Téma Domov

Jaké to tenkrát bylo – sametový Listopad a následující dění mimo Prahu

Foto Ota Nepilý

Výročí listopadového převratu si připomínáme „opožděnou“ dvojrecenzí publikací, které se soustředí na dění v letech 1989–1990, resp. 1992 mimo hlavní město. Je to dobrá příležitost připomenout si tehdejší ideály, k nimž se přibližujeme jen velice pomalu, pokud vůbec.

Americký historik James Krapfl ve své Revoluci s lidskou tváří nehledá přímo odpověď na otázku, zda při každém výročí listopadového převratu z r. 1989 „je co slavit“. Spíše – a není jisto, zda záměrně – nám taktně ukazuje, co stojí za to si připomínat. Rekonstruuje a vykládá program a hnutí („revoluční společenství“) Občanského fóra (OF) a Verejnosti proti násiliu (VPN) v prvních týdnech a měsících po Listopadu.

Pramennou základnou jeho práce bylo údajně více než čtyřicet českých a slovenských archivů na okresní, regionální a národní úrovni a v nich obrovské množství dosud nezpracovaných dobových tiskovin, z tisíců prohlášení, letáků, plakátů, prohlášení pracovních kolektivů, zápisů místních skupin OF a VPN a dalších materiálů, které v oněch revolučních časech vznikaly a šířily se po celém území někdejšího Československa.
Díky tomu mohl načrtnout pestrý a plastický obraz, který je poměrně výjimečný nejméně ve třech ohledech:
- zachycuje synchronně a bezmála komplexně dění v obou republikách tehdejšího Československa včetně podrobné analýzy vztahu OF a VPN;
- velkou pozornost věnuje dění v regionech včetně komunikace, napětí a neshod mezi ústředím (Koordinačním centrem OF) a místními OF v rámci konceptu centrum – periférie;
- nikoliv mechanicky, ale korektně s ohledem na specifika popisuje vývoj revoluce (Petr Pithart a recenzent by zde na rozdíl od Krapfla raději doplnili uvozovky) z podzimu 1989 na pozadí periodizace Francouzské revoluce zpřed dvou set let i Ruské revoluce (VŘSR) z r. 1917.

Lid a společenství

Akcent, v němž lze místy číst až jakýsi obdiv, věnuje autor přímé a široké účasti lidu (démos), arci jen dočasné. Jejím nejvýmluvnějším projevem byla masová účast v generální stávce 27. listopadu. Jako počátek vyloučení démosu z původně bytostně demokratické revoluce autor označuje dvě významná rozhodnutí v období odchodu starých a nástupu nových elit. Jednak v zákulisí narychlo dojednanou volbu Václava Havla prezidentem už 29. prosince 1989, jednak obdobně připravené zavedení volebního systému (poměrného, který s menšími úpravami platí dosud) 27. února 1990. Většina obyvatelstva si totiž podle všeho přála zavedení systému většinového.

Za klíčový či primární přínos revoluce považuje Krapfl „zrod nového vědomí společenství“.
V souladu s výše zmíněnou dynamikou revolucí ale toto vědomí rychle, i když nestejnoměrně zesláblo a v mnoha skupinách postupně prakticky vyprchalo.
Nicméně v tehdejší „transcendentní atmosféře“ došlo k „explozi diskursu v nově rekonstituované veřejné sféře“. Ústředními hodnotami tohoto diskursu bylo nenásilí, samoorganizace, demokracie (s důrazem na žádoucí rozmach demokracie jaksi co nejpřímější, s významnou rolí referend), spravedlnost a především lidskost. A ovšem – široce, i když ne univerzálně přijímaným ideálem byl socialismus. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Málokdo si přál takový návrat ke kapitalismu, jaký nakonec proběhl, a deklarované požadavky, ač formulované souběžně a nezávisle na desítkách a stovkách míst, nebyly materialistické povahy.

Autor také dokládá, že až po vyprchání (či potlačení?) původního idealistického étosu a v souvislosti se spory až rozkolem uvnitř revolučního společenství vzrostla jednak frustrace, jednak popularita nových, jiným způsobem radikálních ideologií, zejména nacionalismu (nesrovnatelně silnější než lokální patriotismus nebo regionalismus) a neoliberalismu (zde v obecném, vulgárním smyslu). „Neoliberalismus“ v tomto smyslu dobře verbalizoval až personifikoval Václav Klaus, ostatně v určité symetrii k národovecké rétorice Vladimíra Mečiara. Oba pak výrazně uspěli v přelomových parlamentních volbách v r. 1992.

Koňská dávka pragocentrismu

Vzhledem ke svým východiskům nemohl autor opominout významnou epizodu, až bolestně názornou ukázku silného pragocentrismu v podmínkách obnovované demokracie. Na první celorepublikový sněm OF, který se konal 23. prosince (?!) 1989, se sjelo 92 aktivistů a pozvaných hostů, ovšem bez jakéhokoliv systému. Téměř dvě třetiny tvořili Pražané a jen dvanáct (!) bylo z Moravy či Slezska. Ti také navrhli, aby byl zaveden systém, jehož prostřednictvím by se mohli reprezentanti občanských fór z různých koutů republiky rovnocenně podílet na formování politiky OF vůči státu. „O tomto návrhu bylo hlasováno, ale vzhledem k tomu, kdo tvořil většinu hlasujících, není překvapivé, že neprošel.“

Za zmínku stojí autorovo vlastní zpracování ankety OF a VPN z března 1990 o tom, kde všude proběhla výměna vedoucích pracovníků v podnicích a jiných institucích. Na uvedenou statistiku – kvantitativní vyhodnocení 221 vyplněných dotazníků by mohl navázat hlubší rozbor s využitím dalších pramenů (viz také dále).

Revoluce s lidskou tváří vyšla původně v americkém Stanfordu v r. 2007, její slovenský překlad o dva roky později, ale český až v r. 2016. Pokud je nám známo, James Krapfl, který samozřejmě češtinu ovládá, tento překlad, který pořídila Andrea Patrasová, neautorizoval; to zde stůjž bez dalšího rozboru jen jaksi pro úplnost.

Je možná přehnané tvrdit, že revoluce byla ukradena, uzavírá průvodní text na obalu Krapflovy knihy. „Sám autor by to jakožto důsledný a nezaujatý vědec takto přímočaře neřekl, skutečností ale zůstává, že společnost, tak jak si ji v čase revoluce představovali její aktéři, tedy občané Československa, má s tou dnešní pramálo společného.“

Na Krapflův komplexní náčrt je vhodné až žádoucí navázat přinejmenším dvěma směry: jednak důkladným analýzami jednotlivých regionech, jednak tematickými studiemi, například o výměně vedoucích pracovníků v podnicích (a obecně o dobové proskripci různých lidí) – jaké byly důvody, jací byli ti noví (odborně, osobnostně, občansky), jak moc se ventilovala osobní nebo skupinová zášť, jaký by jejich další osud či spíše kariéra.

Jižní Čechy sametové

Skvělý příklad prvního přístupu představuje dvojdílná publikace editorů Lukáše Valeše a Jiřího Petráše Sametová revoluce v jižních Čechách. Byla první a je dosud jediná na regionální úrovni. Zejména v poslední dekádě vzniklo ovšem povícero monografií věnovaných danému tématu na místní, výjimečně okresní úrovni. Pokrytí je přitom velmi nerovnoměrné, zatím „vedou“ západní a východní Čechy.
Doufejme, že na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích přednášející docenili význam recenzované publikace a důrazně ji doporučují budoucím učitelům – nejen, ale především k aprobaci základů společenských věd a dějepisu. Vyučující těchto předmětů (ale i třeba vlastivědy na prvním stupni, jakož i všichni, kdo se zajímají o historii nebo o kořeny současného vývoje kolem sebe) by si ji měli opatřit a nastudovat aspoň kapitoly týkající se okresu, v němž působí.

Zaznamenejme, že podobně jako Krapfl ani autoři, resp. editoři tohoto díla používají pro tehdejší události pojem revoluce, a to bez jakýchkoliv pochybností či relativizace. Označení jejích aktérů jako „revolucionářů“ ovšem používají s uvozovkami – můžeme se jen dohadovat, že je tomu tak v zásadě z historických důvodů. Jest se totiž domnívat (ale jistě by bylo vhodné to ověřit v jazykovém korpusu nebo jinak), že naprostá většina výskytů tohoto slova v českých textech se týká revoluce socialistické.

Autorský kolektiv, potažmo výchozí grantový projekt vedl historik a politolog Lukáš Valeš, původem z „nedalekých“ Klatov, působící na Západočeské univerzitě v Plzni. Významnou koordinační a syntetizující (pro krajskou úroveň) úlohu sehrál Jiří Petráš z Jihočeského muzea. Okres Jindřichův Hradec zpracoval Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, Prachatice tamní archivář František Kotěšovec, Český Krumlov Leoš Nikrmajer také z Jihočeského muzea a Tábor Jitka Vandrovcová, kurátorka Husitského muzea.

Jak napovídá předchozí výčet, jádrem díla je sedm „případových studií“ o jednotlivých okresech současného Jihočeského kraje (tedy bez Pelhřimovska). V jejich rámci jsou uvedeny více či méně podrobné popisy dění v okresních a dalších větších městech. Je dobré si uvědomit, že společenské (politické) dění se v listopadu a prosinci 1989 odehrávalo prakticky výhradně ve městech, nikoliv na vesnicích. I v dotčených městech, jakkoliv je označujeme za (relativně) větší, můžeme přitom mluvit o „maloměstské kultuře“ s velkou mírou sociální kontroly až konformního tlaku. Až do roku 1988 se mimo největší města odehrávalo pramálo opozičních aktivit, a i těch se místní lidé účastnili spíše jen sporadicky. Zejména Praha představovala výrazně svobodnější prostředí a tolik potřebnou (a jinde chybějící) koncentrací svobodomyslných spřízněných duší.

Pohnutky a prameny

V úvodu publikace je vcelku pregnantně formulováno patero hlavních pramenů významu regionálního výzkumu Sametové revoluce:
1. Specifická sídelní struktura, kdy například v samotné Praze žilo necelých 12 % obyvatel České republiky (z hlediska celého Československa dokonce jen 8 %) a plných 70 % naopak mimo velká města.
2. Vztah Prahy jako epicentra dění, kam na demonstrace (už i před 17. listopadem 1989) jezdilo mnoho lidí odjinud, a regionů. Zvláštní význam v roce 1989 měli studenti z regionů, kteří zejména v počátečním období představovali důležitý informační kanál nejen ke svým rodinám.
3. Různé události, které přímo či nepřímo vedly k pádu režimu, se přece jen odehrávaly mimo hlavní město. Namátkou jmenujme stotisícovou pouť na Velehradě v červenci 1985, první veřejné vystoupení Václava Havla po 19 letech v září 1988 v Lipnici nad Sázavou, mezinárodní setkání ochránců přírody v červnu 1989 ve Vimperku na Šumavě (za účasti západoevropských i tuzemských nezávislých ekologických sdružení, exulanta Milana Horáčka apod.) a konečně „předehru 17. listopadu“ - demonstrace s ekologickými i politickými požadavky v několika severočeských městech 11.–16. listopadu 1989.
4. Rozšíření „revoluce“ z Prahy do regionů bylo podmínkou jejího úspěchu.
5. Na tomto specifickém společenském dění je poučné sledovat jednak obecnější vztah komunální a celostátní politiky, jednak (opětovné) formování politického, občanského společenství a obnovu demokratického vládnutí, resp. správy (ve smyslu anglického governance) jako takového.

Několikaletý kolektivní výzkum, jehož je kniha výsledkem, mohl využít ještě mnohem více pramenů, než z kolika čerpal například výše zmíněný James Krapfl. Byly to
- městské a školní kroniky;
- dochované materiály městských, okresních a krajského výboru KSČ;
- dochované materiály výborů Národní fronty (NF) na stejných úrovních a také některých členských organizací NF;
- samozřejmě materiály krajských, okresních a městských národních výborů;
- nejrůznější regionální tisk – nejen krajský deník Jihočeská pravda a oficiální okresní týdeníky, ale i různé podnikové noviny a obecní zpravodaje;
- dokumenty Občanského fóra (resp. dílčích OF), bohužel dochované, resp. archivované jen torzovitě;
- různé audio a videonahrávky ze soukromých sbírek i regionálních muzeí;
- soukromé sbírky a archivy, zejména klíčových postav Sametové revoluce v jednotlivých městech
- dokumenty uložené v celostátních archivech;
- denní situační zprávy a další dokumenty monitoringu názorové hladiny a politické situace v regionech od tehdejší Státní bezpečnosti;
- jiné regionální zdroje; a v neposlední řadě
- rozhovory s více než stovkou pamětníků tehdejších událostí.

Kniha samozřejmě přináší komparativní perspektivu, a to jak – zatím tedy jen do budoucna – v mezikrajském srovnání, tak uvnitř zkoumaného území. Zkoumá například význam poválečného vývoje, zejména větší či menší výměny obyvatelstva v prostoru tzv. Sudet nebo větších průmyslových podniků, i když v jižních Čechách nejsou příliš četné. Například ve Strakonicích měla zásadní, možná rozhodující význam pro atmosféru ve městě masová účast zaměstnanců tamní zbrojovky ve výstražné generální stávce 27. 11. 1989. Pro porozumění celkovému dění jsou tuze užitečné popisy výchozí situace v jednotlivých okresech s důrazem na vývoj v roce 1989 až do listopadu. Dosti jasně z nich vyvstává zkostnatělost a odtrženost většiny politických a režimních institucí, ale i lokální předzvěsti „pukání ledů“, zejména pokud jde o kulturu (mnohá dříve zakazovaná díla byla opět dostupná a někteří dříve zakazovaní umělci mohli znovu vystupovat, byť bez velké publicity) a také postupnou obnovu kvaziživnostenského podnikání zejména ve službách.

Stran edičního zpracování je třeba ocenit poznámkový aparát pod čarou na jednotlivých stránkách a také užitečný věcný rejstřík – bohužel ale chybí rejstřík jmenný. Krapflova kniha je shodou okolností vybavena přesně opačně.

Herečky a idealisté

S ohledem na potomní vývoj feministických a genderistických snah připomeňme zajímavou epizodu či perličku ze Strakonic, kde si na demonstraci v neděli 26. listopadu 1989 herečka Jana Vychodilová stěžovala na generické maskulinum v tehdy populárním hesle Ať žijí herci! Shromážděný dav na to pohotově zareagoval skandováním Ať žijí herečky!

Ve všech okresech autoři zaznamenali určitou výměnu generací protagonistů společenských a politických změn. V některých případech začala už po zmíněné generální stávce, když aktéři „první hodiny“ v zásadě správně rozpoznali, že se rozběhly zásadní změny, pateticky řečeno, že revoluce nastoupila cestu k vítězství. Významné mezníky na této obměně byly oboje volby v r. 1990, tedy červnové parlamentní a listopadové komunální. Samozřejmě znamenaly radikální proměnu dotčených zastupitelských sborů, ale na volitelných místech kandidátních listin bylo vesměs jen naprosté minimum tahounů dění z listopadu 1989. OF například ve všech krajích nasadilo na špičky kandidátních listin mediálně známé tváře – „elitu“ z Prahy (k nelibosti místních). Nutno ale uznat, že z taktického hlediska to bylo nepochybně výhodné. Výrazně uspěl například i Václav Klaus v Severomoravském kraji, kde získal plných 93 % přednostních hlasů; druhá Dana Němcová ještě 28 % a až na třetí příčce byl „místní“ Ladislav Vrchovský – který dostal jen 12 % preferencí.
Zaplaťpánbu za stovky nových poslanců a zastupitelů, kteří kandidovali s nejčistšími úmysly, ale je doloženo, že část této druhé, již relativně „politické“ generace se té první stranila nebo dokonce se snažila zbavit. Zřejmě jako jakéhosi svého špatného svědomí a připomínky, kdo tedy v listopadu čekal za větrem.

Díky časovému odstupu ovšem jihočeští historici také zaznamenali, že celá řada „revolučních idealistů“ se nakonec do komunální politiky vrátila a nezřídka stanula v čele měst (i okresních). Vesměs se širokou podporou obyvatel a obvykle mimo velké, mezitím etablované parlamentní politické strany nebo jen s volnou vazbou na ně. Autoři z toho dovozují, že právě komunální úroveň politiky je příkladem úspěšného zvládnutí nelehké cesty k demokracii, a připomínají alternativu k populárnímu sloganu o státu a rodině, totiž že „základem svobodného státu je svobodná obec“. Tato formulace má svůj úctyhodný původ v prvním obecním zákoníku platném v českých zemích od roku 1849.

Osobní dovětek

Recenzentovi, jenž se shodou okolností listopadového dění přímo účastnil jako jeden z tisíců pěšáků stávkového hnutí na pražské Univerzitě Karlově, je cizí až odporný postoj „Díky, že můžem“. Svůj vděk uměřeně dávkuje mezi mnoho aktérů i inspirátorů (někteří byli tou dobou desítky a stovky let mrtví) a sám rozhodně žádný vděk nevyžaduje ani neočekává. Považuje nicméně listopadový převrat za výrazně formativní událost, k níž se jak v nejrůznějších souvislostech osobních, tak pokud jde o správu věcí veřejných vztahuje dosud. Nikdo mu revoluci neukradl, ale my všichni jsme promarnili velmi výjimečnou příležitost.

James Krapfl: Revoluce s lidskou tváří. Politika, kultura a společenství – Rybka Publishers, 2016

Lukáš Valeš, Jiří Petráš a kolektiv: Sametová revoluce v jižních Čechách. Jihočeská města a okresy v přelomových letech 1989/1990 – Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2017