Kultura a umění Zahraničí,Kultura

Vytvářejte místa pro slova!

Obrázek nebo fotografie#26569

Schafft Orte für Worte! Pod rázným titulkem s vnitřním rýmem uveřejnily sesterské družstevní noviny taz shrnující ohlédnutí za letošním knižním veletrhem ve Frankfurtu nad Mohanem. Pro Kulturní noviny je přeložil Pavel Mašarák. – Norská čtenářská kultura, svoboda slova a tisku, Handke a množství cen: to byl ve zkratce Frankfurtský knižní veletrh 2019.

Norská místa setkávání

Nad vchodem do veletržního fóra je velkými písmeny napsáno „Velkome“; tam, kde má svůj pavilon Norsko jako čestný host. Pojem literární krajiny bere tato hostující země doslova: 23 stolů na knihy zaplněných mnoha norskými tituly je roztroušeno po rozlehlé hale. Prohnuté linie jejich podstavců vypadají jako skulptury. Pozorovatel v nich může vidět sinusoidy, kvádry či zvířata dle vlastní fantazie. Nebo zkrátka jen podstavce.

Prostor je na obou stranách ohraničen velkými třpytícími se zrcadly. Na stěnách visí velkoformátové subtilní černobílé fotografie skandinávských lesů u polárního kruhu. Jsou to snímky norského fotografa Pera Berntsena, které jsou zde k vidění. Tato série nese název „Metsä“, což je finské slovo pro les. Takže smíšené lesy v pozadí a mísící se kultury v popředí na stolech na knihy, kde je vystaveno vše – od Eriky Fatlandové přes Erika Fosnese Hansena až po Karla Ove Knausgårda, od obrazových publikací s Munchovými díly až po dětský grafický román.

Norská čtenářská kultura se řídí velmi jednoduchým principem: vytvářejte místa ke čtení, vytvářejte místa k setkávání! „Do knihovny v Oslu se například dá jít i pozdě večer, kdy už tam není žádný personál“, líčí Margit Walsø, která prezentaci hostující země řídí, „je to veřejné místo v nejlepším slova smyslu.“ Referuje také o tom, že v Norsku je v prvních školních letech téměř vše zaměřeno na porozumění čtenému textu.

Není divu, že Norky a Norové přečtou v průměru 15,5 knihy ročně, jak ukázala jedna studie. Ve Frankfurtu představili Norové 510 titulů, které byly v rámci programu hostující země přeloženy do němčiny. Norsko tento frankfurtský špás přišel na 5 milionů eur. Takk, Norge! [Díky, Norsko! – pozn. překl.]

Svoboda slova a tisku

Jedním z hlavních témat byla ve Frankfurtu svoboda slova a tisku. Norsko již léta vede žebříčky svobody tisku a index demokracie. Proč přední místa neobsazuje Německo? Symptomatickým příkladem je případ Ragıpa Zarakolua. Tento turecký nakladatel a lidskoprávní aktivista nemohl na knižní veletrh do Německa přijet. Proti Zarakoluovi je v jeho vlasti vedeno několik procesů, žije ve švédském exilu. Německý Spolkový kriminální úřad mu – na rozdíl od minulého roku – nedokázal zaručit, že nebude zatčen. Je to ostuda, tato kooperace s despotickým režimem v Ankaře.

Uniknout před despotou se podařilo žurnalistovi Denizi Yücelovi, který na veletrhu představil svou knihu o časech strávených v tureckém vězení („Agentterrorist“ [Agent terorista]) a vystoupil v četných pódiových diskusích. Pustil se do německých koncernů, které v době, kdy byl vězněn, neudělaly – s výjimkou Deutsche Bank – nic pro jeho propuštění, přestože je o to žádal okruh jeho podporovatelů. „Tyto podniky mohly uplatnit svůj velký vliv a vyvinout tlak na tureckou vládu“, řekl Yücel. A co udělaly? Nic.

Pódiovou diskusi mimochodem organizovala Allianz Kulturstiftung – Yücel poznamenal, že i Allianz se pohroužila do vznešeného mlčení, když byla požádána o pomoc. Alexander Skipis, hlavní jednatel Burzovního spolku německých knihkupců (Börsenverein des Deutschen Buchhandels), zdůraznil, že „když jde o hospodářské zájmy, jsou lidská práva vždy opomenuta“. Podniky by se podle Skipise možná někdy mohly zamyslet nad tím, že „základem jejich svobodného podnikání je svoboda naší společnosti“.

Jak svobodu slova brání Norsko, jsme se mohli dovědět od norské ministryně zahraničí Ine Eriksen Søreideové (z konzervativní strany Høyre) v krátkém rozhovoru v pavilonu čestného hosta veletrhu. „U nás máme tradici otevřené a inkluzivní debatní kultury“, řekla. Příkladem této kultury může být třeba skutečnost, že autorka Erika Fatlandová při zahajovacím ceremoniálu ostře kritizovala norskou ministerskou předsedkyni Ernu Solbergovou za to, jakým způsobem veřejně komentovala jednu politickou divadelní produkci. „V mnoha jiných zemích by se něco takového nestalo, u nás je to normální. Předsedkyně vlády přece může opětovat palbu.“ Slovní, samozřejmě.

Handke

Problémem v debatě o Nobelově ceně za literaturu pro Petera Handkeho, která překryla celý veletrh, bylo to, že ačkoli se ve Frankfurtu konal knižní veletrh, čte se na něm spíše málo, a už vůbec ne intenzivně. Spíše se mluví o tom, co člověk četl nebo o čem si myslí, že by z přečteného mělo být vzpomenuto, co člověk slyšel nebo o čem si myslí, že by ze slyšeného mělo být vzpomenuto. Nejpozději nyní by ale spíše bylo na čase pustit se do hlubokých germanistických analýz než divoce mixovat Handkeho původní tóny a Handkeho citáty, které podporují tu či onu tezi.

Velmi zajímavým bodem by při tom mohla být Handkeho lingvistická kritika, která se line jeho dílem. „Handke je radikálně nepolitický autor, což se dá nejnázorněji doložit na motivu lingvistické kritiky“, obhajoval Henrik Petersen, externí člen Nobelova výboru pro literaturu, rozhodnutí pro rakouského autora v německém časopise Spiegel, a pokračoval: „Charakteristickým rysem Handkeho díla je postoj kritický k ideologiím, tázající se z etického hlediska, politický program v něm není propagován.“

Součástí analýzy by mělo být, zda je poslední tvrzení udržitelné, i pokud jde o Handkeho literární texty o Srbsku. A zatímco raný Handke využíval lingvistickou kritiku a kritiku vyprávění veskrze v osvětovém smyslu, aby ve snaze odkrýt podstatu zboural způsob, jakým jsou dělány příběhy (pomysleme na úvod „Nežádaného neštěstí“ (Wunschloses Unglück) s novinovým oznámením o smrti jeho matky nebo jazykové dekonstrukce v „Die Innenwelt der Außenwelt der Innenwelt“ [Vnitřní svět vnějšího světa vnitřního světa]), u pozdního Handkeho (kterého ale neznám dost dobře) už si tím nejsme tak jisti.

Tam je třeba se ptát, zda jeho lingvistická kritika po částech nepřechází do postoje „všechno je lež“, který nám připomíná dnešní populismus. Vezmeme-li vážně statut Nobelovy nadace (cenu získá, kdo „vytvoří nejznamenitější dílo idealistického zaměření“), bude podle všeho, co víme, zřejmě obtížné nalézt soulad mezi Handkeho texty o Srbsku a tímto ustanovením.

Ceny

Od Handkeho se rychle dostaneme k Wimu Wendersovi, k jehož „Nebi nad Berlínem“ Handke napsal scénář. Wim Wenders byl také laudátorem při nedělním udělování Mírové ceny německých knihkupců (Friedenspreis des Deutschen Buchhandels). Oceněn byl brazilský fotograf Sebastião Salgado, o němž Wenders natočil film „Sůl země“ (2014). O Salgadovi už toho bylo řečeno velmi mnoho; nábožensky inscenované obrazy člověka a přírody nemusejí u lidí s otevřenou myslí bezpodmínečně vyvolat vlnu nadšení.

Wim Wenders ve svém projevu připomněl, že „mír“ vepsaný do názvu ceny „degradoval na vyprázdněné slovo“, a ocenil Salgada za jeho empatický fotografický pohled. „Fotografování Sebastiãa Salgada není nikdy jen díváním se, ale vždy i sdílením a spolusdílením, vždy obsahovalo jako svůj vnitřní popud naslouchání, doprovázení, podávání svědectví, vystoupení z vlastní ulity“, řekl Wenders. „Pouze ten, (…) kdo vystoupí ze své ulity, kdo naslouchá, kdo tráví čas, je lidumilný, mírumilovný, způsobilý žít v míru.“

Neexistující cenu za nejlepší veletržní stánek tímto udělujeme nakladatelství Kein & Aber. Tito Curyšané postavili průchozí box s audiovizuální instalací, v němž byly formou grafického románu v podobě 3D videí ilustrovány knihy jako „10 Minutes 38 Seconds in this Strange World“ Elif Şafakové [v němčině vyšlo pod názvem „Unerhörte Stimmen“ (Nevyslyšené hlasy) – pozn. překl.] nebo „Tag für Tag“ [Den za dnem] Saskie Luka. Velmi zábavné.

Skvělá atmosféra panovala při prvním udělování Ceny německých nakladatelů (Deutscher Verlagspreis) nezávislým nakladatelstvím, kterou propůjčovala německá ministryně kultury Monika Grütters. Celkem bylo oceněno 67 nakladatelství, z toho 60 obdrželo dotaci 15 000 eur.

Pro tři hlavní ceny bylo stěží možné vybrat odlišnější nakladatele: nakladatelství Hädecke je bádensko-württemberský rodinný podnik existující už 100 let, který vydává knihy o výživě a kultuře stolování; lipské nakladatelství Specter Books stojí za nákladnými uměleckými a grafickými knihami a berlínské nakladatelství kookbooks přivádí už více než 15 let na svět elegantní svazečky lyriky. Všechny tyto podniky obdržely 60 000 eur a ve tvářích všech oceněných bylo znát, jak velkou radost z tohoto uznání mají.

Článek byl napsán pro družstevní list taz, se kterým redakce Kulturních novin navázala spolupráci. Těmito články chceme čtenáře KN seznámit s tím, jak o závažných tématech přemýšlí část německé veřejnosti.