Téma Zahraničí,Kultura

Kéž by

Ed Atkins, 3D animace. Foto Petr Kovář Christine a Margaret Wertheimová, instalace korálů z korálků. Foto Petr Kovář Pohled do expozice francouzského pavilonu. Foto Petr Kovář Pohled do kinetické expozice v ruském pavilonu. Foto Petr Kovář Teresa Margollesová, detail drnčícího skla. Foto Petr Kovář

Bez naděje na oporu ve faktech se prodíráme nesmírně zajímavou a vášnivou wishreality! Kéž žijete v zajímavých časech, zní také název letošní, již pomalu končící mezinárodní přehlídky současného umění v Benátkách.

Snad všichni si něco přejí. Možná si dokonce přejí něco velmi podobného. Ale čaroděj ze země Oz se každému zjeví v jiné podobě. A tak kupříkladu spíláme Gretě Thunbergové za to, že se jí něco malého povedlo, protože je to nedokonalé a ukrajuje z toho velkého dokonalého, co by se jinak nepochybně mohlo povést nám.

Petr Drulák si přeje změnu. V Salonu deníku Právo označil letošní Benátské bienále jako zápaďácky sebestředné, přehlížející umělce střední a východní Evropy, a všechny „problémy“, jimž se vystavující umělci věnují, nazval ideologickou objednávkou, která má pouze vytlačit z centra naší pozornosti to podstatné, a sice nefunkčnost společenskopolitického uspořádání. Systém, který je potřeba změnit. Vše ostatní, včetně útlaku menšin, environmentální či klimatické krize, válečných konfliktů nebo důsledků ztráty základní orientace v tom, co je a co není pravda, může počkat. Anebo nás nemusí vůbec zajímat.

Článek je pěkně napsaný s řadou zajímavých postřehů a rozumím i autorově víře, že právě změna systému (byť blíže nepopsaná), je problémem nadřazeným, jehož vyřešení následně umožní opravdovou a snazší nápravu věcí podřazených. Přesto mě děsí představa umělecké monotónnosti, kdyby snad umělci napříště ideologický apel Petra Druláka poslechli. Autor naštěstí po ostré vstupní kritice připouští, že by zřejmě nebylo nejlepší dávat kurátorům kvóty, jaké umělce a z jakých zemí mají vystavit. A to se mi ulevilo a hnedle jsem četl text radostněji, neboť kde jinde by si měl mít kurátor možnost svévolněji povyskočit než v Benátkách, kde tvoří polovinu přehlídky národní pavilony s vlastní koncepcí reprezentace?

Kurátor není Crusoe, ale může

Co vlastně očekáváme od kurátora? Kurátor je aktivní tvůrce, vlastně další umělec, který, podobně jako když umělci reagují na díla jiných umělců, zpracovává do svých koncepcí i koncepce jiných výstav, inspiruje se, vymezuje se, vede dialog v rámci svého oboru. Nemusí se shodnout s dobovým převládajícím diskursem. Baže, má i právo na vlastní omezenost, hloupost, zaslepenost. Třeba byl právě kvůli těmto kvalitám vybrán, aby se zhostil úkolu. Ale my se ptáme, může si to dovolit na takové mezinárodní přehlídce? Neměl by být tady nějak zavázán držet se tématu a způsobů, jež jsme formulovali v našem aktuálním společenském konsensu? Neznám Ralpha Rugoffa, nemám žádnou potřebu jej obhajovat, možná je jeho benátské dílo opravdu sebepotvrzujícím leštěním dávno zakoupeného luxusního zrcadla, demonstrací portfólií několika velkých západních galerií, ale před čtyřmi lety znělo téma výstavy „Všechny budoucnosti světa“ a v ústředním prostoru výstavy se četlo z Marxova Kapitálu. Nevím, jak z východní Evropy, ale ještě o dva roky dříve bylo jenom z České republiky v rámci celé přehlídky zastoupeno dokonce osm umělců, což nemá v historii Bienále obdobu. Měl to zopakovat? Letos je zde zase zcela výjimečný počet umělců původem z Afriky a Asie.

U takto velké přehlídky není možné nenajít si něco, co lze kritizovat. Pokud chceme. A tak vedle nadřazené otázky, co očekáváme od kurátora, bychom se měli ptát otázkou ještě nadřazenější, co vlastně očekáváme od takto obří, opulentní výstavy? Potvrzení aktuálního společenského konsensu? Jakého? Jak se takový moloch financuje, jak je udržitelný a souznící s tématy v něm řešenými? Kde všude je třeba se zavděčit, aby byl tento umělecký svátek realizován? Ale také, jestli lze přínos stovek uměleckých děl shrnout (zde se nám neodbytně dere obraz buldozeru) načrtnutými postuláty takové nebo makové ideologie.

Dehonestující služebnost „benátského“ umění liberální ideologii, kterou Petr Drulák v článku popisuje, nakonec pojmenovává s jakoby shovívavým nadhledem, neboť přeci „tak to bylo vždycky“. Anebo možná proto, že sám volá po větší míře zastoupení služebného umění jiné ideologie.

Ilustrace nebo revoluce?

Vnímáme jasně potřebu mluvit o krizi kapitalismu a pojmenovávat formy změny, vnímáme naléhavost nebezpečí kolapsu našeho klimatu, jakož i jen pozvolna se měnící společenskou determinaci postavení žen (a umělkyň v umění!). Jak neospravedlnitelné, když něco z toho, coby kurátor, opomenete. Ale máme-li se ještě bavit o umění a nikoli o vyplňování administrativních tabulek, pak aťsi! Jedna věc je naléhavost společenského či dokonce planetárního významu, druhou věcí je past ideologické objednávky, poptávka, trend. Vede tudy křehká hranice mezi svobodnou potřebou vyslovit se k tématu, chopit se coby umělec odpovědnosti, a mezi kýčem; sentimentem spoluprožívání této odpovědnosti, svobodu popírající závislosti (prospěchářského přiživování) na aktuálních strategiích. Tato hranice je otázkou umělecké (kurátorské) autenticity. Kdo to myslí vážně a kdo se jen zavděčuje? I proto se dnes tolik mluví o významu uměleckých přehlídek věnovaných klimatu, které zároveň klima (zbytečně?) zatěžují. I proto se ptáme, jaký dosah a vliv má sdělení multimediální instalace o migraci v bezpočtu contemporary art galerií. Není lepší vyplout na moře? Kandidovat do parlamentu? Rozdat svůj nadbytek konkrétním lidem v nouzi?

Mnozí umělci se nespokojují s ilustrací problému, chtějí jej rovnou řešit. Pamatuji se, jak ani před těmi čtyřmi lety mě neuspokojily ony Všechny budoucnosti světa vyvolávané benátským bienále. Očekával jsem víc. Radikálnější. Rovnou změnu! Koho by bavilo sledovat formální otázky barevné kompozice, když na nás tlačí ostrá témata? Ale je třeba si uvědomit, že na půdě benátského bienále jste přes všechnu angažovanost stále především na umělecké půdě. Kdybyste přehlídku osekali na desetinu, nebo vybrali jednu věc, může to být nesmírně silný a třeba i konstruktivní apel a současně výrazný umělecký zážitek. Ale ve stávajících rozměrech se obraz drolí a pod tématy vyplouvá de facto estetické podloží, institucionální rámec umění. Je to špatně?

Mezi všemi budoucnostmi světa mě přes mnoho bolestných témat nejvíce oslovilo dílo Adriany Piperové, smlouva, kterou autorka (prostřednictvím tří úředních přepážek) nabízela všem přítomným, a v níž jste se zavazovali, že nikdy nebudete lhát, budete říkat to, co si skutečně myslíte a nebudete prodejní. Jak pracovat s výzvou k revoluci?

Co utváří realitu?

Žijeme v zajímavých časech, v časech změn, které vinšují ztrátu pohodlí. Ale atraktivní název letošní přehlídky, podpořený legendou o neexistující čínské kletbě, svůj pohled přeci jenom zaostřuje od obecného tlachání o změnách ke zcela zásadní nejistotě, čemu věřit. Věřím, že významná část společnosti je frustrována tím, že dobrat se pravdy někde na konci komunikačního vlákna je tak náročné, že vlastně nemožné. Nemáme čas na to neustálé vícezdrojové ověřování. Přitom máme moc, společenský hlas, který hodlá kdekdo využít. Důsledkem je na jedné straně naprostá nedůvěra k čemukoliv, a tedy rezignace jedince na společenskou správu věcí, stejně tak jako na druhé straně nekritické emotivní stoupenectví idejí a ideologií (s pevnými mantinely pravdy a jasným místem člověka v univerzu).

Faktům nevěříme a namísto nich dosazujeme emoce. Jsme opět v době, kdy je rozum nikoliv doplňován, ale střídán citem. Intelekt vášní. Jsem o něčem přesvědčen nikoli proto, že jsem k tomu nalezl důkazy, ale proto, že toto přesvědčení se mi líbí, takto si přeji, aby to bylo.

Benátské bienále tuto situaci odráží. Oproti někdejšímu intelektuálskému konceptualismu a racionálním filosofujícím konstrukcím se znovu uplatňuje fantastično, bizár, surreálné vize, virtuální realita. Sdělení není vyseknuté jako znění tajenky v křížovce, ale prosakuje, skučí, promlouvá skrze síť pocitů, prostřednictvím atmosféry nezřídka vystavěné na materiálové či vizuální smyslovosti, divadelnosti, vyplouvá z opulentního bazaru, tak jako ve francouzském pavilonu, vypláčou jej skvělé a děsivé trpící 3 D charaktery Eda Atkinse a Jona Rafmana (co utváří naši realitu?) nebo s kontrastní střídmostí (ale neméně nejistým fantaskním světem) odhaluje pasti našeho vnímání v pavilonu Maďarska. Umělecké dílo bývá snad méně dovyprávěné textem, ale o to více upovídané samo o sobě. Z izraelského pavilonu je se vším všudy nemocnice, kde se neléčí bolesti světa, ale vaše bolesti z bolestí světa. Ruská ermitáž se v podzemí mění v pouťový kabaret. Počkejte si (tak jako Ježíš, než dohoří vojáci) rozsvítí se světlo a začne se to hýbat. Spektákl. Vítězným pavilonem se stal ten litevský, v němž návštěvník shora pozoruje pláž s rekreanty; podivuhodná šmírácká scéna se mění v environmentálně angažovanou operu, půlroční performance. (A v obdiv k nasazení litevských autorek – na svůj projekt získaly peníze od lidí přes internetovou kampaň.) Napadá mě, že se snad tento směr shoduje s pohybem v poezii, v níž ještě nedávno dominovala slovně úspornější reflexivní vyjádření a nyní (u nás snad od vydání Fantasía Adamem Borzičem, Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem, 2008) jsme opět častěji vtahováni vrstvenými tryskajícími básnickými obrazy do rozsáhlých po-citových labyrintů; z kuchyní a obýváků do duše planety.

Rád bych ještě alespoň zmínil tři díla, která sice zcela neodpovídají výše načrtnutému charakteru, ale naopak si přejeme, abychom mohli říct, že k realitě, kterou zrcadlí, patří ještě předpona sur! V mořích umírají korály, těžko říct, co bude pak. Australanky Christine a Margaret Wertheimové vystavují nádherné korálové struktury ovšem plstěné, pletené a obšité korálky. Iluze je téměř dokonalá a poselství umělého mrazí silněji o všechnu tu ohromující pečlivost, něhu a čas, čas zapravit, zapošít, který nám už chybí. Indická autorka, Shilpa Gupta vytvořila „symfonii“ z čtených a zpívaných veršů sta básníků, kteří byli za svou tvorbu nebo politické přesvědčení vězněni. Výběr sahá od sedmého století do současnosti. V geometricky uspořádané instalaci jsou básně aranžovány také ke čtení v originálních jazycích, napíchnutím papíru na kovový hrot. Brutalita a násilí páchané mexickými drogovými mafiemi na ženách, rodinách a vlastně celé společnosti se staly východiskem práce Mexičanky Teresy Margollesové. Úsporné a přece výmluvnější než mnohá jiná díla. Hledíte na tři skleněné panely, jaké v městech oddělují například chodníky od železničních nebo dálničních koridorů. Jsou na nich vylepené xerokopie s fotografiemi pohřešovaných dívek a žen. V pravidelném intervalu se skla v rámech jemně rozvibrují a pohřešovanými třesou, jako by měl projet vlak. Jako by je chtěla probudit ze sna. Jako to skla vystavená tlakové vlně běžně dělávají, kdekoliv jinde na světě, bez našeho povšimnutí.

May You Live In Interesting Times, Benátské bienále 2019, Venezia, 11. května – 24. listopadu 2019