Poezie Kultura

Téměř strom

Amfiteátr v Delfách. Foto Wikimedia Commons

Z tvorby klasika novořecké poezie Janise Ritsose (1909–1990), člena komunistické strany, účastníka protinacistického odboje a politického vězně v době vojenské diktatury, laureáta Zlatého věnce Strugy, editora antologie československé poezie v řeckých překladech.

 

Téměř

Bere do rukou nejrůznější věci – kámen,

rozbitou cihlu, dvě ohořelé zápalky,

rezavý hřebík z protější zdi,

list, který vlétl oknem, kapky,

jež stekly ze zalitých květináčů, slámečky,

které ti včerejší vítr přivál do vlasů –

to všechno vezme a na dvoře postaví téměř strom.

A v tom „téměř“ spočívá poezie. Vidíš ji?

 

Roztržitý umělec

Malíř za bílého odpoledne kreslil vlak.

Poslední vůz se odpojil od papíru

a sám od sebe se vrátil do vozovny.

A právě v tom voze seděl malíř.

 

Alibi

Podívala se na sebe v potmělém výkladu v pusté ulici

a tu, jak z jedné strany svítilo jitřní slunce

a z druhé její trpký úsměv,

spatřila hluboké vrásky u očí.


„Stárnu,“ řekla. A cítila lehce dřevěnět údy,

ale také dosud neznámou sílu,

potřebu někde se zachytit, něco darovat, aby přetrvala.


I otevřela kabelku a chystala se dát almužnu žebrákovi,

ale na ulici žádný žebrák nebyl. Zahlédla svoje gesto

ve výkladu, spatřila úzkost, zmarnělost, vznešenou lstivost

a znovu se usmála na svůj přízrak.

Vytáhla tedy hřeben a klidně se česala, jistá si, že má alibi.


Když už nebylo cesty sem ani tam,

byly alespoň v potmělém výkladu osvětlené vrásky

jak rovný žebříček. A po něm mohla stoupat.


Ale co když za okenní tabulí, právě za jejím obrazem,

stál příručí a tajně ji pozoroval.

 

Antické divadlo

Když se v poledne octl uprostřed antického divadla,

on, mladý Řek, bezstarostný, ale stejně krásný

jako bývali tamti, vykřikl, ne obdivem, obdiv

nikterak nepociťoval, a pak-li ano,

jistě by ho byl neprojevil, jenom vykřikl,

snad z nezkrotné radosti mládí

nebo aby vyzkoušel zvučnost prostoru. Naproti,

až na vrcholcích kolmých hor, ozvěna odpověděla –

ta řecká ozvěna, jež nenapodobuje, ani neopakuje,

ale v nesmírné výšce prostě pokračuje

v mnohonásobném dithyrambu.

 

Nanebevzetí

Vladařská noc už sestupuje z hor.

Domy se shromažďují pod stromy.

Strach zvětšuje stíny.

Z oken skáčou jak výkřiky světla.


Později vyšla luna, široká, jasná, svrchovaná.

Mlčte, řekla. Mlčte. Nic se neděje.

Nic? Samozřejmě. Nic.

Jen bosé dítě vzlyká na kolenou až do chvíle

než usne. A luna je zvedla v dlani,

usnulé, uplakané.

 

Z knihy Sonáta měsíčního svitu a menší básně (Melantrich, Praha 1976, přeložil a uspořádal Adolf Kroupa).