Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Cesta k Wigan Pier

Nezaměstnaní ve Wiganu. Foto archiv

Severoanglické město Wigan proslavil nejen fotbalový tým, který v roce 2013 vyhrál pohárovou soutěž, ale také George Orwell, který zde pobýval v roce 1936 a ve svých reportážích vylíčil dopad hospodářské krize na místní horníky.

Vyjde najevo, že příjem rodiny žijící z podpory se v průběhu pohybuje kolem třiceti šilinků týdne. Nejméně čtvrtinu z toho lze přitom odečíst na nájem, takže průměrnému jednotlivci, ať dítěti nebo dospělému, musí na jídlo, ošacení, otop i jiné zabezpečení vystačit šest až sedm šilinků týdně. Na téhle úrovni žijí obrovské skupiny lidí, pravděpodobně nejméně jedna třetina všech obyvatel průmyslových oblastí. Velice přísně se prověřuje sociální potřebnost a už při sebemenším náznaku, že člověk získává prostředky z jiného zdroje, hrozí odebrání podpory. Třeba dokaři, kteří se obecně najímají do práce na půl dne, se musejí hlásit na úřadu práce hned dvakrát denně; pokud to opomenou, automaticky se přepokládá, že pracovali, a podpora se jim úměrně tomu sníží. Zažil jsem nejednou, že se prověrku sociální potřebnosti podařilo obejít, ale dlužno říct, že v průmyslových městech, kde se stále ještě žije jistou měrou pospolitě a všichni sousedé se navzájem znají, se to daří mnohem obtížněji, než by se to dalo v Londýně. Obvykle se na to chodí tak, že si mladík, který ve skutečnosti bydlí u rodičů, zařídí adresu, na které má údajně samostatné bydliště, a pobírá pak podporu odděleně. Hodně se ale slídí a klevetí. Jednoho muže, kterého jsem znal, třeba viděli, jak krmí u sousedů v době jejich nepřítomnosti slepice. Místním úřadům přišlo oznámení, že „si vydělává krmením slepic“, a on to pak horko těžko vyvracel. Ve Wiganu se s oblibou vyprávěla anekdota o muži, kterému odebrali podporu proto, že „si vydělával dopravou palivového dřeva“. Viděli ho prý, jak v noci převážel dříví. Musel vysvětlovat, že nepřevážel dřevo, ale jen se za tmy stěhoval. To „palivové dřevo“ byl totiž jeho nábytek.

Největší krutost a zlo s sebou prověrka sociální potřebnosti nese v tom, jak trhá rodiny. Staří, někdy i upoutaní na lůžko, musejí její vinou z domova. Třeba starobní důchodce, pokud ovdoví, by za normálních okolností žil u některého ze svých dětí: jeho deset šilinků týdně ulehčí nákladům na domácnost a nejspíš o něj nebude špatně postaráno. On se však podle prověrky sociální potřebnosti počítá za „nájemníka“, a jestliže setrvá doma, jeho děti přijdou o podporu. Ve svých sedmdesáti nebo pětasedmdesáti si tak musí hledat ubytování, aby následně odevzdával penzi ubytovateli a sám živořil na pokraji smrti. Sám jsem několik takových případů zažil. Momentálně se vyskytují po celé Anglii, za což může prověrka sociální potřebnosti.

Vzdor té úděsné míře nezaměstnanosti je přitom ale pravda, že chudoba – extrémní chudoba – se na průmyslovém severu projevuje navenek méně než v Londýně. Všechno působí nuzněji a omšeleji, nepotká se tam tolik aut a dobře oblečených lidí; zároveň se tam ale narazí na méně těch zjevně potřebných. Dokonce i ve městech velikosti Liverpoolu nebo Manchesteru vás překvapí, jak málo se tam žebrá. Londýn působí jako jakýsi vír, který do sebe vtahuje zbědovance, a při jeho obrovitosti se tam žije osaměle a anonymně. Dokud neporušíte zákon, nikdo si vás ani nevšimne a vy můžete shnít zaživa, což by se vám patrně nestalo tam, kde byste měli sousedy, kteří vás znají. V průmyslových městech ovšem dávný pospolitý život ještě nezanikl, tradice se stále drží a takřka každý má nějakou rodinu – a tedy potenciálně i domov. Ve městě o 50 000 či 100 000 obyvatelích se nenajdou žádné potulné a takříkajíc nezaopatřené existence; nikdo například nenoclehuje na ulici. Jedno plus se navíc musí dohledu nad nezaměstnaností uznat, totiž to, že neodrazuje od uzavírání sňatků. Muž a žena se třiadvaceti šilinky týdně sice nouzi neuniknou, ale jakýs takýs domov dohromady dají; přitom jsou na tom nepoměrně lépe než svobodný muž s patnácti šilinky. Svobodnému nezaměstnanému se žije strašlivě. Bydlí někdy na ubytovně, častěji však v „zařízeném“ pokoji, za který zpravidla platí šest šilinků týdně, přičemž ze zbylých devíti se snaží vyžít, jak nejlépe umí (řekněme, že dá šest šilinků týdně za jídlo a tři za oblečení, kuřivo a zábavu). Nemůže se samozřejmě pořádně stravovat ani o sebe dbát a člověka, který za pokoj platí šest šilinků týdně, nic nedrží, aby mezi čtyřmi zdmi zůstával víc, než je nezbytně nutné. Celé dny tedy lelkuje někde ve veřejné knihovně nebo jinde, kde se zahřeje. To – zahřát se – představuje takřka výhradní starost svobodného nezaměstnaného v zimě. Ve Wiganu platilo za oblíbené útočiště kino, které tam vyjde neskutečně lacině. Lístek k sezení se vždycky koupí za čtyři pence a na odpolední představení se v některých biografech dostane i za pouhé dvě. Dokonce i ti, kdo bezmála hladovějí, ochotně zaplatí dvě pence, aby vyvázli z ukrutného chladu zimního odpoledne. V Sheffieldu mě vzali do veřejného sálu na vystoupení jakéhosi duchovního, které pro mě představovalo zdaleka nejslabomyslnější a nejhůře pronesenou řeč z těch, které jsem kdy slyšel nebo ještě uslyším. Tělo se vzpíralo vydržet to do konce; nohy mě skutečně vynesly ven, jako by samy od sebe, ještě než uplynula polovina. Sál přitom zaplňovali nezaměstnaní; byli by si odseděli i daleko horší blábol, jen aby se mohli uchýlit někam do tepla.

George Orwell: Cesta k Wigan Pier. Přeložila Petra Martínková. Argo, Praha, 2011.