Důstojný průvodce po zrůdách
Kolik má Brno soch?
Zdaleka ne vždy se stane, že je kniha, označovaná jako průvodce, zároveň krásná. Autorskému kolektivu knihy Sochařské Brno 1989–2019 se to podařilo. Ne, nečekejte luxusní rozměrnou obrazovou publikaci, velikost je tu průvodcovsky praktická, kapesní, ale obrazová je, najdete tu celkem 91 vyobrazení soch a sochařských objektů; je možné, aby jich v Brně vůbec tolik bylo?
Bilanční počin mimořádných aktivit vydala příznačně Masarykova univerzita; jednak se zejména díky aktivitě profesora Eduarda Schmidta zasloužila o nepopiratelné sochařské obohacení brněnského veřejného prostoru, jednak letos slaví sto let od svého založení, a tak je příhodné se pochlubit nebo spíše podělit o hlubší obraz brněnských ulic, náměstí a dvoran, jimiž se všednodenně ubíráme.
V knize nenajdeme všechny brněnské sochy. Autoři se soustředili na několik ucelených aktivit – Jaroslav Hamža se věnuje zadavatelským počinům města Brna, jako jsou dlouhodobý projekt věnovaný osobnostem města, Sochy pro Brno, či památníkům a sochařským objektům vzniklým v rámci revitalizace veřejného prostoru. Martina Šviková mapuje sochy v majetku Masarykovy univerzity, Olga Búciová připomíná sochařská sympozia, jako byl legendární Brněnský plenér nebo Kámen, a Petra Lexová představuje nejvýraznější tuzemský projekt svého typu, Brno Art Open, v prvních letech nazývaný Sochy v ulicích.
Komu je kniha určená? Kdybych byl Brňák, tak bych si ji koupil. Stejně tak, kdybych se zajímal o výtvarné umění, architekturu či veřejný prostor. A protože je dvojjazyčná, ani bych nemusel umět česky… kdybych uměl anglicky. Nenajdete tu žádná sofistikovaná hloubání, srovnávání veřejného prostoru před třiceti lety a v „éře svobody“, žádné eseje o roli sochy či jejím významu pro jednadvacáté století. Tedy s výjimkou úvodníkového textu Radka Horáčka, Čím se provinily sochy, jenž nás vpravuje do historického kontextu a záměrů knihy. Autor zde vtipně postihuje odpor veřejnosti vůči novým uměleckým dílům citátem z Vančurova Rozmarného léta, „(…) provinění (děl) se stala řádem světa. (…) čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.“ Absence hlubší studie může zamrzet. Nicméně zejména Jaroslav Hamža jinak převládající strohý průvodcovský výčet děl čtivě vsazuje do souvislostí, včetně konfliktů, nařčení a lidových označení soch, protiargumentů odborníků, technických a jiných podmínek realizace: „Pro zkoušky slavnostního odhalování sochy posloužila jako model tehdejší zástupkyně uměleckého šéfa a dramaturgyně Divadla Reduta a díky tomu se vernisáž obešla bez technických problémů.“
Kniha vybízí i k mnoha otázkám. Několikrát v ní zazní výjimečnost Brna v dané problematice, ale konkrétněji, jestli nemá třeba Hamburk, Vídeň nebo Ostrava také takového Schmidta a srovnatelný počet soch v prostoru, už se nedozvíme. Radek Horáček ve své úvodní kapitole jmenuje Münster, kde se konají sochařská sympozia jednou za deset let, Petra Lexová poctivěji ostravskou Kukačku, budějovické Umění ve městě a Sculpture line v Praze, všechny skutečně pozdějšího data vzniku než v Brně.
A ještě zajímavější by bylo prozkoumat, jestli je zmiňovaný výrazný odpor a kritika laické (někdy i odborné) veřejnosti výsledkem výjimečné komunikační otevřenosti města, důsledkem kvality soch, nebo jde zkrátka o rovnici; více nových soch rovná se více odporu.
Ale zapomínáme, že v rukou držíme průvodce městem, nikoliv sociologickou studii. Ta třeba vznikne právě v závislosti na něm. Součástí je jmenný rejstřík a bezmála sto životopisných medailonů sochařů, o nichž je tu řeč. Je to znamenitý průvodce. Průvodce, který vás vezme stránkou za ruku a jestliže alespoň částečně znáte Brno či osobnosti a akce s ním spjaté, nebudete se jej chtít pustit a s nadšením budete následovat jeho kroky tam, kde to už znáte, a přesto tu lze poznat víc, ale také k místům, na která jste zapomněli, anebo kde byste vůbec žádné dílo nečekali.
Radek Horáček a kol., Sochařské Brno, 1989–2019, Masarykova univerzita, Brno, 2019