraků, protože věděl, že ji miluji), nechal jsem udělat tričko s židovskou hvězdou s číslem 50 uprostřed, po letech jsem přijel, a Vašek mě, jako by se nechumelilo, přivítal: „Synku…“

Vašek byl čtvrteční Žid a zakládal si na tom. Jeho babička pocházela z východního Slovenska, vozila v dětství v Kežmarku v kočárku režiséra Juraje Herze, a holocaust přežila schovaná v lesní zemljance. Přesto měla některé názory, vymykající se politické korektnosti, ze kterých jsme měli s Vaškem srandu. Například nechápala, jak se do stejné kolonky menšin mohou psát Židé i Romové, a rozčilovala se: „My jsme měli záchod – ale oni ne!“ Když Vaškovi babička umřela, pomáhal jsem mu vyklízet její domácnost a dostal jsem za to (symbolicky) hodiny, ke kterým se uprostřed každé noci za tmy plížím, abych věděl, kolik hodin spánku mi ještě zbývá. Kromě toho jsem od něj postupně dostal s věnováním tři knihy: Černošský Pánbůh a páni Izraelité, Rostenovu Jidiš pro větší radost a Odysseiu…

Vašek, který příležitostně pracoval pro pražskou židovskou obec („pořádnej úvazek mi nedali, protože nejsem čistokrevnej“) a nosil tričko Israel Defence Forces, se byl v Izraeli několikrát podívat a na nočním stolku mu stála fotka jak – při své suchozemské těžké pohyblivosti – leží na vlnách Mrtvého moře jako na lehátku a čte si noviny. Během svých bití hlavou o zeď někdy vzpomínal své kamarády se stejnou diagnózou, kteří si v Petýrkově ulici na Chodově, postavené v 80. letech pro pohybově postižené, v beznaději přetáhli přes hlavu igelitovou tašku. Jeho samotného jsem z takových plánů ale nepodezíral, protože jsem věděl, že chce umřít v Izraeli.

Když jsem se dozvěděl, že Vašek zemřel v izraelském hotelu na sepsi v důsledku proleženiny na noze a bude na své přání pohřben v Izraeli, znejistěl jsem… Ozvaly se i výčitky, že ač jsem si v sobotu vzpomněl na jeho další narozeniny, vzápětí jsem na esemesku, kterou jsem mu chtěl poslat, zapomněl. Když mi před chvílí volal Martin, můj výše zmíněný spolubydlící z Vaškova bytu, zjistil jsem, že tyhle myšlenky máme všichni. Pak ale padla jedna příhoda, druhá, a za chvíli jsme zjistili, že nejsme schopni na Vaška vzpomínat smutně.

Vašek miloval film o nehybném člověku s velkou vůli, který se jmenoval Uvnitř tančím. Takovým člověkem byl i sám Vašek a já vím, že v tuto chvíli tančí. Pro vás, kdo na závěr chcete ochutnat, co prováděl a říkal za života, jsem před chvílí probral to, co jsem si o tom porůznu napsal do deníčku:

21. 8. 2008 

Sedíme s Vaškem na konferenci ke 40. výročí Pražského jara a v publiku mezi samými důstojnými německými hosty. Vystupuje právě docentka Miluška Kubíčková. Nejprve vzpomíná na své mládí. Při jejích ryčných moravských slovech: „To vite, já sem žádné mládí neměla, mně ho zničil ten váš protektorát Bémen und Méren…“ lehneme smíchy a vzápětí nás vyvedou ze sálu.

7. 2. 2011

„Milí egyptští demonstranti, nedemolujte pyramidy, nové stavět nebudem. Židi“

(Vašek Kozel)

25. 5. 2011

Hlášky z nedělní zkoušky divadelního souboru Blaničtí rytíři v sále České anthroposofické společnosti:

Vašek Kozel: „Moje babička dělala hostinskou v obci Černý Vůl a uměla skvěle vařit. K snídani mi vždycky taky dala svůj skvělý švestkový koláč s drobenkou a sladkej čaj. To se mně se vždycky po ránu chtělo blejt.“

Petr Hendl (po nahlédnutí do koše): „Cože?! Plíseň v anthroposofické společnosti?!“

15. 10. 2012

Když jsem v Praze, spím u Vaška a během své cesty do Ameriky jsem od něj vyjel a zase se k němu vrátil.

Vašek, maje kongeniální myšlení se svou postavou Žida Mareše ze hry Hymna, kterou spolu hrajeme, mě mezi dveřmi spontánně uvítal takto:

„Co kdy přišlo z Ameriky dobrýho? Akorát ty…“

13. 11. 2013

Václav Kozel, když jsme v neděli jeli kolem léčebny v Železnici, kde strávil část dětství:

„Já si vzpomínám, jak mě sem vezli a jak jsem vždycky v týhle áleji řval, že tam nechci.“

Po chvíli:

„A když mě za půl roku vezli zpátky, tak sem zas řval, že nechci domů…“

17. 11. 2013

Dnešní KOZLOVKY aneb Momentky s Vaškem Kozlem:

Vašek: „My měli příbuznýho, kterej zachránil nějaký zlato, a ještě před válkou se vodstěhoval do Palestiny.“

Já: „To bylo jeho zlato?“

Vašek: „Tak různě.“

----------------------------

Já: „Vašíku, ty nemáš ani ponožky.“

Vašek: „Já je mám, jenom je nenosim.“

----------------------------

Vašek: „Vyndej z lednice ty škvarky. My sme košer domácnost.“

----------------------------

Já: „Za minulýho režimu byly větší sociální jistoty. Petr Kopec dostal byt i jako topič.“

Vašek: „Topiči byli disidentská šlechta. Dělali vod pěti do dvou, dělali hovno, učili se slovíčka a pak ty svině rozvrátily republiku.“

------------------------

Vašek: „Mám si vzít modrou nebo bílou košili?“

Já: „Bílou.“

Vašek. „Vemu si modrou. Na tý nejsou vidět fleky.“


19. 11. 2013

Václav Kozel: Jak jsem se nestal komunistou

„Já sem u komunistů nikdy nebyl, ale moh sem bejt. Moje židovská babička – ač komunisty nesnášela – na mě totiž vytáhla starou židovskou logiku: ‚Vstup tam, budeš se mít dobře!‘ Moje první práce byla, že sem dělal vrátnýho a telefonního spojovatele v domově důchodců pro starý komunisty, kde sem na konci vosumdesátejch let eště poznal ty dědky a báby, co v jednadvacátym zakládali stranu. Protože už mě nebavilo poslouchat ty babiččiny kecy, namířil sem si to za jednou z těch secesních bojovnic vo Lidovej dům, soudružkou Klepáčovou.

‚Soudružko Klepáčová!‘ povídám, ‚já bych se rád stal kandidátem strany!‘

Soudružka Klepáčová se vopotila až na prdeli a po dlouhym přemejšlení s ledovým výrazem ve tváři vyřkla ortel:

‚SOUDRUHU, VSTUP DO STRANY SI KAŽDÝ SOUDRUH MUSÍ ZASLOUŽIT!‘

Znáš mě. Jak to do dořekla, tak mi upadly vobě berle a v tu ránu sem se válel na zemi a řval smíchy, až všem těm karlínskejm hochům vypadaly umělý zuby.

Tak skončilo moje angažmá v Komunistické straně Československa.“

24. 5. 2018

Kdo máte čas, přečtěte si nakonec ještě jeden delší příběh s typicky vaškovskou rabínskou pointou, který jsem už také publikoval v Kulturních novinách. Odehrál se v den, kdy jsem pořídil Vaškovu poslední fotku, kterou vidíte u tohoto vyprávění.