Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Mariáš v Reykjavíku

Vratislav Blažek (1925-1973). Foto archiv

Jeden z dopisů, které na počátku normalizace psal scenárista Vratislav Blažek ze západního Německa režisérovi Václavovi Táborskému do Kanady. Korespondence vyšla knižně pod názvem Mariáš v Reykjavíku a obdržela Cenu Egona Hostovského.

Milý Václave,

píšeš, že Tvoje maminka, původem Ruska, má teď v Praze potíže s nakupováním. Je až s podivem, že se ohlížíš tolik dozadu, abys vzpomínal, že maminka je Ruska. To není dobře. To svědčí o tom, že se v sobě příliš hnípeš. Můj tatínek byl například Rakušan, soudě podle toho, že se narodil v roce 1893, a já to nenosím na trh, protože to v podstatě vůbec nic neznamená. Není totiž vyloučeno, že tatínek jeho tatínka měl dědečka, kterej přišel na svět jenom proto, že v průběhu třicetiletý války jeden nevěrnej Švéda zatáh bezbrannou taťkovu prababičku (ovšem když jí bylo osumnáct!) na seník a tam ji zmermomocnil, čímž přímo zavinil, že jsem se narodil třicátýho prvního srpna devatenáct set dvacet pět v Náchodě, když moje maminka, která není Ruska, byla v sále restaurace „U Karla Čtvrtého“, která patřila dědečkovi Kuklovi (z matčiny strany), přítomna divadelnímu představení Mlynářovo dítě, pořádaném dnes už nezjistitelnou kočovnou divadelní společností za úplatek dvaceti zlatých, včetně otopu a osvětlení. Myslím tím zlatých korun, přirozeně, děda nebyl žádnej vydřiduch, protože po dramatech jako je Mlynářovo dítě publikum, který prolitejma slzama ztratilo mnoho vody, nasávalo přes půlnoc v předním lokále. Na maminku to teda přišlo uprostřed inscenace, tak honem běžela nahoru, ale nedoběhla. Jsem jeden z mála lidí, který se narodili v mezipatře, ale nedělám z toho potřebu, protože je to pořád lepší, než kdybych se narodil jako křeček nebo zebra nebo Jan Kliment.

Ty dycky, z nedostatku myšlenek, zabloudíš do minulosti a píšeš krafy, že by se člověk zjevil, já bych moh taky vyprávět, ale nevyprávím, co já všechno potkal, to by nikdo neuvěřil, jako třeba v Hradišťku u Chlumce nad Cidlinou před půldruhým rokem, kam jsem vez maminku a její dvě sestry (Amálku a Anežku), jenom proto, že jim voboum už taky bylo přes sedumdesát a furt se vytahovaly, že umřou a že by tedy chtěly eště jednou to Hradišťko spatřit. Naložil jsem je do wartburgu a jeli jsme tam ze Studánky a holky (vony si tak říkají, sestry, ačkoli je jim dohromady dvě stě dvacet let) mě nechaly čekat v hospodě na návsi, že si prej obejdou svý spolužačky a spolužáky, pokud eště zůstali naživu. Já jsem neměl nic proti tomu, protože třem starousedlíkům v tý hospodě nepřišel čtvrtej do mariáše a sehrál jsem za tři hodiny několik vynikajících her, ale po čtyřech hodinách mi to už bylo dlouhý, tak jsem zaplatil a vyšel do vsi hledat maminku a tety, a tak jsem potkal toho psa.

Ten pes nebyl ničím nápadnej, normální voříšek to byl, šel proti mně a minuli jsme se úplně běžně, když jsem si akonáhle uvědomil, že na něm bylo přece jenom něco divnýho. Tak jsem se vohlíd a teprve teď jsem si všim, že ten pes nešel po čtyrech, ale po dvou, jenom po zadních, rovnej a napřímenej. Ale to už ten pes zašel za zatáčku a já celej zkoprnělej povídám chlapíkovi z tý vesnice, co mě taky zrovna míjel:

Viděl jste toho psa?

Jo, pravil ten chlapík.

Von je vod cirkusu? povídám.

Ne, povídá ten čeledín. Proč?

No dyť šel po dvou nohách!

No to jo, přiznal ten vesničan. Ale to von furt v těchhle místech. Víte, to je Pajda támdle ze statku a von kamarádí s hajnýho Brokem. Ale je nízkej. Tak dycky, jak za ním jde, jde po zadních, aby ho dřív uviděl. Protože se na něj těší.

A slovo jsem si nevymyslel z týhle příhody, takový věci mi pomáhají zůstat na světě.

Nakonec oznamuji, že jsem měl devatenáctého listopadu premiéru „Obžalované“ v pražské televizi. Ačkoli jsem tři neděle předtím napsal na příslušná místa, že od prvního listopadu jsem zrádce, napsalo Svobodné slovo, že ta hra přinesla svátek na obrazovky a že je to humanismus hodnej Čapka a ať prej lituje každej, kdo se nedíval. Zmiňuju se o tom jenom ze skromnosti, abyste věděli, kdo si s vámi dopisuje.

Váš Karlík ze Svatoňovic


Vratislav Blažek: Mariáš v Reykjavíku. Nakladatelství Plus, Praha, 2014.