Pod napětím (Písně se zvláštní energií 1.)
O energii, hrubé, mocné i poetické
„Půjdu tam a zmlátím ho. A ty půjdeš se mnou,“ pravil zastřeným, mírně chraplavým hlasem ošuntělý chlapík v čapce. Pohlédl na obtloustlého muže, který seděl naproti němu, půllitr piva před sebou, a s otupělým úsměvem se kymácel na židli. „Nikam nepůjdu, já s ním problém nemám. A tady je mně dobře,“ odvětil ten druhý nepříliš pevně. Neholený muž v čapce se na něj upřeně díval a temně procedil mezi zuby: „Říkám ti, že půjdeš.“ Zamrazilo mne, znám ten tón. To není opilecké či hysterické vyhrožování, ale předzvěst násilí. Sbírá se tu energie zla.
Prošel jsem za zády těch dvou kolem osvětleného výčepního pultu a posadil se v poloprázdné pivnici tak, abych viděl na velkou obrazovku. Téměř nepřetržitě na ní běží nějaký sport, nejčastěji fotbal. Bylo už po desáté večer, bludičky zářivek násobily účinek šera v místnosti. Zpomaluju tady někdy celodenní běh a stres, rozpouštím se. Nevím, proč to dělám, měl bych jít radši spát, ale táhne mne sem něco. Jakási zvláštní přírodní energie, která občas v přítomných týpcích vztekle vybublá, ale současně je něčím propojuje. Pozoruju je i sebe. Vypínám myšlení a jen vnímám.
Oknem obrazovky jsem byl náhle vtažen do obrovské arény. Všechna světla směřovala k malému ringu uprostřed, kde do sebe dva chlapíci řezali rukama i nohama. Z natrženého obočí tekla jednomu krev. Dostal vzápětí ránu do hlavy, zamotal se, padl na všechny čtyři. Jeho protivník do něj na zemi bušil hlava nehlava. Rozhodčí je vzápětí od sebe odtrhl. Domláceného thaiboxera odtáhli jeho asistenti, opřeli o boční lana a chrstli mu do obličeje vodu. Napil jsem se piva a zhluboka nadechl.
Na obrazovce se objevil nakrátko ostříhaný boxer z Běloruska s tvrdým výrazem ve tváři. Mluvil o tom, že měl delší pauzu, ale že je zas zpět a má pořád dost síly. Pak se objevil druhý, který tomu prvnímu vzkázal, že byl pro něj v mládí idolem, ale že jeho čas už vypršel a on mu teď ukáže, komu patří budoucnost. Po přípravných rituálech nastoupili oba do ringu. Po opatrných výpadech se dostali tělo na tělo a váleli se většinu času po zemi, zaklesnuti pevně do sebe, aby snížili razanci úderů.
Najednou jsem si bezděčně uvědomil, že jsem napjatý jako luk, nohy mi samy ve chvílích nejprudších střetů pod stolem vyskakovaly jako pružiny. Starší bijec nakonec systematicky pomocí úderů lokty rozmašíroval napjaté svaly svého protivníka. Pak se dostal natrvalo nad něj a začal mu bušit do hlavy. Rozhodčí zápas zastavil. Borci, ten mladší zjevně malátný, se ale ještě na zemi objali a chvíli tak zůstali. Roztekl jsem se na židli jako voskový panák. Překvapilo mne to gesto nakonec, bylo osvobozující, ale nebyl jsem už schopen v hospodě setrvat. To napětí bylo příliš vysoké.
Ta hrubá, a přitom tak mocná energie… Odkud se bere? Když vyrážím na dlouhé cesty nebo se unaven vracím v noci domů, poslouchám písně Marka Knopflera. Dobíjejí mi baterky. A často si pouštím Speedway At Nazareth. Závodní dráha v Nazarethu. Nerozuměl jsem zprvu textu, v němž Knopfler rafinovanou symbolikou popisuje příběh jednoho amerického závodníka, který zahynul „v boji“ při hromadné nehodě, a který je – jak trefně kdosi poznamenal v komentářích pod videem na YouTube – vlastně metaforou o životě jako takovém. O životě – závodě, zápase, boji o přežití plném vítězství i proher.
Ta píseň mne dřív než slovy přitáhla svou energií. Počáteční countryová melodie s jednoduchým kytarovým doprovodem se v jednu chvíli zlomí do dlouhé instrumentální dohry: Společným úderem baskytary a elektrické kytary se otevřou skály a vytryskne mohutný proud hudby, který se několik minut valí kupředu jako láva a stupňuje svůj tlak, aby se nakonec rozlil do prostoru a zmizel. Temné energie mollových akordů, v základech zpevněné duněním baskytary a vydestilované do syrově znějících tónů elektrické kytary, jsou prosvětlovány durovými pasážemi a polidšťované houslovými přípověďmi.
Splývám s tou valící se vlnou. Přitahován temnotou hloubek, snažím se ze všech sil držet hlavu nad hladinou, nadechuje se mocně v záblescích světla. V těchto chvílích se odněkud zevnitř duše obrozuje moje chuť jít dál, hrabat se z průšvihů a překonávat překážky, i když někdy sotva klopýtám.
Na dráze v Nazaretu už neudělám chybu.
Tento text inspiroval Tomáše Koloce k napsání příspěvku na stejné téma, tedy o jedné písni se zvláštní energií, který přineseme v příštím čísla KN. Přivítáme (a „otiskneme“) podobná vyznání, úvahy, připomněnky či upozornění i od vás, milí čtenáři.