Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Povídka k výstavě Miloslava Sonnyho Halase

Miloslav Sonny Halas s trnovou korunou

U příležitosti nedožitých 73 let uspořádala Společnost přátel Sonnyho výstavu obrazů v Divadle Bolka Polívky s názvem Ať meleš, jak meleš, nenameleš! z díla brněnského výtvarníka Miloslava Sonnyho Halase.

Je to již třináctá výstava v pořadí od jeho úmrtí a zdá se, že i poslední, která byla sestavena díky nevšedně ochotným přátelům a příznivcům a organizátora Ivo Dostála. Vystavena jsou v naprosté většině díla dosud v této sérii výstav zatím neviděná. Jde o zápůjčky od 15 majitelů nejen z Brna, ale i z Tišnova, Ostrovačic či Skoronic.
Výstavu uvedl Bolek Polívka a zahrál violoncellista Josef Klíč.
Na vernisáži byla přednesena povídka autora Josefa Šamánka z cest se Sonnym na Balkán v osmdesátých letech. Uvádíme ji zde proto, že je zábavná. Navíc výstižně ilustruje postojové východisko Milolava Sonnyho Halase, ve kterém vznikala jeho výtvarná tvorba.

Název výstavy Ať meleš, jak meleš, nenameleš je použitý ze Sonnyho mlýnku, který měl ve svém bytě a vlastně se stal i jeho životním krédem, protože ať mlel, jak mlel, oficiálně nenamlel skoro nic. Sice výstav měl mnoho, ale až na pár výjimek to bylo po hospodách, klubech, chatách apod. tedy na nesprávných místech, až se málem nad ním zavřela i s jeho pozoruhodným dílem a životem voda, protože jak už všichni dobře víme, nestačí umět snášet zlatá vejce, ale je k tomu třeba umět kvokat a na to mu jaksi scházela chuť, protože jako bytostný tulák a milovník blankytu to nepovažoval za nutné. 

Jako pozdní dítě starých rodičů prožíval svá předškolní iniciační léta na odlehlé vysočinské samotě uprostřed přírody. I proto je celé jeho dílo mimo svá první tři tvořivá léta, kdy se přestěhoval s rodiči do Brna, prodchnuto hlubokou láskou k přírodě a svědčí o tom i názvy jeho výtvarných prací, nejčastější témata jsou: stromy a rostliny, ptáci, krajiny, pole, zahrady, oblaka, hory, voda, s často erotickým podtextem. Dalo by se říci, že jeho tvorba vycházela již od začátku z přírody a byla přirozeně ekologická i v dobách, kdy se o ekologii nemluvilo. Z vystavených 33 obrazů a kreseb mají ne náhodou všechny přírodní náměty, výjimku tvoří pouze ranné koláže 1970–71. Výběr obrazů uveřejníme po skončení výstavy.
(https://www.divadlobolkapolivky.cz/vystavy)

Čteno na vernisáži Sonnyho obrazů v Divadle Bolka Polívky 11. října 2019:

Vzpomínka na Sonnyho a naše kamarádství při cestách na bulharský Balkán

Pod skálou u příboje

Třetí den jsme tábořili pod skálou u příboje. Sonny měl neutuchající chuť přes den vše organizovat a neustále na něco upozorňovat:
„Podívejte se na obzor,“ vyzýval v pravé poledne z balvanu nad vlnami, kde rozjímal. Kamarádky zatím připravovaly na plechovém plátu oběd – vařily v hrnci škeble slávky jedlé vylámané ze dna moře, chystaly chleba, krájely rajčata, připravovaly prostírání z lupenů plané brukve.
„Hleďte na obzor, přátelé, tam, kde splývá moře s nebem. V těch místech vystupují vody do oblak,“ pronášel oslavným tónem.
„Tam na obzoru se tvoří zárodky našich studánek, potoků a říček i těla horských ledovců. Též prazáklad kořalky i naší vlastní krve,“ rozohňoval se.
„Moře, přátelé, jest kolébkou všeho živého, zeleného i krvavého, neboť životu vybralo dvě cesty – cestu rostlin a cestu živých tvorů. Dnes uctíme božské síly všech vod i skřítky destilačních pochodů!“
“Sonny“„Jak je chceš uctít, Sonny?“ tázala se Alena.
„Božínku zase neví, budeme přece pít!“ zalomil rukama.
„Slanou mořskou vodu?“ ošklíbla se.
„Jakpak můžeš tak uvažovat, v čem přece je nejdokonalejší přeměna oblaků a vod? V destilátu, děvenko!“ zhrozil se její nevědomosti.
Lenka si opodál poskočila a radostně vyhrkla: „Těším se, já vůbec takový uctívání bůžků miluju.“
Vyškrábala se na vedlejší útes, a zatímco se slávky začínaly vařit, shlížela dolů s dýmkou v zubech jako indiánská sqaw.
„Slyšíš, co jsem musel ženskou naučit, Josefe?“ obrátil se pyšně ke mně.
Pohlédl zpět na Lenku: „Oh, konečně jsi ochočená a svůdná jako Fenísa, ta palermská kurtizána!“
„Tak si vylez ke mně,“ zvala ho škádlivě na skálu.
„Nevešel bych se tam, slez dolů a obejmi mne, ať se mohu z tebe radovat.“

Sonnyho „radost z ženy“ obsahovalo mnohem víc. Znamenalo motat se v kuchyni, pečovat o domácnost, hostit jeho kamarády a neustále dychtit po vědění. Byl tak osvobozen od domácnosti a mohl bezstarostně „dělat sám sebe“, hlavně malovat a taky předvádět, co své kamarádky naučil.
Jednou pohostila Lenka jeho přátele specialitou. Na tácku přinesla zvláštní smaženou placku.
„Jezte, je to dobrý, to je mý oblíbený kuřecí maso, není ani moc jedovatý,“ pobízel Sonny hosty.
„Co je to?“ tázali se podezíravě.
„Sírovec žlutooranžový, roste na pařezech dubů a jilmů, je dřevokazný a je z čeledi troudnatcovitých, nepít na něj alkohol!“ přednesla hbitě Lenka bez mrknutí oka.
„Tak tak, tohle všechno jsem ji musel naučit. A jedinou nevýhodu, kterou tahle houba má, to jste slyšeli,“ pokyvoval Sonny hlavou s uspokojením.
Předávat praktické i naprosto neužitečné poznatky, vymýšlet absurdity a z obyčejné věci udělat hravou zábavu bylo jeho zálibou.
Když se mu narodila dcera a stal se otcem, hledal pro ni jméno. Nejdřív ho napadlo „Karpata“, prý se jeho péčí stane znalcem těch hor, bylo mu zamítnuto.
Vymýšlel jiná, „Limita“ a „Infinita“, dokonce „Singularita“. Přál si, aby se vztahovalo k nekonečnosti a záhadnosti Vesmíru, vždyť i ženy jsou záhadné jako Vesmír sám. Když mu ani tato roztomilá jména nevyšla, rozhořčeně navrhoval „Almara“ a nakonec „Prasáta“. Musel se ale smířit s „Klárou“.
„Od pěti roků začnu tu dívenku Kláru učit stopovat zvěř a klást oka, foukat na vábničku, chytat zmije, rubat stromy a lámat skály, budu ji učit opravdu žít!“ přesvědčoval sám sebe u moře. A s bodrou povýšeností si na balvanu mumlal do vousů:
„Co jinak se ženskýma? Zvládnout ženu je těžší než zvládnout mimozemský civilizace. Dokud je muž něco nenaučí, jsou jen zvonivý prázdný nádoby.“
Když jsme po návratu jeli do Prahy a navštívili Vladimíra Miltnera, znalce sanskrtu, jazyků urdů, paští a hindí a přítele mé maminky, byl doslova nadšen. Dověděl se pár nových věci o Indii. V Brně pak žádal dodatečně změnit jméno své dcery na „Kúnda“, v sanskrtu to znamená Nádoba či Džbán. Ani tentokrát nepochodil.

Po uctění božských vod a destilačních bůžků zůstala na kameni jen prázdná láhev:
„Tak a půjdeme myslím spát, dokud nás Amón čili Sol, naše milé Slunce, zase nezvedne na nohy,“ zavelel.
Ulehli jsme na úlomky škeblí a lastur promísené kamínky a tvrdě usnuli. Probrali jsme se nad ránem a vidíme Sonnyho jak dřepí na balvanu a upřeně vyhlíží za černomodrý obzor.
„Cos dělal v noci, Sonny?“ zeptala se ho Lenka.
„Hlídal Slunce, aby nezapomnělo plnit svý povinnosti,“ pravil a slezl z balvanu.
„Ale už je tady a já si můžu jít konečně schrupnout,“ řekl s pohledem na východ.
Právě se vyhoupl žhavý kotouč a Sonny se zachumlal do spacáku.
Před polednem se probral, mrkl na hodinky a na Slunce, jestli je, kde má být, a živě vyskočil:
“Sonny“„Je ráno, máme před sebou celý den, čeká nás tolik díla, do práce bando!“
Lenka s Alenou už pověsily prádlo na šnůru nataženou mezi skalnaté výčnělky, uvařily polévku z plané brokolice, čaj ze šalvěje a vonných bylin ve stepi nad skálou, novou dávku slávek vložily v hrnci na oheň, navršily kamennou hradbu před příbojem a láhev piva pro Sonnyho spustily s kotvou ze skály do mořské tůně. S chutí by si konečně odpočinuly.

„Co budeme dělat?“ tázala se Alena s obavami.
„Ověříme si pokus učitele Teksla z mý základky v Tišnovské Nové Vsi.“
Každý z nás však věděl, že do Tišnovské Nové Vsi nikdy nechodil.
„Učitel nám říkal, že v důsledku zakřivení Země je na moři nejdřív vidět kouř, pak komín
a nakonec celá loď. My ovšem provedeme dokonalejší důkaz!“ pravil napínavě.
Postavili jsme se do vln a čekali, co zase z něho vyleze:
„Tady je Země tak kulatá, že dokonce ještě není vidět ani kouř!“ ukázal na hladinu k horizontu.
„Podívejte se pořádně, vidíte snad kouř? Žádný není, to je nezlomný důkaz mohutného zemského zakřivení, většího než jinde na světě,“ pravil přesvědčivě.
Zírali jsme do dálky, fakticky tam nebylo nic. Byl to dokonalý důkaz. Pak odběhl ke skále a psal
na ni oblázkem číslice, sečítal je, dělil a násobil, odmocňoval.
„Co blbneš?“ tázala se ho Lenka nechápavě.
„Počítám, zkouším vypočítat, jak daleko je ta loď, která není vidět.“
Za rovnítkem mu vyšla ležatá osmička, odstoupil od skály s výrazem vědce:
„Musí být sakra opravdu hodně daleko,“ usoudil užasle.
Lenka zavrtěla hlavou a prohodila k Aleně: „Ti chlapi jsou všichni stejný. Pochopit je je těžší než porozumět mimozemský civilizaci.“
„My muži holt nechápeme vás, zato chápeme život,“ opáčil sebejistě.

Holky se svlékly a raději se odešly vykoupat do moře. Na plechu pod ohněm se už v hrnci otevřely všechny slávky. Vylezly z vody a každému na prostírání z dužnatých listů naservírovaly porce, mohli jsme se dát do jídla.
„Hindský zvyk, jíst málo a mnoho přemýšlet, bože, jak je ten život bohatý!“ zvolal Sonny, když si trochu zobl a odebral se hledět zase ze skály na moře.

„Ach ty vaše zvyky, ženy mají zvyky mateřské, co jsou proti tomu zvyky vaše?“ řekla hrdě Alena.
„Nu ovšem, ty jsou ale vedlejší. Zrodit človíčka ještě nic neznamená. Ale osvojit si užitečné zvyky, zvlášť hindské, to je krůček k nirváně!“ promlouval procítěně.
„Běda, kdo z nás ví, co jsou věci první a co věci druhé? Myslím že nikdo, podléháme pocitům, pod vlivem těchto tvrdíme a konáme hovadinky, kde je pravda?“ vložil jsem se do rozhovoru.
„Není žádná pravda, je jen reálno, leč i to je nejisté,“ připojil se hned Sonny z balvanu.
„A hle, tu pak člověk bloudí,“ pokýval jsem souhlasně pod skálou.
„Proto je třeba odhlížet od pozemských věcí denních a věnovat se mystickým věcem indickým.
Lépe probouzet hadí sílu Kundalíní a víc než tělesnou pěstovat sílu psychickou,“
mudroval po indicku.
„Neboť není nám zapotřebí sil tělesných, leč duševních,“ mínil jsem.
„Dobrý slova Josefe, byť jsem materialista, nemohu popírati ducha,“ pravil Sonny zvesela.

Nechali jsme toho a Sonny se nadlouho uvelebil na balvanu s pohledem ještě dál než za obzor. Rozhostilo se ticho prostoupené šuměním moře a vánku.
„Rozumělas těm bláznům?“ otočila se Lenka po chvilce mlčení na Alenu.
„A ty, Lenko?“ odpověděla jí.
„Nechej je ať si melou, nenamelou. My se půjdeme nahé opalovat, ať jsme ještě krásnější,“
mávla rukou Lenka shovívavě a zcela pozemsky.
Odkráčely za skálu a my se Sonnym dřímali na vyhřátých kamenech a v tichu přemítali o podstatnějších věcech nadpozemských...

Josef Šamánek, v Praze, 23. 9. 2019

Josef Šamánek, 1956, Brno
Zemědělský inženýr. Gymnázium v Ostravě, VŠZ v Brně (1975–1980). Na vojně účastník cvičení Krkonoše k potlačení Solidarity v Polsku (1980). V občanském životě šlechtitel motýlokvětých rostlin, poté disponent pojištění plodin a úrody v České pojišťovně. Po roce 1989 a stáži v Lloyd‘s Londýn a Munich Re Mnichov (1993) členem dozorčích rad České pojišťovny (1991–1995), investičních fondů Generali a Fakultní porodnice a v ředitelských pozicích personálních a obchodních a člen sekce vzdělávání Svazu průmyslu a dopravy. Po pracovním poměru v pojišťovně v týlových jednotkách CaHaLu v Israeli (2005, 2009), pak konzultant k firemním procesům (2008–2013) a dobrovolník v Dětském oddělení nemocnice Motol (2014–2015). Nyní pracuje pro Sociologický ústav AV v Praze. Dříve trochu maloval. Je otcem tří dětí. V roce 2019 mu vyšla kniha Branou nebes Ku blankytu!, Sursum.

Miloslav Sonny Halas (13. 10. 1946 – 24. 11. 2008)
Tulák s hluboce prožívaným vztahem k přírodě, ekolog, bohém a pábitel, malíř, akční umělec, tvůrce dodnes hraných grafických partitur, koláží, plakátů, objektů, art protisů, vitráží, samizdatově vydával knihy přátel, které upravoval a ilustroval, spolutvůrce a herec superrealistického divadla Náhon, vystupoval ve filmech aj.
Mládí prožil na samotě Českomoravské vysočiny, vyučil se v roce 1965 jako elektromontér rozvodných zařízení, zaměstnán u Českých drah do r. 1970, první výtvarné aktivity v Prešově během základní vojenské služby v letech (1965–1967), v letech (1970–1974) registrován u Českého fondu výtvarného umění, v letech (1974–1975) zaměstnanec Galerie Pod krokodýlem v Brně, v letech (1976–1982) jako tiskař maloofsetových stropů v n. p. Geodesie Brno, v letech (1982–1994) jako tiskař na ofsetových strojích propagačním oddělení Státního divadla v Brně, v roce 1995 jako profesionální strážce ochrany přírody referátu životního prostředí Okresního úřadu Brno-venkov. Po těžkém úrazu v roce 1997 v částečném invalidním důchodu.