Téma Domov,Věda

Jak se proměnilo životní prostředí za třicet let a co nás asi čeká dál

Autor během přednášení tohoto textu. Foto archiv LOS.

Autorův příspěvek přednesený také na Litoměřickém odborném semináři 21. 9. 2019.

Dámy a pánové,
když jsme na odborném semináři, začnu po akademicku krátkým zamyšlením nad ústředním pojmem. Že ochrana přírody je jen dílčí součástí ochrany životního prostředí, je snad obecně známé. S tím, že „ekologie“ v běžné komunikaci značí buď (původní) vědu o vztazích organismů a prostředí a organismů navzájem, nebo právě ochranu životního prostředí, už jsem se smířil.

Pro to druhé já sám raději používám slovo environmentalismus, ale uznávám, že je trochu moc dlouhé a krkolomné.
Když říkáme „životní prostředí“, v naprosté většině případů nemyslíme prostředí pro život jaksi jako takový, jako fenomén, ale pro život člověka. Proto bývá „ekologické“ úsilí kritizováno za antropocentrismus, což je někdy oprávněné, pokud v pozadí přetrvává koncept pána tvorstva, ale někdy také ne – jenže pak zase hrozí ne-lidskost… Není to jednoduché, ale naštěstí mimo rámec dnešního tématu. Pro zajímavost, v jiných jazycích v tom pojmu obvykle není „život“ zahrnutý a těžištěm bývá hledisko okolí či obklopení, ať už v angličtině a francouzštině jako variace na environment, v jiných románských jazycích na ambient (obojí má latinský původ), v němčině jaksi filosofické Umwelt, v chorvatštině okoliš (ale v srbštině životna sredina) nebo v ruštině okružajuščaja sreda.

Ochrana životního prostředí je pak jen dílčí součástí – taktéž antropocentrického – udržitelného rozvoje (koncepčního ohledu na potřeby příštích generací), respektive snahy o něj.

Inventura I. – co se podařilo

Po převratu v r. 1989 se podařilo podstatně snížit znečištění vody (ovšem s výjimkou dusíku a fosforu) a ovzduší (s výjimkou těkavých organických sloučenin). Ochrana přírody získala nové právní a administrativní nástroje (na základě obdivuhodného, dosud platného zákona č. 114/1992 Sb.) a dříve nepředstavitelný rozpočet. Vůbec, právo životního prostředí se krásně rozvinulo a v několika vlnách zdokonalilo. Do určité míry základem to všeho bylo zpřístupnění informací o stavu životního prostředí a radikální zvýšení veřejného povědomí spolu s umožněním účasti veřejnosti při rozhodování ve věcech týkajících se životního prostředí. Ta účast (a navazující přístup k soudní ochraně) byla ovšem v průběhu té doby občas naopak omezována.

Čí zásluhou nastalo to zlepšení v mnoha oblastech? Především díky novému režimu, ale to neplatí absolutně. Připomeňme jednak dílčí „ušmudlané“, ale přeci jen snahy o pokrok ve druhé polovině 80. let, jednak komunisty, kteří upřímně a s jistými úspěchy pro životní prostředí pracovali (namátkou třeba Emil Hadač nebo Miroslav Martiš). Dále hnutí Brontosaurus, které vzniklo a bylo formálně ukotvené na půdě Socialistického svazu mládeže a nepochybně udělalo mnoho v ekologické výchově jednak přímo, jednak jako prostředí pro odborný i osobní růst mnoha environmentalistů, kteří se podíleli na výše popsaných zlepšeních. Velkou zásluhu má i Evropská unie – můžeme jí vyčítat ledacos, ale ještě pořád „táhne“ ČR ve většině dílčích záležitostí životního prostředí. Bohužel, protože většina unijních regulací je nastavena tak, aby je mohly plnit všechny členské státy. ČR by měla chtít, a hlavně dělat víc. Vzpomínám si, že Bedřich Moldan před vstupem odhadoval, že za nějakých 10–15 let bude EU Českou republiku spíš brzdit, ale zatím se tak nestalo.

Pro někoho možná překvapivě tvrdím, že za zlepšení prostředí vděčíme i Číně. Ta tedy zastupuje všechna místa na zeměkouli, odkud se do ČR dováží nejrůznější předměty – výsledky „špinavých“ výrobních procesů, hlavně těch, které z jakéhokoliv důvodu a s jakýmikoliv jinými (ekonomickými a sociálními) důsledky byly v ČR uzavřeny.

Inventura II. – co se nedaří

Nedaří se péče o půdu – o půdu jako takovou, nejen tu tradičně (ano, od minulého režimu, tj. v jiných vlastnických poměrech) více chráněnou zemědělskou. Potřebujeme a bohužel se zatím nedaří chránit množství ani kvalitu půdy. Na rozdíl od zvlášť chráněných částí přírody, aspoň některých, se nedaří péče o tzv. volnou krajinu. Největší hrozbou je jednak průmyslové velkoformátové zemědělství a produkční, nedomyšlené lesní hospodářství, jednak tzv. rozvoj, protože pod tímto pojmem většina politiků a úředníků rozumí růst, nové kubíky betonu a obestavěného prostoru a ovšem nové hektary zpevněných ploch. Zástavba a urbanizace. Někdy je tato problematika traktována až alarmisticky, ale v některých místech a oblastech je to skutečně velký problém a v základním institucionálním nastavení (ochrana přírody, územní plánování, role státní správy a samosprávy, veřejnosti a vlastníků) se bohužel neblýská na lepší časy.

Nedaří se ochrana ovzduší v sídlech: na mnoha vesnicích jsou velkým problémem lokální topeniště – kamna a kotle, v nichž se topí nekvalitním nebo dokonce nelegálním palivem a ve městech je hlavním viníkem individuální automobilová doprava, v menší míře také nákladní. Obecně v dopravě tragicky zaostáváme, podle mnoha lidí i v automobilové, podle ochránců prostředí ve veřejné, kolejové a nemotorové.

Také energetická náročnost českého hospodářství je spíš k ostudě než k chlubení.

Mnoho dílčích ukazatelů kvality prostředí také zhruba od nultých let stagnuje – sice se hodnoty rapidně zlepšily v souvislosti s transformací společnosti a hospodářství (všimněte si neutrální formulace „v souvislosti s transformací“ – viz třeba vymístění nešetrných výrob, aniž jsme se ale vzdali jejich produktů), ale už mnoho let kolísají bez kladného trendu, který ale je potřeba.
Čí je to všechno vina? Soudím, že v první řadě naší (tj. obyvatel ČR i všech, kdo tu nežijí, ale rozhodují o výrobě i spotřebě, a že jich je…) hamižnosti, bezohlednosti, lenosti a hlouposti. Trochu paradoxně ale nepochybně má svůj díl viny i Evropská unie, zejména kvůli zpotvořené, původně úspěšné, ale už dávno „překonané“ a nevhodně modernizované Společné zemědělské politice a také kvůli některým (dalším) aspektům volného pohybu zboží a kapitálu. Opomíjenou, ale důležitou (zrovna pro zemědělství) vinicí je Světová obchodní organizace (WTO), ta ale do značné míry nepřímo: nebýt té hamižnosti atd. (viz výše), škody působené WTO by vůbec nebyly tak velké.

Intermezzo I: Ostrov, nebo pevnina?

…nebo Zeměkoule? Obvyklá robinsonská či obecněji trosečnická otázka v mezititulku připomíná, že pokud jde o autarkii, soběstačnost a naopak o mezinárodní a globální dělbu práce, nevíme, co chceme (a proč), ani jak toho dosáhnout. Ale kapitál to „ví“! Když říkám my, platí to přinejmenším pro ochránce prostředí i pro českou společnost jako celek. Něco trochu jiného je praktická politika, která převážně podporuje volný mezinárodní obchod a jen v dílčích otázkách pod tlakem různých lobby neochotně proklamuje nebo dokonce i přijímá dílčí regulační opatření. Případně se různými stimuly pokouší „přetlačit“ tržní síly, obvykle fakticky bezvýsledně, ale aspoň těm lobbistům přilepšuje z veřejných prostředků.

Inventura III. – co je nového

Srovnání stavu před třiceti lety a v současné době má omezenou vypovídací schopnost, protože v mezičase se objevily různé nové fenomény a trendy. Jednoznačně dobrých novinek je bohužel pramálo. Určitě mezi ně patří v globálním měřítku zacelování ozonové díry a zejména v Evropě návrat některých zejména větších a dravých ptáků a savců. Namátkou jmenujme orly, čápy, bobry, vydry a vlky. Ten návrat obvykle není bez problémů, ale v zásadě a postupně se daří. Na okraj poznamenejme, že v mnoha případech není vůbec jasné, jak a proč se to daří. Za relevantní novinku posledních dekád považuji rozvoj obnovitelných zdrojů energie, i když konkrétně v ČR nebyl a není dobře podporován ani regulován. Veledůležitou novinkou je ovšem změna klimatu, konkrétně dosti zřejmý nárůst nestability a extremity. Tak důležitou, že jí níže věnuji samostatný odstavec. Obecnějšími novinkami byl zejména rozpad bipolárního politického uspořádání, rychlé bohatnutí a technologický pokrok v Číně, Indii, dalších asijských státech, Brazílii apod. A ovšem pokračující, prohlubující se globalizace. Už se o ní tolik nepíše jako v 90. letech minulého století, ale pořád pokračuje, prohlubuje se… a tím kromě jiného bez ohledu na názory mnohých odpovídá na otázku z intermezza I.

Klima: určitě změna, možná krize

Po boomu mediální a společenské pozornosti v minulých měsících snad nemusím opakovat, co všechno víme, pozorujeme a modelujeme v oblasti změny klimatu a možných důsledků. Snad jen chci připomenout, že s ohledem na povahu věci samé toho o probíhajících a očekávaných změnách vlastně jako lidstvo víme velmi málo a jen z krátké doby. Klima čili podnebí je totiž „dlouhodobý charakteristický režim počasí, podmíněný energetickou bilancí, cirkulací atmosféry, charakterem aktivního povrchu a lidskou činností“ (KFA MFF UK). Tyto nutně fragmentární znalosti zatím ukazují nejen obecně známý trend celkového oteplování, ale hlavně růst nestability a extremita. Pro většinu lidstva to představuje vážnou hrozbu, jen nevíme přesně, jak velkou. Možná hodně velkou. No a z těch nutně fragmentárních znalostí, konkrétně z těch nejnovějších se navíc zdá (s ještě větší mírou nejistoty), že probíhající změny globálního klimatu jsou ještě horší (rychlejší), než vědci ještě nedávno předvídali. Co s tím? Připomeňme, že ani podle nejnovějších studií nehrozí České republice jako celku nějaké fatální změny (regionálně možná ano), ale to elementárně soudného člověka nemůže uchlácholit. Je totiž jenom jedna Země (připomínáme si heslo stockholmské konference OSN o životním prostředí v r. 1972), kterou společně sdílejí všichni lidé.

Intermezzo II: Udržitelnost v praxi

Tvrdím se vší vážností, že skutečná udržitelnost, tedy takový způsob života, kdy velké skupiny lidí skutečně dlouhodobě neničí své životní prostředí (dlouhodobě, takže bez bídy a sociálních nepokojů) je velmi náročná a vzácná. Napadají mě jen dvě společnosti na celém širém světě, které to snad zvládají: Amišové v americké Pensylvánii a Bhútánci ve své vlasti. Shodou okolností jsou obě tato společenství dosti konzervativní a nejspíš nejsou dokonalá (přiznávám, že nemám osobní zkušenost ani s jedním z nich), ale základní inspiraci, hlavně pokud jde o skromnost, u nich můžeme čerpat.

Jiná dvě společenství můžeme považovat za nadějná v tomto směru, ale mají za sebou jen velmi krátkou dobu trvání. Pro změnu jsou obě svým způsobem socialistická: zapatisté v mexickém Chiapasu a také snad teprve nedávno zformovaná Rojava, tedy úředně řečeno Autonomní správa severní a východní Sýrie. Rojava má spíš jen smělé plány (naděje, sny?), protože fakticky existuje v probíhajícím složitém válečném konfliktu.

Vůbec, je dobré na to nezapomínat: mír je nutnou podmínkou udržitelnosti a i samotné zbrojení je hodně hloupou formou poškozování prostředí, srovnatelnou, co já vím, třeba s tzv. motoristickým sportem.

V oboru plánů, snů a nadějí má – jako snad obvykle – navrch politická levice nad pravicí.

Jak to vidí DiEM 25

Rodící se panevropské politické hnutí DiEM 25, zčásti nadstranické, ale s politickým křídlem v několika evropských státech, nedávno vydalo programový manifest Nová zelená smlouva pro Evropu (The Green New Deal for Europe). Už jsme ho v Kulturních novinách představili, takže jen stručně připomenu, že má tři hlavní pilíře:

- Zelené veřejné práce jsou velkorysý a originální investiční program, jehož cílem je nastartovat spravedlivý přechod Evropy k udržitelnosti.
- Environmentální unie je soubor předpisů, který má sladit politiku EU s vědeckým konsensem ohledně změn klimatu, úbytku biologické rozmanitosti atd. a který zakotvuje zásady udržitelnosti a solidarity v evropském právu.
- Komise pro environmentální spravedlnost (KES, angl. Environmental Justice Commission, EJC) by měla být nezávislým orgánem poskytujícím evropským politikům vyhodnocení stavu a dosavadního vývoje, jakož i návrhy dalších kroků na cestě k environmentální spravedlnosti.

Jak to vidí Slavoj Žižek

Populární slovinský filosof publikoval 4. září v deníku The Independent článek, který byl záhy přeložen do češtiny (A2larm 17. září).

Na pozadí poplachu kolem požárů (pra-)lesů v Brazílii Žižek varuje: pozor na chytlavé slogany, ukvapené závěry a vůbec „ekologii strachu“. Na ekologii jako náboženství, resp. metafyzickou ideologii, na falešné sebeuspokojení, bezmocný pseudoaktivismus a také více či méně skrývaný neokolonialismus (právě v případě Brazílie). Úkolem je přeorientování celé civilizace, a to se nedá ani náhodou nahradit nějakým sebezpytováním a každodenním životem podle ekologických desater. Existuje pět druhů slepoty, která nám brání vidět environmentální hrozby a způsoby, jak jim účinně čelit: nevědomost, naivní víra ve vědu a techniku, naivní víra v trh, apel na osobní zodpovědnost a snahy o návrat k tradičnímu způsobu života. Ani přímá demokracie nemusí být řešením. Jsme v pěkné šlamastyce.

Je konec éry rádoby suverénních národních států. „Potřebujeme silnou globální autoritu schopnou koordinovat zavádění nezbytných opatření. Neukazuje potřeba takovéto globální autority na nutnost vzkříšení myšlenky, kterou jsme kdysi nazývali „komunismem?“ uzavírá Žižek.

Jak to vidí George Monbiot

Devatenáctého září, v předvečer globální „stávky za klima“ připomněl známý publicista a aktivista George Monbiot pro změnu v deníku The Guardian, že každý velký majetek sice nemusí být založen na zločinu, jak se někdy říká, ale každý bez výjimky je založen na ničení životního prostředí čili ekocidě nebo je jí nutně provázen. Jakž takž „zelená“ spotřeba může být jen v jídle (míněno stravování superboháčů), ale v ničem jiném není pozorovatelná. Nesmyslně energeticky náročné superjachty a tryskáče jsou pravidlem, a to i pro dopravu na konference o udržitelnosti a o změnách klimatu.

Nedosti na tom. Existuje vážná nespravedlnost v tom, že boháči mají relativně větší díl viny na změnách klimatu a obecně environmentální krizi (ne tolik osobní spotřebou, ale činnostmi, které vedly k nahromadění jejich bohatství), ale nesou mnohem menší důsledky. Snáze se jim totiž vyhnou nebo přizpůsobí, než chudí lidé.

Neomezované úsilí o blahobyt by Zemi nutně muselo zničit. Tuzemská poznámka na okraj: něco podobného ostatně psal už před víc než třiceti lety moudrý Vladimír Jiránek: "Ještě několik let radostné tvořivé práce a jsme zničeni…" Potenciálním řešením je limitarismus, připomíná Monbiot koncept belgické filosofky Ingrid Robeynsové, tedy společensky dohodnuté určení jakési horní hranice bohatství. Mimochodem, ekologický ekonom Herman Daly už v roce 2013 navrhl zavést maximální mzdu jako analogii mzdy minimální. Luxus nadále může být leda jen veřejný, resp. sdílený. U všech všudy, život na Zemi závisí na uskromnění, burcuje Monbiot tónem ne nepodobným tajemnému X (autorovu alter egu) z Čapkovy Války s mloky.

Budoucnost je otevřená

Tváří v tvář environmentálním hrozbám ocitají se fatalismus a technooptimismus na jedné lodi, resp. na jedné straně barikády. Podle Žižka jsou to druhy slepoty, ale soudíme, že pro ně lze najít určité pochopení – snad jsou ospravedlnitelné v zájmu zachování duševního zdraví. My ostatní, pokud se z toho nezblázníme, musíme rozlousknout strategický oříšek: lze k té radikální změně, k přeorientování celé civilizace, dojít jaksi zdola, decentralizovaně, nebo shora, globálně?

Postup zdola má velkou výhodu v tom, že je představitelný při zachování elementárních demokratických podmínek, jak je známe. Pro tento postup například horují Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl v závěru své zánovní knížky Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel. Tam také ukazují, že některé znaky nového, potenciálně udržitelného společenského, politického a hospodářského systému můžeme vidět už dnes kolem sebe, protože… inu, protože Mikeš už přišel. Oproti očekávání přišel od Senohrab.

Zastánci postupu shora (jak jsme ukázali, patří mezi ně například Slavoj Žižek) mají také nezanedbatelné argumenty: nadnárodní kapitál může zkrotit a globální environmentální problémy řešit jen globální síla, a to i kdyby vznikla propojováním a koordinací, a ne zrovna světovou revolucí.

Kdo tvrdí, že je možné postupovat jaksi oběma směry najednou, nejspíš jen skrývá svou rezignaci na volbu, nebo je ještě větší optimista nežli například většina zastánců jaderné energetiky obecně a jaderné fúze zvlášť. Já ale upřímně pochybuji, že zelení celého světa mají dost sil na oboje zároveň.

Ať tak či onak, všechno je to – porozumění problémům a hledání řešení – na nás. Poněkud nemarxisticky: je to „v hlavách“ a v našem světonázoru; prakticky záleží na tom, komu a čemu věříme. Věřte s rozmyslem, prosím.

Souhrn a závěr

  • Za posledních třicet se stav životního prostředí zlepšil v mnoha ohledech, ale v některých se zhoršil. Není to jen zásluhou ani vinou změny režimu.
  • Podstatně se zlepšil systém ochrany prostředí – informovanost, legislativa, politika.
  • Nemusí existovat propast mezi ochranou prostředí a lidí, naopak.
  • Nevíme, jak žít skutečně udržitelně (ani co s globalizací), hlavně jak se uskromnit.
  • Změna klimatu je nepochybná hrozba, ale její skutečný rozměr, povaha a naléhavost jsou nejisté.
  • Bohužel jsou i další hrozby způsobené člověkem, z nichž největší je asi ztráta biologické rozmanitosti.
  • Věnujme tomu pozornost, promýšlejme, pochybujme – i důvěřujme. Jde o hodně.

Děkuji vám za pozornost.