Společnost a politika Zahraničí

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (2. část)

Foto Tomáš Koloc.

V těchto dnech uplyne 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!") a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Přinášíme druhou část výboru z textu, jehož první část najdete zde a který může ukázat cestu i mnohým občanům dnešní České republiky…

Červen 1975: Den pochodu ve Svatém Pantaleonu

Pochodem kolem rozsáhlého prostoru jaderné elektrárny lze zabít dvě mouchy jednou ranou:

„Cizí“ lze – také pro případ obsazení – obeznámit s prostory a poměry ploch, lze jim ukázat dimenzi gigantických rozměrů plánovaných atomových reaktorů a posílit jejich motivaci k protestu. „Domácím“ lze ukázat, že už mnoho lidí protestuje proti projektu ve své obci, že už to dosáhlo nadregionálního významu a že izolace a zazdívání se před venkem, jak to stále činí oficiální zástupci obce, nemá trvale žádný smysl. Atomová elektrárna není už dávno jen záležitostí obce St. Pantaleon.

Pro demonstrující je to krásná trasa kolem pěti nebo šesti kilometrů, začínající u nádraží pro turisty přijíždějící vlakem a skýtá ideální místo odpočinku uprostřed trasy. Má to být krásná neděle na konci června, ne příliš horko a ještě před začátkem prázdnin. Až na počasí se dá všechno zorganizovat. Abychom získali svatého Petra na svou stranu a vyšli vstříc nedělním potřebám mnoha turistů, plánujeme také polní mši. Slavit, rozjímat, pochodovat, směřovat k cíli. Jak krásně to všechno jde dohromady! Ne pro nic za nic se také ve světovém hnutí za životní prostředí rozvinulo putování a pochodování – jako mezi nábožensky věřícími lidmi procesí – pro vyjádření vlastního jsoucna, přání a zájmů, a jeho působení navenek i dovnitř se neminulo účinkem. V protijaderném hnutí si pochod – oscilující mezi meditací a agitací – získal pevnou hodnotu. Byli tu lidé, kteří šli přes celou Evropu do Černobylu, někteří podél bavorsko-česko-rakouské hranice, někteří ze Salcburku do Zwentendorfu. Do této kategorie ostatně spadají také velké demonstrace: Ceremonie, které chtěly navenek zprostředkovat moc, sílu a vytrvalost a nevšedně upevnit vnitřní soudržnost.

Skutečnost je ovšem méně vznešená: Musíme vstoupit do nížin regionální politiky. Sportovní spolek nám nedá k dispozici sportovní hřiště hraničící s pozemkem plánované atomové elektrárny. Můžeme se uhnout na širokou hráz Dunaje, která je za prvé ve veřejném vlastnictví a od které lze na plochu „budoucí elektrárny“ dobře vidět.

Místní farář nám nebude celebrovat polní mši, což představuje větší problém. Odkud vzít kněze, … v těch věcech církev v Rakousku stále ještě nemá jasné posici. Jak se může církev stavět stranou v takové – podle našeho názoru – vyhrocené etické otázce, kde se jedná dokonce o zodpovědnost vůči příštím generacím? Jdu plný vzteku za lineckým světícím biskupem a nešetřím ho. Rozumí mému naléhání a přes ordinariáty diecézí v Linci a ve Svatém Hypolitu (St. Pölten) se rozhoduje, že farář z Mauthausenu (!) v Horním Rakousku smí sloužit mši ve farnost ve Svatém Pantaleonu v Dolním Rakousku. Já smím vystoupit s proslovem. Ještě nikdy jsem jakožto laik neměl kázání.

Ačkoliv nás zpočátku svatý Petr nevyslyšel a na začátku pochodu pršelo proudem a mnoho lidí tím bylo odrazeno od účasti, jakmile se průvod s hudbou a ve větru rachotícími transparenty dal do pohybu přes hráz Dunaje, protrhala se obloha. Je tu shromážděna dechová kapela, kterou dal dohromady jeden angažovaný učitel v okresu Perg a která nás bude doprovázet i jindy. Hudebníci pocházejí z různých obcí regionu Machland. Kdyby se v budoucí atomové elektrárně něco stalo, bude Machland při převládajícím západním větru první na řadě.

Hrají Schubertovu mši „Kam se mám obrátit“. Vyhledal jsem, trochu sentimentálně, z Matoušova evangelia ono lyricky krásné, ale zdánlivě tak zcela do reálného života nehodící se místo (Mt 6, 19-34), kde se mimo jiné říká, že ptáci na nebi nezřizují žádné zásoby a lilie na poli nepracují, a přesto se o ně nebeský Otec stará – tedy že my malověrní bychom si neměli dělat tolik starostí o pozemské věci. Ve stejném textu se ale nacházejí také verše, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, také ne zároveň Bohu a penězům. Kázání jsem si připravil ve vzpomínce na místního kněze. Na závěr zpíváme „Tebe, Bože, chválíme“, abychom se za zářivého slunečního svitu jinou cestou vrátili k výchozímu bodu.

Říjen 1976: Mediální boj v době demonstrace před budovou zemské vlády v Linci

O roli médií a jejich podávání zpráv o protijaderném hnutí získá člověk jako dlouholetý aktivista jasný a střízlivý obraz. To platí také pro všechny ostatní oblasti, které mají co do činění s občanským odporem a mimoparlamentní opozicí: Svobodné a nezávislé podávání zpráv neexistuje. Každý komentář, každá zpráva je dílem zakázky ve smyslu preventivní poslušnosti. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. To platí pro všechna média řízená politickými stranami a ekonomikou.

Ovšem byli a jsou novináři, kteří mohou jít trochu dále přes imaginární a sebe vymezující rámec. Jsou mezi nimi dokonce tak čestní, kteří s rukou před ústy přiznávají, že by rádi chtěli, ale nemohou. A jsou dokonce takoví, kteří se v tomto konfliktu svědomí rozhodnou pro své přesvědčení proti své jisté materiální existenci. Většina je ale zcela konformní, proto neudivuje, že snahy odpůrců atomu jsou v prvních letech odsuzovány, když ne vysmívány.

Nejhroznější ovšem je být vůbec umlčován.

Zcela příznačný obrat, který lze připodobnit tanci mezi vejci, nabírá podání zprávy konzervativců a ekonomiky, když spolkový kancléř Kreisky v předjaří roku 1978 vyhlašuje lidové hlasování o Zwentendorfu. Najednou má člověk dojem, že nám centrum trochu nadbíhá. Milovat nás ale kvůli tomu ještě dlouho nebudou.

Ale zpátky k mediální době ledové, kdy redaktorka místního časopisu rozšířeného v dolnorakouském Mostviertelu poločas rozpadu (Halbwertszeit) opakovaně píše chybně s „ä“ (Halbwärtszeit) a redaktor jedněch renomovaných novin v Horním Rakousku podává zprávu, že společná režie internacionálně skloubené skupiny odpůrců atomových elektráren se daří.

Tajně to bereme jako kompliment, nicméně hlubší smysl těchto vypouštěných zpráv je jasný:

Odpůrci atomu jsou řízeni zvenčí, nejlépe komunisty, aby tak údajně škodili svobodnému Západu. Vždyť se ještě nacházíme uprostřed studené války.

Vytrvale a skromně si budujeme vlastní informační síť. Ilegální „Radio Dreyeckland“ nestačí, předplatitelé našeho informačního listu „Občané aktivně“ ("Bürger aktiv") ale narůstají na počet 3 000. Z nejhorších finančních tísní jsme tím venku. Lidé mají důvěru a při darech nejsou lakomí. Vědí, že se nebojíme žádného konfliktu s politiky a nekompromisně odmítáme plány jaderných elektráren, což je také důvodem pochodu centrem Lince k budově zemské vlády, abychom to „těm tam nahoře“ jednou důkladně řekli. Každý a každá z tehdy exponovaných v občanské iniciativě i „slušní občané“ z publika berou do ruky mikrofon!

Zadali jsme si pak u jednoho nezávislého institutu anketu: Počet odpůrců atomu v Rakousku stále roste a pohybuje se kolem 40 procent. Pro nás to je senzace. Před státním svátkem 26. října se toto poselství trefuje přímo do černého – atomová elektrárna v Rakousku se stala prvořadým tématem.

25. června 1977: Demonstrace Allentsteig

„Ve správnou dobu bude nalezeno správné řešení.“ Tím se nás pokusili odbýt štěpiči atomového jádra, když přišla otázka na uložení jaderného odpadu. Ale pozor: Dodnes neexistuje nikde ve světě žádné uspokojující řešení. A co se týká cyklu jaderného paliva, je to matoucí pojem, který má sugerovat, že by také jaderná ekonomika hospodařila v ekologickém cyklusu: jaderná technologie představuje jednosměrku silně požírající suroviny a energii, která dodatečně zanechá příštím generacím obrovské problémy. První odpovědi, jak si Rakousko představuje řešení problému jaderného odpadu, znějí: Írán ho od nás bude odebírat. To bylo ještě za dob šáha. S ohledem na politický vývoj lze odhadovat, jakou hodnotu takové výroky a dohody mají. Brzy bylo jasno: Také Rakousko potřebuje, chce-li provozovat atomové elektrárny, úložiště odpadu, přinejmenším nějaké meziúložiště.

Jako první se nabízí žula lokalit ležících blízko dolnorakouského Waldviertelu, ale aby nastal dokonalý zmatek, je řeč také o Vysokých Taurách na hranicích Salcburska a Korutan, o žule severního Innviertelu v Horním Rakousku nebo později obce Spital am Pyhrn. Podle principu rovnoměrnosti jsou označeny také některé lokality ve Waldviertelu a sousedním Weinviertelu v Dolním Rakousku. Důsledek pochopitelně je – pravděpodobně ne úplně podle přání iniciátorů - že celý region a celé Rakousko silně špicuje uši. Sbíráme v Linci naše poslední peníze, abychom se mohli dostat ke kartotékám adres ve Waldviertelu a mohli financovat rozesílání. Celé noci vypisujeme adresy z telefonních seznamů. I mnohý vídeňský vědec, umělec nebo jiný prominent, který bydlí ve Waldviertelu nebo tam má své druhé bydliště, ho vidí jako ohrožené či znehodnocené. Naše zásilky s informacemi mají jasný dopad: waldviertelští se jeví jako bojovní aktivisté, kteří nesmí být v týmu odpůrců atomu podceňováni. O dva týdny později dělají v obci Allensteigu místní na okraji vojenského cvičiště svou vlastní demonstraci, hvězdnou jízdu traktorů (Pozn red: Traktory se všech stran dorazily do cíle najednou, což shora vypadalo trochu jako hvězda), která se povedla. Je to impozantní začátek, který signalizuje, že celá oblast venkova na severu ve Waldviertelu vidí ohroženo své zemědělství a také turismus.

Do centra Allentsteigu přichází Tři tisíce lidí, mezi nimi seskupení ukazující, že hnutí jde přes hranice stavové a stranické příslušnosti a dosáhlo šíře zasahující všechny vrstvy obyvatelstva:

matky, odboráři, vědci, lékaři, křesťané. Jak vzrušující nálada byla, může ozřejmit tato epizoda: Obec Alberndorf byla také jmenována jako jedna z možných lokalit. „Nomen“ není „omen“ mysleli jsme si. Alberndorfští nebudou přece tak pošetilí (“albern”) a nebudou koketovat s úložištěm jaderného odpadu. Ne, vůbec ne. Když místní starosta vyhlásil, že se může odpad zakopat v jeho zahradě, musel se v následujících měsících utéct pod ochranou četnictva.


Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Jakub Šiška, Bernhard Riepl, Ludmila Opelková, Jana Vlčková a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.