Společnost a politika Zahraničí

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (4. část)

Foto Tomáš Koloc.

V těchto dnech uplyne 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!") a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Přinášíme čtvrtou část výboru z textu, jenž je tentokrát věnována jedinému „drobnému“ člověku, který dokázal mnoho: MUDr. Alfredu Tisserandovi. I jeho příběh může ukázat cestu mnohým občanům dnešní České republiky…

MUDr. ALFRED TISSERAND, 1913 – 1989

Od té doby co hornorakouský zemský hejtman Heinrich Gleissner už povolil jednomu provozovateli malých vodních elektráren odběr vody, respektive vypouštění, a tím zničení soutěskové a průrvové trasy řeky Waldaist v Mühlviertelu, mi byly Svaz na ochranu přírody a jeho předseda v Horním Rakousku, linecký lékař Dr. Alfred Tisserand, pojmem. Když kdysi slyšel jednu z mých přednášek o tvorbě krajiny, přizval mne, který se intenzivně zabýval městskou ekologií a architekturou, vřele ke spolupráci ve spolku. Netrvalo dlouho a plány na druhou rakouskou atomovou elektrárnu u ústí řeky Enže nám přinesly zase jiné téma.

Dr. Tisserand byl bezesporu nestorem protiatomového hnutí v Horním Rakousku, a tak s ním byl spojen také v mnoha směrech spojen příběh Zwentendorfu. Ordinoval jako praktický lékař v Linci v Mozartově ulici 19, v domě, kde už bydleli jeho rodiče. K jeho postojům aktivisty ho předurčily jeho postoje lékaře: ve své práci si udělal čas na každého pacienta, vyslechl ho a snažil se mu porozumět, takže se každý mohl jako člověk cítit důležitý a nikdo si nemohl myslet, že byl rychle a s úsporou času vyřízen jako pouhý případ. Poučoval každého pacienta o jeho chorobě a terapii, vždy podle vzdělání a schopnosti chápání. Jeho základní lékařský postoj byl, že neplatí jen to, že je potřeba nemocný, poškozený život jak jen možno znova uzdravit, nýbrž ještě mnohem více, zachovat život zdravý, že tedy prevence je důležitější než terapie. Zabýval se tím, jak na vznik a průběh nemocí působí klima a poměry bydlení. Proto se stal městským hygienikem, od něhož se zájemci o problematiku učili. Promýšlel, jaké následky budou mít nová výstavba města a průmysl na zdraví obyvatelstva. Podle jeho názoru byly krása města a udržení jeho historické podstaty důležité pro duševní zdraví jeho obyvatel. Své názory a poznatky uplatňoval na veřejnosti, na úřadech a u osob všech postavení. Jako lékař myslel obsáhle biologicky. Úcta k životu nebyla pro něj žádnou módní frází. Miloval také krásu přírody, byl amatérským malířem krajiny, ve stáří se ale tomuto umění už nevěnoval a sílu čerpal z péče o zahradu. Uctíval díla přírody a chtěl ji pokud možno uchránit před zničením.

Když byl oznámen projekt atomové elektrárny v Svatém Pantaleonu, vystoupil Tisserand bez ohledu na ztráty a osobní reputaci proti. Jiní se v 61 letech uchylují k odpočinku, on se vyzbrojoval pro diskuse.

Jeho neústupnost měla díky svým na publikum působícím akcím v Linci již určitou pověst, zvlášť u politiků ve městě a na vesnici, kteří ve stylu všeznalců holdovali nezřízené ideologii růstu.

Tisserand oslovoval ohledně atomové elektrárny, nejen všechny své pacienty, ale také lidi na ulici, sbíral podpisy a shromažďoval kolem sebe stejně smýšlející. Studoval literaturu o štěpení jádra a občanském odporu. Bylo mu lhostejné, že se na něj jeho etablovaní kolegové dívali svrchu a že mu stavovské gremium lékařů teprve nápadně pozdě propůjčilo profesní titul “zdravotního rady”, který mu náležel. Zatím se jeho čekárna se plnila a pacienti se z návštěv u něj vraceli až po půlnoci.

Byl nepohodlný a chtěl takový také být. Jako velmi komunikativní lékař se uměl pohybovat ve všech společenských vrstvách, přičemž mu ti spodní byli sympatičtější. Ve svých širokých kalhotách, v rychlé chůzi s vytočenými chodidly a bílými vlasy a se staromódním lékařským kufříkem v ruce byl fantómem města Linec.

Říkával mi: „Nemáš tušení, o kolik víc starostí mají bohatí se svými penězi a jak je mají investovat, než prostí lidé, kteří nevědí, jak mají vyjít do konce měsíce.“

Bezdomovce ošetřoval zdarma, a rád se vyskytoval v lineckých squatech. Bezdomovci a pijáci rakouského vína ho všichni znali a srdečně zdravili. Vzpomínám na jednu z těchhle procházek, při níž mi ukazoval hříchy města v oblasti bydlení, zatímco bezdomovci spali na trámech.

V hostincích kolem Svatého Pantaleonu mluvil po nocích s bagristy a stavaři jako se sobě rovnými. Mladým intelektuálům z Komunistického svazu vysvětloval, že radioaktivita ze socialistických atomových elektráren je stejně škodlivá jako z kapitalistických a německé nacionalisty se pokoušel přesvědčit, že náskok německé atomové technologie paradoxně pohasíná i vzhledem k ohrožení německých genů radioaktivitou. Vysokým politikům sotva co sděloval. Věděl, že nebudou rozumět jeho názorům a záměrům.

„Jsem stále ve službě, pracuji ve dne v noci a budu tak činit do konce svého života.“ Sršel nápady na akce, strategie, dopisy, letáky. Zdálo se, že ztratil smysl pro denní a noční dobu. Měl málo pochopení proto, když se spolupracovníci v hnutí hlásili s nároky na čas pro rodinu nebo odpočinek. Den před Štědrým dnem 1976 mi kolem půlnoci diktoval jeden leták, ve kterém silně projevoval svůj patos a nevraživost vůči „vyšší vrstvě“: : „... vrstva, která je neschopná nebo nemá vůli poznat skutečnost, a proto neprovádí nutné korektury kurzu, vede sebe a obyvatelstvo do těžkých krizí. Za kratší nebo delší čas vyvolá nebezpečí, že bude těmi, kdo mění systém, rozdrcena... Bohužel osud sotva oddělí ty viníky a nevinné. Dnešní vyšší vrstva je tak zaslepena, že ty, kteří změny kurzu požadují právem, háže do jednoho pytle s rozbíječi systému. Oboje stejně zesměšňuje, diskriminuje, háže jim klacky pod nohy, a tím ohrožuje jejich ekonomickou a sociální existenci, ano, přímo je kriminalizuje. Budoucí, nevyhnutelnou krizi industriální společnosti nelze vyřešit tvrdou represí myslících lidí, to ji sotva oddálí, ale určitě neblaze přiostří. Účty budou muset platit všichni. Udělí poslední, kteří jsou v nevýhodě, úder vzhůru? Budou ti nahoře dosaženi, nebo už jsou vrtulníky připraveny ke startu, aby vyzvedly establishment v pravý čas z oblasti katastrofy? Ale kosmická loď Země nemá žádný nouzový východ pro hospodářské a ekonomické katastrofy. Až obyvatelstvo jednou už nebude moci viníky předvést před zábradlí ctihodného tribunálu, příroda je s jistotou strhne do víru záhuby.“

Když mi doktor Tisserand volal v nejnevhodnějších chvílích a moje žena zvedla telefon, měl dobrý důvod být co nejservilnější a tichý a při nejbližší příležitosti jí zanesl oddenek nějaké rostliny ze své bohaté zahrádky. Byli i takoví lidé, kteří při takových příležitostech namítali: „Ale pane doktore, tady se proti tomu nedá nic dělat. Vždyť si nahoře stejně dělají, co chtějí,“ na což on uměl nevrle a ostře odpovědět: „Potom si můžete rovnou objednat hrob číslo 4758 na hřbitově Svaté Barbory.“

Miloval bouřlivé akce, při nichž museli zástupci vlády nebo politici opustit pódium, protože zanikali v koncertu pískotu odpůrců atomu, mínil slastně, že je to jediná řeč, které oni rozumí. Když ho publikum během spontánní akce v lineckém Brucknerově domě schválilo jako předsedajícího, provokoval státní moc: „Stojím zde. Čekám na to, že budu zatčen“, křičel srozumitelně bez pomoci mikrofonu. Vstal a ujal se slova takovou silou, že okamžitě nastal klid. Jeho slova byla rozvážná, pro každého srozumitelná a přesvědčivá. Ještě více fascinoval jeho hluboký hlas. Mluvil bez námahy, ale člověk měl dojem, že jeho charakteristická hlava s markantním nosem, velkýma ušima a bílými vlasy skrývá obrovský rezonanční objem.

Cítil se v pozici lidstva zahnaného ke zdi a pozoroval to, co „etablovaní a velká ekonomika občanům a přírodě způsobují jako nevyhlášenou válku“, jak říkával. Pro něj to byl válečný stav. Boj trvá věčně. Že tehdy bylo Německo lidmi Baadera a Meinhofové z organizace Frakce Rudé armády udržováno v napětí, kvitoval souhlasným mžiknutím oka. Chtěl tím říci, že tato vládnoucí vrstva si nic jiného nezasluhuje. Navzdory strhujícím bojovým tónům svého charakteru často pro sebe litoval, že je nerozhodný a zbabělý a v rozhodujícím momentu selhává.

Tento bojovný a nepohodlný lékař měl také vlídné a humorné stránky. Svou zahradu označoval za „velkého tyrana“. Vánočního kapra držel celé dny ve vaně, aby mu potom stejně věnoval svobodu v rybníku. Po sezeních v příjemném kruhu (i to se dělo) nebo při společných jízdách na demonstrace či jednání byl fascinujícím vypravěčem a jeho vyprávění byla plná životní moudrosti a skrytého humoru. (Ještě dnes lituji, že jsem si nic nenahrával.) Malířství bylo koníčkem jeho mladých let, lidové umění ho zcela nadchlo a díky svým obřímí kunsthistorickým znalostem ocenil každou stavební nuanci. Kamkoli jsme přišli znal skryté klenoty a bylo jedno, zda to bylo v Salcburku, Vídni, Bregenzu nebo v Basileji. Během chůze po ulici cíleně otevřel nějaké zašlé dveře a my stáli v jakémsi nádherném renesančním dvoře, gotickém sklepení nebo zakleté zahradě. A když jsme tam byli odmítnuti jako nevítaní hosté, sepnul ruce, přičemž se dotýkaly konečky prstů, a devótním gestem a několika slovy, která prozradila kompetenci, zájem a smysl pro estetiku, vždy dosáhl toho, že jsme se směli podívat. Tímto způsobem přesvědčil také jednoho bratra benediktina u Svatého Petra v Salcburku, který nás proti všem předpisům pustil do uzavřeného prostoru křížové chodby.

Nezapomenutelnou mi zůstane také společná návštěva v muzeu folkloristiky v Innsbrucku. Člověk, kultura a příroda pro něj byly jednotou ukovanou k nezlomné osudové pospolitosti.

Po vyhraném hlasování o Zwentendorfu se dr. Tisserand z protiatomového hnutí, kterému se po dobu 5 let věnoval dnem i nocí, stáhl a přenechal veslo organizací protiatomového hnutí mladé generaci. Ovšem u ohnisek ekologických nebezpečí a při demonstracích byl stále k vidění a k nalezení.

Během akce Referendum Konrada Lorenze v roce 1985, týkající se ochrany přírody kolem Dunaji v Hainburgu ještě jako dvaasedmdesátiletý spal ve slámě a aktivně doprovázel zakládání Strany zelených. U Černobylu (1986) a Wackersdorfu (1985-1989) bylo jeho vnímání již trochu zakalené. Jako lékař věděl o své nemoci. „Mně nemůže nikdo pomoci“, diagnostikoval. Naposledy jsem ho doprovázel v červnu 1988 do Vídně na oslavu narozenin profesora Tollmanna. Tvrdošíjný muž silné vůle se stal opět dítětem. Dr. Alfred Tisserand zemřel v době slunovratu dne 21. června 1989. Byla to pro nás velká ztráta. Ještě v době jeho života zdůrazňoval občas vedoucí kulturního odboru města Linec, profesor Wilhelm Rausch. „Linečtí měli by být Tisserandovi vděční a postavit mu pomník.“ Myslím, že politici města Linec jsou dnes od toho právě tak vzdáleni jako tehdy. V té souvislosti si vzpomínám, co stálo na jednom z mostních pilířů během akce v Hainburgu: „Lidé, kteří předbíhají svůj čas, na něj musejí čekat na nepohodlných lůžkách…“

Dokument, který MUDr. TisseraNd spoluinicioval: Hornorakouské lékařské memorandum 

Jednohlasné usnesení předsednictva Lékařské komory Horního Rakouska ze dne 20. 11. 1975 k plánované výstavbě skupiny atomových elektráren v regionu Stein – St. Pantaleon v Dolním Rakousku.

Lékařská komora Horního Rakouska se cítí být po rozsáhlé diskusi ve svých grémiích podle paragrafu 21 odstavec 2 lékařského zákona povinna zaujmout následující stanovisko k plánované výstavbě skupiny atomových elektráren v regionu Stein – Svatý Pantaleon v Dolním Rakousku, tedy v bezprostřední blízkosti hornorakouského centrálního prostoru:

U plánované atomové elektrárny se podle stávajících informací jedná o jadernou elektrárnu s lehkovodním reaktorem. Celosvětová rozprava o této formě získávání energie a jejích rizicích není zdaleka uzavřena, takže navržený postup je třeba označit jako neprověřený.

Je nesporné, že žádná neškodná dávka radioaktivity neexistuje:

Podle vědeckých podkladů o biologickém poškození ionizujícím zářením lze očekávat na jedné straně nárůst případů somatických onemocnění (např. rakovina, leukémie a jiné zhoubné nádory), na druhé straně také dědičná poškození šířící se po mnoho generací. Neexistuje žádná atomová elektrárna, z níž by dokonce za normálního provozu neunikala do okolního prostředí žádná radioaktivita.

Už jen normální provoz jaderné elektrárny s sebou nese značná biologická rizika. Hrozící nukleární katastrofy způsobené nehodami (lidská a technická selhání), sabotáží, terorem a válkou by měly ze zdravotního hlediska nedozírný prostorový a časový dosah. Dlouhodobá radioaktivita, která se nahromadí během jednoho roku provozu v plánovaném reaktoru, odpovídá více než tisíci bombám v Hirošimě.

Rovněž tak periodicky nezbytný transport značného množství vysoce radioaktivního a toxického materiálu v sobě skrývá nebezpečí nepředvídatelného rozsahu ve formě dlouhodobého a nenávratného zamoření biosféry.

Volba stanoviště Stein – Svatý Pantaleon na okraji hustě osídleného centrálního prostoru Horního Rakouska zvyšuje velikost a rozsah nebezpečí velmi významně – je jím ohroženo asi 400.000 lidí. Přitom je potřeba poukázat na zvláštní krajinné a klimatické poměry v oblasti Perg – Enže – Asten – Štýr, a na to, že se v linecké kotlině biologické zatížení už povážlivě blíží hranicím únosnosti.

Spolupůsobení se stávajícími nemalými množstvími chemických škodlivin a prachu v mlhovité kotlinaté krajině tohoto úseku Dunaje značně zvyšuje škodlivost jednotlivých faktorů.

Shrnuto: Lékařská komora Horního Rakouska konstatuje, že mezi nadějnými zdravotně politickými opatřeními posledních let a vlivu atomových elektráren plánovaného druhu na obyvatelstvo existuje neřešitelný rozpor.

Lékařská komora Horního Rakouska proto vyzývá v zájmu zdraví národa všechna kompetentní a dotčená místa, aby k plánovanému stanovišti na okraji hornorakouského centrálního prostoru zaujala jasné negativní stanovisko předtím, než by byly zbytečně vynaloženy miliardové investice.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Jakub Šiška, Bernhard Riepl, Ludmila Opelková, Jana Vlčková a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.

První část textu o počátcích protiatomové aktivity v Rakousku naleznete zde.
Druhou část o zdokonalování demonstrační a mediální strategie naleznete zde.
Třetí část o tom, co všechno v boji s mocí dokázala jediná ozvučená dodávka s pódiem, naleznete z
de.