Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Herec

Foto Wikimedia Commons

Jak známo, dramatické dílo je odborně definováno jako komunikace komunikací o komunikaci. Občas se v něm ale skutečnost s fikcí trochu pomíchají, jako v následující povídce Michaila Zoščenka.

Tahle povídka je příběh ze života. Stalo se to v Astrachani. A vykládal mi to jeden tamní ochotník.

Tak si to vyprávění poslechněte:

„Vy se mě tedy ptáte, panstvo, jestli jsem byl někdy v životě hercem… No ano, byl. Hrál jsem divadlo. Tohle umění jsem si takříkajíc osahal. Ale jsou to jen hlouposti. Nic pozoruhodného jsem v tom neshledal.

Jistě, když se nad věcí zamyslíme do hloubky, shledáme, že v tomhle kumštu je hodně pěkného.

Člověk vyjde na jeviště – a publikum se na něj dívá. A mezi diváky jsou samozřejmě známí, příbuzní z manželčiny strany i sousedi z domu. Když se podíváte pozorněji, vidíte, jak vám z parteru fandí – jen tak dál, Vasjo, ničeho se neboj a opři se do toho. A vy jim nenápadně naznačujete: Jen se nebojte, vážení, však my si poradíme.

Ale když se nad tím člověk zamyslí opravdu poctivě, zjistí, že na téhle profesi nic dobrého není. Že je to spíš jen pro vztek.

Jednou jsme například nastudovali hru Kdo je vinen? Příběh ze starých časů. Velice působivá věc. Tam totiž v jednom jednání lupiči vraždí kupce přímo před očima obecenstva. Vypadá to jako doopravdy. Kupec přitom křičí a kope kolem sebe. A lupiči ho okrádají. Strašlivá hra.

No a jak říkám – zrovna tuhle hru jsme nastudovali.

Jenže těsně před premiérou se jeden ochotník, zrovna ten, co hrál kupce, namazal, jak zákon káže. Až z toho dostal horečku a takovou třesavku, že nám bylo hned jasno – ten se v roli kupce představit nemůže. Protože jakmile vyjde až na forbínu, tak tam šlape v žárovkách.

A tak mi režisér Ivan Pavlyč povídá:

,Do dalšího jednání už ho pustit nemůžu. Rozšlapal by nám všechny žárovky, holomek jeden. Nechceš to teda zahrát místo něj ty? Lidi jsou pitomci, ničeho si nevšimnou.‘

A já na to:

,Tohle po mně nechtějte, milí spoluobčani,‘ povídám, ‚abych šel až na forbínu. Já zrovna snědl dva melouny. A moc mi to nemyslí.‘

Jenže režisér povídá:

,Zachraň mě, kamaráde. Aspoň na to jedno jednání. Třeba se z toho ten holomek sebere. Přece nám nebudeš kazit osvětovou práci.‘

Tak mě nakonec přemluvili. A já vykročil na forbínu.

Jenže představení už běželo, a tak jsem se na jevišti objevil ve vlastním saku a kalhotách. Akorát cizí fousy mi přilepili. A já šel. A diváci mě okamžitě poznali, i když jsou to pitomci.

,Hele, to je Vasja! Ničeho se neboj a opři se do toho…‘

,Co bych se bál, panstvo,‘ povídám, ‚když se představení ocitlo v kritický situaci. Herec je namol a na jeviště nemůže. Poněvadž blije.‘

A pustili jsme se do jednání.

Jak už jsem řekl, já v tom jednání hrál kupce. Křičel jsem, kopal nohama a snažil se ty lupiče odrazit. Jenže najednou cítím, že někdo z těch ochotníků mi doopravdicky prohrabuje kapsy.

Tak jsem si to sako zapnul. A od herců se odvrátil.

Odrážím je, jak můžu. I po hubě jsem je fláknul, to mi věřte!

,Nechte mě na pokoji, hajzlové,‘ povídám jim, ‚snažně vás prosím!‘

Jenže oni furt po mně a furt po mně – přesně podle scénáře. Portmonku s osumnácti červoncema už mi sebrali a teď jdou po hodinkách.

A já řvu jako tur:

,Pomóc, lidi, voni loupěj dovopravdy!‘

Efekt byl dokonalý. Pitomci diváci nadšeně tleskají. A křičí:

,Výborně, Vasjo, takhle je to dobře. A braň se. Klidně jim roztřískej kebule!‘

A já na ně:

,Nic nepomáhá, kamarádi!‘

A už tu bandu mydlím rovnou po čenichu.

Koukám, že jeden ochotník už krvácí, ale ostatní mizerové se rozpálili tak, že od nich nemám pokoj ani na okamžik.

,Kamarádi, proboha, co má tohle znamenat! Proč já musím takhle zkoušet?!‘

A z kulis vykoukne režisér.

,Jsi kabrňák, Vasjo,‘ povídá. ‚Tu roli jsi uchopil úžasně. Jen tak dál.‘

Já mezitím zjistil, že křik nepomáhá. Protože ať člověk křičí, co chce, všechno do té role přesně sedí.

Tak jsem si klekl na kolena.

,Přátelé,‘ povídám. ‚Režisére,‘ povídám, ‚Ivane Pavlyči! Já už nemůžu! Spusťte ten závěs. Vždyť mě tu holej o poslední úspory!‘

Teprve teď si někteří divadelní odborníci povšimli, že tohle nejsou slova ze scénáře, a vyběhli na jeviště. I nápověda vylezl ze své budky ven, budiž mu za to dík.

,Nojo,‘ povídá, ‚vážený, vono to vypadá, že tady kupcovi vopravdu někdo štíp šrajtofli.‘

Tak zatáhli oponu. A mně přinesli hrnek vody. A dali mi napít.

,Kamarádi,‘ povídám. ‚Režisére,‘ povídám, ‚Ivane Pavlyči. Co má tohle znamenat? Vždyť mi během přestavení někdo sebral peněženku.‘

Tak všechny ochotníky prohledali. Jenže peníze nenašli. Někdo zahodil za kulisy jen prázdnou peněženku.

Ovšem peníze byly fuč. Jako by je někdo spálil.

A vy řeknete umění… To známe. Divadlo jsme hráli!“

Přeložil Libor Dvořák. Z knihy Nic k smíchu (Argo, 2005).