Barevná rapsodie Vojtěcha Jasného
Za režisérem-mystikem (1925–2019).
„Tady je tvůj Rhodos a tady skákej,
a co jsme si upekli, to si také snězme.
Ale co jsme si vlastně sami upekli?
Co jsme mohli a co jsme nemohli?
Sbohem, všichni moji dobří rodáci.
Sbohem, a kdybychom se už neviděli, vyplň se osude...“
(Vojtěch Jasný: závěr filmu Všichni dobří rodáci)
Zemřel filmový režisér Vojtěch Jasný. Nomen omen. Jeho otce, který byl v odboji, zabili nacisti. Když šli i po něm, nějaký poradce v nitru mu říkal, co má říkat. Začal jim na gestapu vysvětlovat, že by chtěl vlastně jít s nimi. Že jim fandí, že teď vstoupí do Kuratoria... Byl přesvědčivý, pustili ho. Po válce jako mnoho jiných pod dojmem z osvobození země sovětskou armádou vstoupil do KSČ. Pod stejným dojmem tehdy vstoupili i jiní velcí čeští umělci: Bohumil Hrabal, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, František Drtikol. Jasný prozřel brzo: když ho v roce 1953 s Karlem Kachyňou, s nímž tehdy tvořil dvojici, poslali vlakem přes SSSR točit film do Maovy Číny. Touto cestou nebylo možno nepoznat, co se v těch zemích děje. Nevystoupil ale ze strany, tehdy (v době vrcholících procesů se „zrádci“) by to bez ztráty života nebylo ani možné.
S Kachyňou se rozdělili, ale oba začali točit filmy v duchu symbolismu a poezie všedního dne. Už v roce 1958 natočil symbolickou Touhu, z níž byla socrealistická kritika zděšená a Jasný měl být poslán do výroby. Nebyl, nastalo uvolnění, v roce 1961 (tak trochu jako pokání za své rané dokumenty o kolektivizaci) natočil sarkastický film Procesí k panence o morální devastaci české vesnice. Pak přišel film Až přijde kocour, kde se obklopil těmi nejlepšími z nejlepších (což neznamenalo nejzkušenějšími: pro dvacetiletou Emílii Vášáryovou byla role kouzelnice Diany teprve o pátým filmem a prvním s významnou rolí), aby na sebe v alegorii prozradil víc, než by tehdy (a možná ještě dnes) mohl říct přímo. V dětství prožil španělskou chřipku a začal vidět nad hlavami lidí jejich aury - v Kocourovi popsal, jaké mají jednotlivé lidské „nátury“ barvy. Jen fialovou musel zaměnit za rudou - polichotit rudému režimu, aby jeho silně kritický film (který uvažoval o tom, „kdo je pokrytec, zoban, karérista a lhář“ a kdo chce zabít kocoura Mourka, jenž přináší pravdu) nezakázal. Kocour (1963, o němž Pavel Tigrid vzpomínal, že po jeho úspěchu v Paříži se jeho v exilu narozené děti přestaly stydět venku mluvit česky) byl počátkem režisérovy světové slávy: dostal cenu v Cannes, a Jasného začali zvát do světa. Když v roce 1966 během natáčení dalšího, povídkového filmu Dýmky (pro jehož předlohu chytře zvolil knihu povídek sovětského spisovatele Erenburga, z nichž jedna se odehrává v Alpách, druhá v Anglii a třetí na Aljašce - ta jediná se netočila v reálu) seděl ve vídeňské kavárně, pocítil, že teď už bude vše jen dobré. Nebylo. Když začal točit svůj největší film, Všechny dobré rodáky, kroniku své rodné valašské Kelče, věštila mu Helena Růžičková, že film se natočí, ale on musí s jeho natočením spěchat. Film, který naprosto otevřeně ukazoval, co se dělo se moravskými sedláky od roku 1945 do 60. let, se dotočil - 21. srpna 1968. V roce 1969 jako tryznu za znásilněnou zemi a jejího upáleného syna stačil ještě v japonské produkci natočit film němých obrazů Česká rapsodie. Točil ho tak, že herci znali kódy jeho režijních poznámek a on jim jen čísly napsanými na čtvrtkách ukazoval, jakou variantu zvolit - to proto, že komparz byl už tehdy prošpikovaný estébáky. Pár z nich si ho po natáčení vytáhlo z auta a zbilo ho tak, že podruhé zažil klinickou smrt, z níž zážitek rozloučení aktérů života už kdysi popsal ve filmu Dýmky. Poté mu až do smrti v nejrůznějších okamžicích tekla z nosu krev. Sestřih České rapsodie se podařilo propašovat ze země ven a pomocí ní říct světu, co se u nás děje. Za ní pak šel i její režisér. Přes Rakousko a SRN se dostal do New Yorku, kde mu na zdejší univerzitě přenechal úvazek učitele filmové režie jeho spolužák z FAMU Miloš Forman, který byl tou dobou momentálně zpět doma (točil zde film Amadeus). Po nich převzal místo další FAMák: Emir Kusturica. Jasný točil i v Jugoslávii, ve Finsku a po celou dobu svého exilu (podobně jako Miloš Forman) litoval, že s sebou nemá „svého nejlepšího herce“: Vladimíra Menšíka, o němž měl pro jeho hereckou bezprostřednost teorii, že pocházel z rodu napoleonského vojáka černé rasy, který zůstal na Moravě po bitvě u Slavkova.
Svůj poslední film Návrat ztraceného ráje natočil před dvaceti lety jako druhý díl svého největšího filmu, Všech dobrých rodáků, a natočil ho na stejném místě: v Bystrém u Poličky. Z jeho největšího díla vybírám scénu, která mi přijde geniální právě pro tyto dny: člen KSČ varhaník Otčenáš v roce 1945 zkouší na kúru kostela svou vlastní symfonii. Její text vyjadřuje jeho vidění světa: Hned po božím stvoření, kdy vznikla země, zvířata a lidé - přišli Beneš, Stalin a ráj. Každá revoluce má pocit, že ona je ta definitivní a že před ní vlastně nebylo nic a nic nebude ani po ní. V tom tkví nebezpečí, které (jako řadu dalších motivů ve svých filmech) geniálně vystihl boží umělec a boží člověk Vojtěch JASNÝ.