Společnost a politika Zahraničí

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (3. část)

Foto Tomáš Koloc.

V těchto dnech uplyne 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtějí toto napravit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Přinášíme třetí část výboru z textu, jehož první části najdete zdezde, a který může ukázat cestu i mnohým občanům dnešní České republiky…

Březen 1978: Zboření meteorologického stožáru ve Svatém Pantaleonu

Zwentendorf je připraven k provozu, ve Svatém Pantaleonu začínají první stavební přípravy poté, co byli vystěhováni a odškodněni přímí sousedi. Pro pozorování povětrnostních poměrů a pro zajištění důkazů je na otevřeném poli vztyčen 70 metrů vysoký stožár. Přitom se provozovatelé při schvalovacím jednání chovají velkoryse a spolupracují. Údaje ze stožáru totiž mají sloužit ku prospěchu a k ochraně obyvatelstva – ale kromě toho mohou být využity i při stavbě rafinérie v Ennsdorfu, chemičky v Enži a nové ocelárny u Traunu. Tyto úvahy a plány se ve vší vážnosti objevují v jednom vydání oficiální studie o pouhých 400 kusech. Z plánované „průmyslové zóny Linec – Enže – Perg“ však nebylo uskutečněno mnoho. Namísto rafinérie přišlo skladiště paliva a nová chemička, na niž občanský protest svázaný s jadernou elektrárnou už nestačil, byla hospodářským fiaskem a je dnes již opět srovnána se zemí. Proto se naštěstí také neuskutečnilo zamýšlené vysídlení některých blízkých osad poblíž Dunaje.

Zpět k meteorologickému stožáru na otevřeném poli a k jeho cynickému zdůvodnění provozovateli. Nyní lidé vidí: skutečně začínají, zcela bez rozpaků nad tím, co se kolem Zwentendorfu odehrává. Začátkům se musí zabránit. Jedné jarní noci uprostřed března padá stožár za oběť útoku. Mohutná ocelová roura leží promáčknutá v poli. Média o tom přirozeně podávají zprávu. V našich kruzích se to rozkřikne jako blesk. Ne bez škodolibosti se jdeme podívat. Zpráva naplno udeřila i ve Vídni. V parlamentu se jaderná politika beztak už stala jablkem sváru.

Odteď je v regionu znát napjatý klid. Mluví se o tom, že pro provozovatele atomových elektráren to v celé Evropě neběží tak dobře. Nehledě na technické potíže a vysoké náklady jsou atomové elektrárny politicky stále méně prosaditelné, což je synonymum toho, že občanský odpor příliš zmohutňuje.

Poptávka po jaderných elektrárnách klesá, uvádění do provozu stagnuje. Švédsko se rozhoduje pro úplné upuštění od jádra. Také jaderná elektrárenská společnost Svatý Pantaleon jde do defenzivy. Zřídila, jak se to patří, řádné informační centrum, kterým jsou prováděny školní třídy, kterým jsou nabízeny názorné pomůcky jako je model jaderné elektrárny v průřezu s mnohačetnými ochrannými a bezpečnostními obaly a odpadním vzduchovým komínem, z něhož nic nevychází.

Infocentrum však časem začíná trpět poklesem návštěvníků, rovněž i dotazy mladých lidí jsou stále kritičtější. Jednoho dne najdeme budovu střeženou četnictvem a obehnanou ostnatým drátem. Prý se zase chystá nějaká akce občanských iniciativ. Znejistění provozovatelů je citelné už i navenek. A jaký je osud podřezané meteorologické věže? Její obří roura byla údajně rozřezána a po částech odvezena velkými dunajskými čluny. Čtvrtstoletí po činu po ní zůstaly čtyři betonové díly nerušeně v zemi, kolem nichž se už stačily uchytit stromy a keře. Hezčí památník odpůrcům atomu nemohl být postaven. I tyto betonové bloky však nedávno padly za oběť tlaku intenzivnímu obhospodařování zemědělských ploch. Informační centrum je už dávno zbouráno a most přes Dunaj v Mauthausenu, tehdy odshora dolů polepený plakáty s textem „Tod auf Raten“ – „Smrt na splátky“, je už čistá a nechává po sobě už zase hrčet neustále sílící provoz. Do vysídlených domů, které po léta zůstaly prázdné, se opět nastěhovali lidé a firmy.

1970 – 1989: ZELENÝ AUTOBUS (LEOPOLD BUCHNER)

Při většině velkých demonstrací protiatomového hnutí ve Vídni a okolí byl používán zelený autobus Volkswagen s mödlingskou poznávací značkou, který má svůj vlastní příběh. Já, Leo Buchner, povoláním strojní inženýr a někdejší mladý čtenář literatury sci‑fi jsem byl před debatou protiatomového hnutí tím, kdo důvěřuje technice a s nadšením jsem navštívil výstavbu atomové elektrárny ve Zwentendorfu. Zarazilo mě ale, když jsem ve vysvětlujícím „atomovém expertovi“ poznal bývalého vedoucího vozového parku jedné firmy, u níž jsem kdysi pracoval. Mé přesvědčení proti atomové energii započalo během hnutí kolem „arény“ v létě 1976, kdy Michi Grosser referoval o tomto tématu a informoval o dosavadním boji protiatomových hnutí v Německu.

Na počátku mé angažovanosti na levicové scéně ve Vídni v sedmdesátých letech jsem často litoval, když dobrá věc zůstala zcela nevyslyšena kvůli nedostatečné zvukové technice. Tak jsem začal tuto technickou záležitost řešit a při politických akcích začal používat malý přenosný zesilovač a reproduktor, aby byly naše požadavky alespoň slyšet. Občas jsme s naší pěveckou skupinou, jejíž tón udával Kurti Winterstein, ve vídeňských pasážích používali malé bateriové zařízení a vysílali naše požadavky (jako například písně proti paragrafu 144 o potratech anebo o konfliktech se zaměstnavateli) do éteru.

O Velikonocích 1975 jsem si koupil od Kurtiho Langbeina svůj první zelený autobus Volkswagen s poškozeným motorem a opravoval jsem ho až do léta, kdy jsme vyjeli s osmi přáteli na dovolenou do Turecka, což autobus oproti očekávání vydržel. Od té doby se autobus samozřejmě vybavoval technikou a sloužil dalších 15 let při všech prvomájových pochodech jako pohybující se scéna pro písničkáře, dětské skupinky nebo celé hudební skupiny.

Když se koncem roku 1976 začalo tvořit protiatomové hnutí a byly ohlašovány příslušné akce, chtěl jsem, aby byl autobus stále hlasitější. Přitom bylo pro mne nezbytné, abych vystačil se zásobováním proudu z autobaterií, tedy bez rušivých zvuků generátoru.

Zelený autobus s dolnorakouskou poznávací značkou byl koncem sedmdesátých let minulého století stále středobodem všech velkých demonstrací, odkud zněla hudba přispívající jak k věcné agitaci, tak i k zábavě.

Červen 1977: Pochod z Tullnu do Zwentendorfu

V letech před lidovým hlasováním proběhlo mnoho demonstrací, při nichž jsem mohl být se svým autobusem. Největší z nich byla jistě ta, která 12. června 1977 vedla z Tullnu do Zwentendorfu. V Tullnu se ze dvou přívěsů stalo široké jeviště. Stranou od něj stál autobus Volkswagen organizace „Odborářské jednoty“ (GE) a můj autobus, na němž byly umístěny reproduktory. Na velké scéně se například skupiny jako Aufruhr (Rebélie), Dreschflegel (Cep) a především nejvelkolepější politická hudební skupina tehdejší doby Schmetterlinge (Motýli) staraly o strhující agitační hudbu. Mnoho známých osobností, například herec a zpěvák Richard Eybner, hovořilo k tisícům účastníků, než se dal pochod do vzdáleného Zwentendorfu do pohybu. Před dostavěnou jadernou elektrárnou sloužil později autobus také jako jeviště pro Roberta Jungka autora stěžejné knihy k tomuto tématu „Atomový stát“ a pozdějšího kandidáta na rakouského prezidenta. Zpívala se také písnička, k níž na hudbu Connie Francis napsal Huhki Edebauer například tato slova:

„Jaderná energie je podivná hra. Přichází a vyzařuje skrz jednoho k druhému.

Dává sice proud, ale stojí nás příliš mnoho.

I když se naši vnuci stávají monstry

má každé monstrum svou práci.“

Pro mne osobně byl ale tento pochod docela stresující, protože jsem musel co nejrychleji přestavět autobus z nosiče boxů na pojízdnou scénu, na niž se museli vejít hudebníci, kteří zpívali protiatomové songy, které předtím už nahrávali ve studiu jako tzv. anti‑atomovou desku… Vedle Kurtiho Wintersteina, který byl pro naši skupinu významným přínosem, také kytarista Harald, hráč na příčnou flétnu Helmut a já jako hráč na elektronickou basovou kytaru. Kromě toho hrál v ten den také opravdu nadaný houslista, jehož jméno si už nepamatuji. Ten den byl úmorně parný a účastníci pochodu byli vděčni za každou kapku vody, kterou dostali od některých lidí z domů. Jedna zvlášť veselá „demonstrace“ ve věci Zwentendorf, na kterou si pamatuji, byla svatba kamaráda Herbyho, který ve Zwentendorfu ohlásil svůj sňatek. Stala se z toho protiatomová akce s konvojem asi deseti aut, které byly polepeny všelijakými protiatomovými hesly a jely z Vídně do Zwentendorfu. Z mého autobusu se drala z reproduktorů valčíková hudba tak hlasitě, jak to jen šlo. Ve Zwentendorfu zastavil autobus jeden policista a ptal se sebejistě na potvrzení o povolení reproduktoru. Byl potom docela udiven, když jsem mu předložil povolení platné pro celé Dolní Rakousko, které jsem vlastnil na základě své angažovanosti u Sociálně demokratické strany Rakouska ve svém rodišti. Celá svatba byla vydatně využita k agitaci, ale pravděpodobně jsme tím rozzlobili více lidí, než jsme dokázali přesvědčit a získat.

Autobus byl využíván při všech větších shromážděních ve Vídni a okolí. Mezitím jsem také na autobus navařil ocelovou scénu, na kterou šlo namontovat řádné zábradlí ve dvou různých výškách, aby si byli vystupující hudebníci při jízdě na autobusu trochu jistější (Vlastně jsem také ve výšce dvou metrů stavěl nad scénou vytažitelnou střechu, ale z nedostatku času nebyla nikdy dokončena).

Abychom získali také lidi, kteří se o téma Zwentendorf od začátku nezajímali, zúčastnili jsme se karnevalového průvodu v Mödlingu. Za tím účelem byl autobus s vestavěným zábradlím přestrojen pomocí šedě zbarvených lněných prostěradel za atomovou elektrárnu. Téměř pět metrů dlouhá roura z umělé hmoty sloužila jako komín, který musel být kvůli elektrickému vedení přes ulici a dopravním semaforům skládací. Protiatomové divadlo s Heini Brossmannem a Richardem Weihsem se s lidmi z občanské iniciativy z Mödlingu postaralo o správnou teatrálnost. Tato inscenace byla později použita také ve Vídni.

Spektrum odpůrců atomové elektrárny bylo široké a názory na správnou agitaci se často rozcházely. I když došlo kvůli četným nuancím rozdílných levicových skupin té doby k bouřlivým diskusím – třeba tím, že na 1. máje tloukl rudé fundamentalisty do uší protestsong východoněmeckého disidenta Wolfa Biermanna „Vom Roten Stein der Weisen“ („O rudém kameni mudrců“), technická spolupráce fungovala bez jakýchkoliv rozporů velmi dobře a spolehlivě pro společný cíl zabránit atomové elektrárně ve Zwentendorfu.

V den před velkým lidovým hlasováním jsem měl autobus vybaven všemi boxy, co byly k dispozici, a projížděl jsem se svou přítelkyní za volantem svým domovským okresem Mödling, abych využil poslední šanci k agitaci. Při tom mi bohužel vypadl kazetový přehrávač, který se měl postarat o hudbu mezi argumenty, a já jsem musel pět hodin nepřetržitě mluvit, než mi selhal hlas, protože jsem neměl trénovaný projev učitele.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Jakub Šiška, Bernhard Riepl, Ludmila Opelková, Jana Vlčková a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.