Téma Zahraničí,Ekonomika

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (1. část)

Foto Tomáš Koloc.

V těchto dnech uplyne 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtějí toto napravit. Vypráví a předvádí příběh tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku - tím bylo právě referendum, které se konalo 5. listopadu 1978. Přinášíme první díl výboru z textu, který může ukázat cestu i mnohým občanům dnešní České republiky…

Hnutí proti atomovým elektrárnám sahalo od spolkové země Vorarlbersko až po Vídeň, od Horního a Dolního Rakouska až po Štýrsko a z politického pohledu od extrémní levice až daleko po pravici. Charakteristikou hnutí proti atomové elektrárně v Zwentendorfu bylo i to, že se skládalo z mnoha regionálních center, která o svých postupech vzájemně věděla, a z hnutí tehdejších levých radikálů, většinou členů a příznivců maoistického Komunistického svazu Rakouska, se rekrutovala značná část aktivistů proti jaderným elektrárnám, jak o tom svědčí zprávy jejich tehdejších politických „odpůrců“ i známý výrok spolkového kancléře Bruna Kreiskyho z 26. října 1977 o „všivácích, podněcovaných Komunistickým svazem“. Byli to oni, kteří radikalizovali tehdejší osamocené bojovnice a bojovníky kritizující atomovou energii, kteří dlouho doufali, že vláda uzná jejich argumenty. Levicoví radikálové je zformovali do hnutí, které především od roku 1977 na rakouské poměry velkými demonstracemi probudilo v rakouské vládě obavy ze „západoněmeckých poměrů“.

Na cestu Bruna Kreiskyho k referendu je třeba pohlížet nejen jako na vnitropolitický kalkul, ale především jako na reakci na eskalaci událostí v Německu, kdy na jaře 1978 v Brokdorfu obléhalo přes 30.000 lidí tamní atomovou elektrárnu a kdy se od tohoto „Německého podzimu“ v roce 1977 část obyvatelstva Spolkové republiky Německo stále více radikalizovala. Strach z poměrů podobajících se občanské válce také na „klidném rakouském dvorečku“ mohl tenkrát Kreiskyho – též s ohledem na občanskou válku v Rakousku v roce 1934, od které uplynulo jen 40 let – přimět k tomu, aby splnil požadavek rakouských odpůrců atomové energie vyhlásit referendum o mírovém využití jádra. Toto vedlo ke známému výsledku 50,47 % hlasů proti spuštění elektrárny. Lidovým hlasováním dosáhlo etablující se protestní hnutí, navazující na hnutí perné čtvrthodiny (které v květnu 1968 navázalo na studentské bouře ve Francii a USA, které dosáhly úpravy sociálních a rasových zákonů) svého vrcholu – a jeho zkušenosti později zužitkovala i nová sociální hnutí.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO (FRIEDRICH WITZANY)

Někdy v listopadu 1973 zveřejnil deník Oberösterreichische Nachrichten titulek: „Druhá jaderná elektrárna u ústí řeky Enže, začátek stavby 1974“. Nepříliš mnoho lidí to tehdy zvedlo ze židle. Proč také? Zwentendorf byl uprostřed výstavby, spotřeba energie rostla exponenciálně, dobře se dařilo hospodářství – a tím údajně i lidem, dá-li se věřit vymývání mozků plakáty. Ministryně zdravotnictví Leodolterová, zároveň zodpovědná za radiační ochranu, tehdy mínila: „Je skutečností, že se spotřeba energie každých 10 let zdvojnásobuje. A podle toho se musíme řídit.“ Ještě po několik let následovaly výpovědi mnoha venkovských starostů, jak černých, tak rudých, že se jim nebude vadit, když v jejich zahradách bude zakopán jaderný odpad. V žargonu provozovatelů byla tato úložná místa tehdy nazývána takřka "roztomilý odpadní park“.

Právě včas se tehdy objevila první zpráva Římského klubu „Meze růstu“: Zdroje jsou omezeny, zatížení životního prostředí (pojem životní prostředí se právě razí) má dlouhodobé následky vedoucí až ke klimatické změně, exploze obyvatelstva a nerovné rozdělení bohatství přivádějí svět na pokraj kolapsu, ideologie růstu tedy není z důvodů logiky přírodních procesů trvale prosaditelná a vede nevyhnutelně k sociálním a ekologickým krizím.

Tak se ve společnosti blahobytu, jakou bylo Rakousko, vytvořila frontová situace. Zde se chroničtí blokátoři, zpátečníci, naivové, fantasti, snílci, utopisté, kterým by „měl být odpojen proud, nebo ještě hůře, kteří musí být sledováni státní policií, kteří neuznávají právo a pořádek“ (jak je charakterizoval kancléř Kreisky) občanskospolečensky sdružili a troufli si zpochybňovat, co si mocní vymysleli. Na druhé straně se shromáždili ti „důvěřující v pokrok“, realisti a technokrati, udržovatelé systému, betonářská lobby, bezohlední prosazovatelé své vůle a mnozí lobbisti v propletenci hospodářství, politiky, peněz a moci, kteří říkali politikům, kudy je třeba jít a kteří se cítili být kverulanty rušeni. Byla to tvrdá společenskopolitická srážka vyvolaná a posílená nárůstem těch, kteří se cítili být osobně ohroženi plány na atomovou elektrárnu v hustě osídleném regionu Linec–Enže–Perg.

Černobyl na sebe sice nechal ještě dvanáct let čekat, ale pryč byla doba, v níž si sami ochránci přírody nechali vemluvit atomovou energii jako neškodící životnímu prostředí, bezpečnou a nevyčerpatelnou jako alternativu k zahrazení Dunaje nebo nedotčených alpských údolí.

Když odteď často říkám „my“, myslím tím onu spontánně vzniklou občanskou iniciativu v oblasti Lince, započatou tvrdým jádrem, ke kterému jsem od počátku patřil, která se seskupila kolem lineckého lékaře Dr. Alfreda Tisseranda, a která svým buřičstvím a virulencí a rázným vystupováním a nekonvenční agitací podnítila tolik veřejné pozornosti, že vlna přetekla až do Vídně. Měli jsme už také své vzory a inspirátory, ve Švýcarsku, v jižním Německu a ve Vorarlbersku. Nejpozději od jara 1976 jsme se „my“ všichni rakouští odpůrci atomu dali dohromady pod jednou pomyslnou střechou – nyní MY nikoli už v uvozovkách. Co dnes ještě udivuje a musí být hodnoceno jako zázrak, je skutečnost, že mezi ideologicky velmi vzdálenými skupinami odpůrců atomu byla nezlomná jednomyslnost a solidarita s mottem: „Náš pochod má účel, atomová elektrárna musí pryč“.

Organizovaní odpůrci atomu se mohli veřejnosti prezentovat homogenně, věrohodně a svorně až do nesporného vrcholu protiatomového hnutí v Rakousku, do lidového hlasování vyhraného za šťastných doprovodných okolností 5. listopadu 1978, což byl obrovský bonus, který je v dnešní závistivé a mediální společnosti těžko představitelný.

Když se o pár let později vynořily skupiny zelených, z velké části vzniklé z protiatomového hnutí, byl spor již naprogramován. Předchůdkyní zelené byla totiž rudá. Tehdy byla rudá in, a to tmavě rudá. Když šlo při konferencích v celém Rakousku o počet oprávněných hlasovat, mohlo se klidně stát, že spolurozhodoval počet prodaných exemplářů periodik jako „Třídní boj“ nebo „Rudá fronta“. My Hornorakušané, tehdy už ne žádní osmašedesátníci, jsme si v zájmu věci velmi přáli, aby se rudé transparenty nerozmáhaly nebo aby se Internacionála nezaznívala příliš hlasitě. Mladá levice a umírněnější usedlí občané totiž měli společný cíl, který umožnil dobrou pospolitost.

Prosinec 1974: Místní hlasování ve Svatém Pantaleonu

Přes noc (tedy trvalo to více nocí a šlo se na to částečně docela zábavně) koupila jedna jaderná elektrárenská společnost dva sousední „dosluhující“ (jak je nazývala) statky včetně lesů a polí, a vytrubovala: „Zde u ústí řeky Enže se bude zakrátko stavět druhá rakouská atomová elektrárna.“ Rudý (socialistický) starosta Svatého Pantaleonu a místní černý (lidovecký) černý baron jsou již předem informováni: „Máme-li mít riziko, chceme mít také profit“.

Obyvatelé obce jsou lhostejní až nic netušící, jak ukazuje jeden z prvních výjezdů do ospalé vesnice. V neděli stojím s letáky „Také vy žijete ve smrtelné zóně“ před dveřmi kostela.

První člověk vracející se očividně z bohoslužby, podsaditý, prošedivělý, v hubertusu, mi vytrhuje letáky z ruky. Když chci vyvěsit poslední plakát, jde z hostince, kde byl na ranní skleničce. Vlastnoručně ho strhává. Později zjistím, že je to starosta. Po tak ponižující zkušenosti může člověk vyhledat už jen faráře. Ale i tady je zřetelně slyšet: „podmaňte si Zemi. Teprve později se církev, předně ta evangelická, probojovala k jinému pohledu na stvoření“.

Opětovný nájezd na Svatý Pantaleon: Navštívili jsme ve dvou jedno veřejné obecní zasedání. Něco tak neslýchaného tu ještě nebylo. Schůze je přerušena, ze strany starosty a vedení socialistické strany je naléháno na radní, aby nevedli žádné diskuze. Všechno se dusí ve věcné bezemocionálnosti. Trochu se začíná drobit fronta občanů obce. Jednotlivci si vyslechnou přednášky v Linci, ale tak, aby neprozradili svou identitu. Šíří se, že jsou občanští iniciativci „normální“ lidé, ani Svědci Jehovovi, ani nežijí v komuně nebo nejsou v podezření, že jsou placeni východním blokem. Mají rodinu a dům a chodí do řádného zaměstnání. Ale ve Svatém Pantaleonu samotném nevzniká žádná protestní buňka a až do konce boje založena nebude.

Náhoda ovšem pomáhá. V červnu 1974 jsou volby do zemského sněmu v Dolním Rakousku, k dispozici jsou seznamy voličů. Na obecním úřadě žádáme o náhled do seznamu. Nejprve jsme odmítnuti, ale zpětný dotaz u okresního hejtmanství akci umožňuje. Celé hodiny je opisován seznam voličů, protože kopírování je zakázáno. Zapojí se notář, který ručí za to, že je jen tolik hlasovacích lístků „Jste pro atomovou elektrárnu – ano, nebo ne“, kolik je oprávněných voličů. V zásilce je již přiložena ofrankovaná obálka pro hlasovací lístek. Nyní začíná úzkostné čekání. Budou zastrašení občané mezi vlastními čtyřmi zdmi odvážnější?

Po stanovené lhůtě zaslání nám notář sděluje překvapující výsledek: Přesně 70 procent voličů se podílelo na anketě. Senzační je, že se 90 procent vyslovilo proti atomové elektrárně a jen 10 procent pro atomovou elektrárnu. To nám dodalo odvahu sdělit výsledek obyvatelstvu veřejně na návsi. Pro vroucí zastánce elektrárny a starostu to musela být citlivá ztráta prestiže.

Na druhé straně naše „vměšování se“ nepřineslo žádné plody při volbě nového zastupitelstva, která se konala o deset měsíců později. Pantaleonští volí velkou většinou opět svého starostu a stávající Socialistickou stranu.


Pokračování příště.

Na textu této části se podíleli Heimo Halbrainer, Elke Murlasitsová, Sigfrid Schönfelder, Maria Froihoferová, Eva Taxacherová, Karl Wimmler a Friedrich Witzany. Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Jakub Šiška, Bernhard Riepl, Ludmila Opelková, Jana Vlčková a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.