Fejeton Kultura

Za rovná práva mužů!

Foto Tomáš Koloc.

Sen o rovné budoucnosti

Vrátil jsem se z demonstrace za rovnost pohlaví. Abyste dobře rozuměli, tedy za to, aby muži měli stejná práva jako ženy. Na tribuně jsem pronesl plamenný projev a užíval si chvilky slávy, když mne kameramani v padnoucích oblecích, s tmavými brýlemi na očích a sluchátkem v uchu kamerovali.

„Budu ve všech televizích,“ řekl jsem si a s pocitem právě vzniklé celebrity šel spát.

Ráno, ještě za šera, mne probudilo zvonění a bouchání na dveře:

„Otevřete, policie, jste zatčen!“

Otevřel jsem a uviděl dva těžkooděnce s obušky v rukou. „Tak jdeme, jdeme, nemáme jenom vás,“ sdělil mi přátelsky zasahující policista, asi šarže, protože měl delší obušek.

Napadla mne spásná myšlenka.

„Jsem těhotná!“ zvolal jsem ve chvíli, kdy mi mladší policista nasazoval želízka.

„Hele, co to kecá?“ zeptal se orgán s nižší šarží velitele.

„Nevím, asi je blbej, sbal ho a jdeme.“

Volnou rukou jsem popadl mobil a předstíral volání:

„To je televize? Přijeďte a natočte to tady, jsou tu dva policisté, bijí mne a posmívají se mému těhotenství.“

Policista znejistěl, roztřásly se mu ruce a pro všechny případy mi vzal mobil. V druhé ruce se mu chvěl obušek.

„Hele, ale co když je těhotnej,“ prohlásil přeskakujícím hlasem.

„Půjdu s vámi, ale zavezte mne do porodnice,“ kul jsem žhavé železo.

„Si vemete něco na sebe, ne?“ upozornili mne nenápadně na to, že jsem nahý.

„Musím se oholit, než tam půjdu,“ řekl jsem.

„Oni vám ji tam oholej, nebojte se,“ posmíval se mi policista. Pak se mi podíval pod pupík a opravil se. „Nebo ho.“

„Potřebuji si zkrátit knírek, abych nevypadal jako nějaká taková, víte?“

Policista mi chtěl pomoci vstát.

„To nemusíte, to zvládnu sám, nebo sama, vlastně samo.“

Oholil jsem knír, a vzal si pěkné bílé šaty s mašlí vzadu, abych mezi elegantními policisty nevypadal jako chudý příbuzný, vlastně příbuzná.

V porodnici se na mě udiveně koukali.

„Co je, neviděli jste ještě těhotného?“ zpražil jsem je. Policisté jim něco zašeptali, jasně jsem zaslechl jen „televize.“

Personál porodnice se na mne začal usmívat a přivezl mi kolečkovou židli.

„Vidíme, že to spěchá, zavezeme vás na hekárnu a dáme vám provokačku a půjde to jedna báseň, máme velké zkušenosti a nezapomeňte nás v televizi pochválit,“ vychrlil na mne ošetřovatel rodiček.

Ráno jsem se probudil ve sluncem zalitém pokoji. Vedle mne ležela, po každé straně jedno, dvě rozkošná miminka, holčičky, dvojčátka.

„Asi budu muset kojit,“ napadlo mne, „aby byly ty holčičky velké a silné. Už jsem věděl, co z nich bude, až je vychovám: policista a porodník.

Cítil jsem vlhko. To mi kocour olizoval ucho, abych se už probudil a dal mu něco k jídlu. Třeba mléko.