Kultura a umění Kultura

Pár osudů z milionu

Obálka originálního vydání

Román Guzel Jachinové se vyrovnává s obdobím stalinismu v tradici ruské realistické literatury i s použitím motivu ženské emancipace.

Tragické a mnohdy i tragikomické zvraty v historii Ruska dvacátého století jsou nepochybně plné silných námětů pro umělce. Otázkou spíš je, jak téma správně uchopit, vyhnout se laciné exploataci, vytloukání politického kapitálu, sebelítostivému patosu či naopak cynickému kálení do vlastního hnízda. A také, jak vůbec zprostředkovat události spojené s kultem Stalinovy osobnosti dnešnímu čtenáři, jehož život už na politických rozhodnutích přece jen tak fatálně nezávisí.

Scenáristka a novinářka Guzel Jachinová (*1977) je představitelkou generace, která klade důraz na dosud opomíjená témata, což potvrzuje její románová prvotina nazvaná Zulejka otevírá oči. (Ačkoli ze současného Ruska občas přicházejí znepokojivé zprávy o snahách rehabilitovat stalinismus, velký úspěch této knihy, která získala i množství oficiálních poct, ukazuje, že reálná situace bude patrně složitější.) Kniha pojednává o násilné kolektivizaci na počátku třicátých let, kdy bylo mnoho lidí deportováno na Sibiř – často jen proto, že už prostě neměli nic, co by se jim dalo zabavit. Vyhnanci tvoří pestrou společnost: rolníci, buržoazní intelektuálové, kriminálníci i představitelé komunistického režimu, kteří se z nějakého důvodu ocitli v nemilosti. Nebyl to ještě neblaze proslulý Gulag, ale životní podmínky se od něj valně nelišily.

Lágrová literatura byla dosud převážně mužskou doménou, na Rusi se ostatně dosud houževnatě drží představa, že „ženská vydrží víc než člověk“. Navíc spisovatelé se logicky věnovali hlavně dopadům represí na vrstvu velkoměstské inteligence (viz světově úspěšné knihy Anatolije Rybakova), osudy „kulaků“ nikoho tolik nezajímaly, čestnou výjimkou může být Solženicynova povídka Meruňková marmeláda. Kniha Guzel Jachinové tedy může být pro řadu čtenářů cenným rozšířením obzorů.

Jachinová je tatarská spisovatelka – nikoli z řad krymských Tatarů, kteří byli masivně deportováni ze své domoviny v roce 1943 jako kolektivní trest za předchozí kolaboraci části jejich elit s německými okupanty, ale Tatarů povolžských, jejichž metropolí je Kazaň. V tomto případě nejde tedy o masivní superorganizované represe vůči konkrétnímu etniku, k jakým docházelo v pozdějších fázích stalinistického režimu (jak to známe třeba z kdysi slavného románu Anatolije Pristavkina Na hrudi obra obláček zlatý, pojednávajícím o vysídlení Čečenců), ale o živelné zatýkání každého, kdo měl prostě smůlu – stačilo pokusit se utajit před rekvizicemi trochu obilí, aby bylo na jaře co zasít, a dotyčný byl označen za sabotéra a poslán do nekonečných prostor Sibiře, kde měl být prací převychován v nového nezištného sovětského člověka; pokud ovšem ještě předtím nezemřel hladem a zimou. Podstatné bylo naplnit shora stanovené kvóty deportovaných vem kde vem, což vedlo ke zvůli, udavačství a vyřizování osobních účtů – a také k tomu, že příliš útlocitný vykonavatel rozkazů mohl velmi snadno sám spadnout mezi třídní nepřátele. Proměna Ruska v moderní průmyslovou velmoc byla ve Stalinově pojetí dosažitelná jen tím, že se samostatně hospodařící rolníci připraví o veškeré zázemí a promění se v univerzální pracovní sílu, podřízenou centrálnímu plánování; lidské životy v této kalkulaci nehrály velkou roli.

Nesvobodou ke svobodě?

V první ze čtyř částí knihy je titulní hrdinka prostou venkovankou, absolutně podřízenou tyranii primitivního manžela a sadistické tchýně. Teprve vpád vojenského oddílu zabavujícího cokoli a odvážejícího deportované neznámo kam od základů změní její předem nalinkovaný život. Po strastiplném putování se ocitne v pracovní osadě na břehu Angary, kde nepřátelé režimu těží dřevo, aby odčinili svá provinění.

Ani vyhnanci uprostřed tajgy nejsou ušetřeni jevů charakteristických pro sovětský režim, jako je absurdně přebujelá byrokracie a permanentní propagandistické vymývání mozků, které však v místních podmínkách nabývají spíše groteskní charakter. V knize se objeví i humorné scény, které zpravidla souvisejí s alkoholickými orgiemi coby jediným povyražením velících důstojníků. Vtipné jsou i hovory „bývalých lidí“ nad slanou horkou vodou, což je v zimním období hlavní strava vysídlenců:

„Představuju si, že jsem na l’avenue Foch. Je sobotní večer, ústřice à la neige, sklenice montrachet…“

„Nejlepší ústřice,“ přidává se Ikonnikov a s chutí usrkává soljanku – „stejně bývaly na rue de Vaugirard. O tom se snad nebudete se mnou přít?“

„Můj drahý Iljo Petroviči! Kde jste to vzal? Byl jste tenkrát úplný mladík a nic, kromě vašich skic, jste neviděl. Je s podivem, že jste z toho vašeho Montmartru vůbec někam chodil.“

Politické pozadí kolektivizace kniha příliš nezmiňuje, autorka upřednostňuje perspektivu prostých vesničanů, pro něž jsou rekvizice a deportace další v nekonečné řadě křivd, na které si zvykli už od carských dob. Moc je brutální a necitelná k lidskému utrpení, tisíce mrtvých jsou jen statistickými čísly. Kniha se ovšem dá také číst jako protipól již klasického díla Viriněja od jiné tatarské spisovatelky Lidije Sejfullinové – tam se prostá venkovanka dokázala vymanit z tradičních vazeb díky své podpoře bolševické revoluce, kdežto Zulejčin život naopak změnilo zařazení mezi nepřátele sovětské vlády. Autorce jistě nejde o obhajobu stalinských represí, ale je zjevné, že zatímco v rodné vesnici by Zulejka neměla jinou možnost než záhy se udřít k smrti, „díky“ deportaci poznává nová místa a lidi, v odlišném prostředí se zbavuje náboženských předsudků a stává se silnou samostatnou osobností, která se dokáže vzepřít autoritě a poskytnout šanci na lepší život alespoň svému synu Jusufovi. Zatímco v úvodu knihy fráze „Zulejka otevírá oči“ znamená probuzení do dalšího bezútěšného zimního dne, v závěru již se dá vyložit jako hrdinčino prozření, byť samozřejmě limitované okolnostmi: ačkoli je v rámci sovětského systému Zulejka doživotně bezprávným páriou, dokázala najít vnitřní důstojnost.

Složitou a dobově příznačnou postavou je velitel osady Ignatov – disciplinovaný voják revoluce a idealista, věrně sloužící sovětskému režimu a zpočátku upřímně přesvědčený o tom, že transporty některých jsou nutné v zájmu šťastné budoucnosti všech. Postupně však poznává, že systém v praxi upřednostňuje cynické technology moci jako je Kuzněc nebo čistokrevné zločince jako Gorelov, zlodějíček, který udělal kariéru díky vytrvalému donášení na kohokoliv. Ignatov je nakonec pachatel i oběť zároveň, věznitel i vězeň, nenáviděný těmi dole i těmi nahoře, dožívající jako tragikomická figurka semletá dobou – jak podotýká jedna z postav, člověk spíše nešťastný než opravdu zlý.

Vyhnanství je podivnou až fantasmagorickou existencí mimo reálný čas a prostor, což naruší až vypuknutí války: „Za dlouhá léta boje o přežití na malinkatém ostrůvku v hloubi tajgy, zbaveni spojení s Velkou zemí a každý den pokládajíce životy za splnění pouze hospodářského plánu, si osídlenci najednou uvědomili, že jsou součástí obrovské lidnaté země. Jména vzdálených měst – Minsk, Brest, Vilnius, Riga, Kyjev, Vinnycja, Lvov, Vitebsk, Kišiněv, Novgorod – zněla z nizoučkého pódia semruckého klubu jako píseň, která sem zaletěla ze stránek učebnice zeměpisu a ve vzdáleném dětství ji zaslechli jako pohádku. Z toho, že se jich všech zmocnil nepřítel, měli hrozný pocit. Zároveň ale při myšlence, že tahle města existují, cítili příjemné šimrání.“ Jsem ještě z generace, která zažila usilovnou propagandistickou masáž ohledně hrdinství sovětských vojáků, jemuž vděčí náš národ za existenci. To nelze zpochybnit, zároveň je však nutno přijmout neromantický fakt, že vysoká bojeschopnost Rudé armády byla dána nejen vlasteneckými city, ale také animálním strachem z všehoschopného režimu.

Jachinová je dobrou vypravěčkou, na tom se recenzenti vesměs shodují. A navzdory všem dekonstruktivním teoriím je silný příběh pořád tím, co má u čtenářů největší úspěch. Autorka dokáže nastolit atmosféru a donutit nás spoluprožívat děj, zároveň si však udržuje kronikářský vševědoucí odstup, s nímž nás seznamuje s minulými i budoucími osudy postav. Objevují se obrazné, až básnické popisy: „Z vrcholku kopce vypadá planina dole jako obrovský bílý ubrus, po kterém ruka Všemohoucího rozházela korálky stromů a pentle cest. Konvoj s rozkulačenými vesničany se jako tenká hedvábná nit táhne až za horizont, nad kterým okázale vychází jasně rudé slunce.“

Kniha je nesporně čtivá, i když místy je autorčin výklad až příliš doslovný. Příběh je navíc občas poháněn vpřed náhodami, kterým nám nezbývá než prostě uvěřit – že útrapy cesty přežije zrovna fyzicky i psychicky slabá Zulejka, že senilní profesor Leibe se stane jedním z nejschopnějších osadníků nebo i Jusufův závěrečný odchod do civilizace, kde může rozvíjet svůj výtvarný talent. Tato lehce zasněná až pohádková atmosféra však, podobně jako v Menzelově filmu Skřivánci na niti, sílu výpovědi nijak nesnižuje, je spíše nadčasovým svědectvím o schopnosti lidského ducha přesáhnout ohavnost doby.

Guzel Jachinová: Zulejka otevírá oči. Přeložil Jakub Šedivý. Nakladatelství PROSTOR, Praha, 2017.