Kultura a umění Kultura

Klíčové okamžiky (pro Milana A.)

Obal alba, o němž se mluví.

Osobní vzpomínka pro potěchu, naději a povzbuzení nejen milovníkům fonogramů.

Vrací se mi na mysl jeden přítel, který se mi objevil v životě jakoby zázrakem. Když jsem se rozhodl jako malý začínající vydavatel, že se pustím do přípravy nejobtížnějšího a nejprestižnějšího titulu svého života, neměl jsem ani korunu na jeho realizaci. Byl srpen roku 1997 a zasvítil na mne nápad mého rozhlasového učitele Jaromíra Nečase vydat Janáčkovy fonografické záznamy lidového zpěvu. Bylo to jako blesk: Máš před sebou nejstarší záznamy našeho zpěvu, nic staršího už prostě není! A cítil jsem, že když do toho nepůjdu, tak podvazuju svůj osud.

Začal jsem se pídit po zdrojích peněz, protože nebylo času nazbyt – výročí Janáčkova úmrtí už klepalo na dveře. Podal jsem několik žádostí o grant, ale to víte, malý soukromník bez úctyhodné historie a institucionálního zajištění a přes sympatie mnohých neměl nic jistého. O překvapení pak nebyla nouze (pozitivní – přístup odboru regionální kultury Ministerstva kultury, negativní – přístup města Brna).

Všechno toto snažení však mělo své vyústění až v janáčkovském roce. Jenže já jsem potřeboval začít hned, abychom to stihli. Prozkoumat dostupné podklady, sestavit kolegium spolupracovníků, a především začít obtížnou studiovou práci. Začali jsme s Nečasem analyzovat nahrávky, zajeli jsme do vídeňského Phonogrammarchivu na konzultace, ale peníze pořád v nedohlednu. Hithit a sociální sítě tehdy ještě nefungovaly.

Jednou – bylo to už v listopadu – mi přišel dopis ze Severočeské plynárenské. Na obálce logo firmy s plamínkem a pod tím „finanční ředitelství“. Hrklo ve mně. Mé proletářské duši hned naskočilo: „Průser, já jsem zas něco nezaplatil!“ A vůbec jsem si neuvědomil, že je to ze Severočeské a ne Jihomoravské plynárenské. Rozevřu dopis a čtu zhruba toto: „Vážený pane, už nějakou dobu (pozn: vydával jsem teprve třetím rokem) se sympatiemi sleduju Vaše počínaní a byl bych rád, kdybyste mi dal nahlédnout do Vaší editorské kuchyně. Rádi bychom něco podpořili. Ing. Milan Andrýsek, finanční ředitel.“

Napsal jsem mu okamžitě, že mám rozdělán ten janáčkovský projekt. V dalším dopise mi pan ředitel napsal, že to myslel výhledově do dalšího roku, protože rozpočet je už víceméně uzavřen. A že to samozřejmě musí projít nějakým řízením. No, dobře, pomyslel jsem si, tak bude snad něco později, musím to vydržet a někde si jako obvykle půjčit a doufat, že to dobře dopadne…

Na Štědrý den jsem zdobil s dcerkou stromeček a do toho telefon: „Tady Andrýsek, mám pro vás dárek. Ještě se nám podařilo vyškrábnout 50 tisíc, tak vám je posíláme.“ Okamžitě jsem zavolal zvukaři a po Novém roce jsme začali se studiovými pracemi, nejnáročnější částí z celé produkce.

Milan Andrýsek mi připravil jedny z nejkrásnějších Vánoc v životě a v podstatě rozhodl o úspěchu mého nejdůležitějšího vydavatelského počinu. Tohle CD získalo celostránkovou recenzi v britském Gramophone Magazine, díky níž pak putovalo do několika univerzitních knihoven a dalších institucí po celém světě. Doma jsem za ně dostal několik cen a získal prestiž, která v posledku byla důležitější než peníze, protože mi otevírala dveře k dalším krásným titulům a lidem.

S Milanem Andrýskem jsme se pak spřátelili. Zjistil jsem, že je synovec slavného valašského primáše Zdeňka Kašpara a život ve vzdáleném „nefolklorním“ Ústí nad Labem v něm zvýšil citlivost vůči tradiční kultuře a potřebu něčemu pomoci. Říkal mi, že ve firmě tehdy vlastně neměli žádnou propracovanou sponzorskou strategii a víceméně všechno teklo do sportu. A jemu se zdálo, že by měli udělat taky něco pro kulturu.

Nu, proč o tom píšu: Každý z nás může v životě někdy něco klíčového či osudového pro někoho udělat, ani si toho sám nemusí být vědom. A nejlepší je, když je to gesto nezištné, z lásky k věci či někomu. Pak je jeho poselství úplně čisté.