Společnost a politika Domov,Věda

My máme pravdu, oni mají dálnici

Logo Dětí Země

Děti Země, jedna z nepřehlédnutelných „ekonevládek“, slaví 30 let od svého vzniku. Vznikla ze základní organizace Českého svazu ochránců přírody na základě rozhodnutí asi 60 lidí na setkáních v září a v říjnu 1989, tedy těsně před listopadovým převratem. Je zajímavá tím, že v jejím čele je stále (formálně vzato opět) jeden ze zakladatelů, Miroslav Patrik; mimochodem pochází ze severočeské Bíliny a původně vystudoval geochemii a ložiskovou geologii. Děti Země snad víc než jiné podobné spolky přitahovaly silné osobnosti, namátkou jmenujme Jana Rovenského, Miroslava Šutu nebo Simonu Jašovou. Několik jiných se spolu s dalším zakladatelem Jindřichem Petrlíkem, který také pochází z Bíliny, v září 2001 odštěpilo a založilo Arniku.

Samotný Patrik se v průběhu let vypracoval na skutečně špičkového znalce práva životního prostředí, stavebního a správního (a navrch ještě dopravní politiky). Přesněji vzato nejen práva psaného, ale i správní a soudní praxe. Důsledně totiž naplňuje zásadu zformulovanou na začátku 90. let JUDr. Petrem Kužvartem: proti zlořádu úřadem bojovati. Samozřejmostí jsou věcné podklady na vysoké odborné úrovni. Soudím, že i člověka s jinými názory a zájmy může až fascinovat, že vyrovnané právní a správní spory dokážou Děti Země vést s náklady o dva až tři řády nižšími než jejich protivníci.

Se svou důsledností (až urputností) nejsou Děti Země příliš oblíbeny mezi významnými institucionálními dárci. Když se nedávno na přátelském setkání vedení a přátel Dětí Země vzpomínalo na jakousi událost, mimoděk zazněla příznačná úvaha, zda to bylo před tím nebo po tom, „co jsme dostali ten grant“ - chtělo by se napsat s velkým „G“. Pro přesnost budiž řečeno, že Děti Země opakovaně dostávají menší podporu určenou pro rozvoj občanské společnosti – menší, ale zato operativní, s nevelkými administrativními nároky a hlavně bez jakýchkoliv, byť nevyslovených podmínek, závazků nebo jiného vlivu na činnost spolku. A samozřejmě příspěvky od drobných dárců.

Nechceme zde rekapitulovat celou košatou činnost Dětí Země, ale připomeňme aspoň „slavnou prohru“ v případě trasování dálnice D8 přes České středohoří. Grandiózní sesuv, který stavbu postihl v červnu 2013, víc než srozumitelně ukázal, že Děti Země, trpělivě navrhující různá alternativní řešení, měly pravdu. Ředitelství silnic a dálnic ČR ale prosadilo svou, takže má dálnici – vlastně ji máme všichni – předraženou a zpožděnou.

Velmi významný společenský a mediální „zářez“ pak představují ankety o antiekologický čin Ropák roku a o antiekologický výrok Zelená perla, jichž se v roce 2019 uskutečnil již sedmadvacátý, resp. čtyřiadvacátý ročník.

Sluší se doplnit, že Patrik rozhodně není žádný superspecializovaný „fachidiot“. I když odhlédneme od studia politologie (1991-1998) a archeologie (2013-2017), které si průběžně doplňuje, musíme připomenout jeho znalost širšího společenského kontextu. Ta patrně vychází z jeho bytostné, ale reflektované touhy po svobodě upomínající například na schweitzerovskou maximu žít a nechat žít (resp. „Já jsem život, který chce žít uprostřed života, který chce žít.“).

 

P.S. Když někdo omylem nebo z jiného důvodu napíše "Děti země", Patrik, vyškolený mnoha právními spory a kličkami budovatelských korporací, obvykle uštěpačně poznamená, že taková organizace přeci neexistuje. Když ale spisovatel Miloš Urban ve svém "zeleném románu" Hastrman nazval skupinu idealistických ochranářů Dětmi vody (do zfilmované adaptace se nedostaly), potěšilo ho to a sám pro odlehčení občas mluví o "děckách z hlíny".