Kultura a umění Domov,Kultura

Teroristka a Parazit: víc než jen černé komedie

Z filmu Teroristka. Foto ČSFD

V letošním létě jsem shlédla krátce po sobě dva filmy, nad nimiž stále přemýšlím. Český film Teroristka (2019, režie Radek Bajgar) jsem viděla v jihočeské vesnici, kde se promítal na přenosné plátno za cinkání půllitrů na dřevěných stolech, jihokorejský film Parazit (2019, režie Pon Džun-ho) naopak v trendy kinu coby předpremiéru pro kulturní smetánku moravské metropole. Navzdory svým, zřejmě různým, cílovým skupinám, a i přes svůj odlišný kulturní kontext mají oba filmy něco společného: Oba se snaží svým způsobem vyrovnat s hrozivými jevy současné doby, aniž by ztratily odlehčenost a napětí a s nimi přitažlivost pro běžného diváka. A oba tak vybočují z beztvaré kašovitosti běžné filmové produkce. Zároveň se ale dost podstatně liší. V Teroristce, kde hlavní roli naprosto úžasně hraje Iva Janžurová, bojuje nerovný boj skupinka místních žen, včetně svobodné matky a dvou učitelek na penzi, s místním suverénním mafiánským podnikatelem, který se neštítí žádného podvodu, aby výhodně zpeněžil obecní pozemky, navíc organizuje hlučnou, nebezpečnou a rasisticky laděnou motorizovanou domobranu, která začíná nepříjemně zastrašovat své okolí. Marie, učitelka kolem sedmdesátky, bytostně slušná a kultivovaná osoba, usoudí, že když selhává spravedlnost, vezme ji do vlastních rukou. Komické scény a vtipné dialogy, které nastanou, když se kultivovaná stará dáma učí nabíjet a střílet a posléze konfrontuje se zbraní překvapeného mafiána, nemohou zastřít hlavní poselství filmu: Násilí a nespravedlnosti je třeba čelit. Zlu by se nemělo ustupovat. A jestliže se dnes množí gauneři, které peníze vynesly na výsluní, máme i jiné tradice: tradice odvahy, slušnosti a vzájemné spolupráce, která nám může být v konfrontaci s nimi silnou oporou.

Jestliže v Teroristce vnímáme polaritu negativních postav a kladných hrdinů, resp. Hrdinek, a film vyznívá nakonec v jistém smyslu optimisticky, je film Parazit daleko bezútěšnější, a to navzdory tomu, že je stejně odlehčený, napínavý a absurdně pojatý jako Teroristka. Nenajdeme tu kladné hrdiny, ale ani skutečné padouchy. Jsou tu jen tři rodiny chycené v pasti socioekonomického systému, který nemůžou ovlivnit. Rodina s dvěma již dospělými dětmi, bydlící v suterénním bytě, která nemá na jídlo, přičemž rodiče marně shánějí práci a děti se stejně marně snaží dostat na vysokou školu, která by jim zajistila budoucnost. A další, také nepříliš šťastná rodina, která prožívá své strasti trošku jiného typu v opulentní vile ve stejném městě. Suterénní rodinka se díky své šikovnosti a sérii nevybíravých podvodů postupně vetře do rodiny bohaté a poskytuje jí své služby, přičemž příliš netruchlí pro bývalé zaměstnance, které připravila o chléb i střechu nad hlavou. „My si nemůžeme dovolit myslet na druhé. Musíme myslet jen na sebe…“ říká dcera. Pak se ale nečekaně objeví rodinka třetí, která je na tom ještě hůř a žije ještě hlouběji než v suterénu. A situace se stále více zaplétá… Jestliže Teroristka nabízí řešení a také soucit a přátelství, v Parazitovi se nic takového nekoná. Nikdo nikomu neprokáže milost, příkopy mezi chudými a bohatými, ale i mezi chudými a chudými, jsou hluboké a život je boj na život a na smrt. Nepřítelem je tu ale ve skutečnosti samotný ekonomický systém, který nabízí stále méně práce a pro ty, kdo ji nemají, je stále méně místa…

Jestliže tedy Teroristka řeší klíčovou otázku, jak přežít morálně ve stále amorálnější době, Parazit zkoumá cesty, jak lidé mohou přežívat alespoň fyzicky ve světě, kde je pro ně stále méně prostoru. V obou filmech mezi úsměvy probleskují i další temnější motivy, jako jsou urážlivé stereotypy, s nimiž pohlížíme na staré lidi, nebo dlouhodobé ponížení, které prožívají ti, kdo se ocitli na kraji společnosti.

Teroristka i Parazit jsou určitě víc než jen černé komedie. Opět jednou dokazují, že humor může být i cesta k hlubším polohám našeho myšlení a cítění. Takže – doporučuji!