Fejeton Kultura

Listopadání

Foto Tomáš Koloc.

O spadlém listí času všeho druhu.

"já vzpomínám

vítr jde sám

smýká hluše

mnou do všech stran

žene mě tam

jak list suše"

(z básně Paula Verlaina Uschlý list, přeložené autorem fejetonu)

 

Každý listopad máme v Hradci Králové Den národů. Pořádá se ve velkém sále Starého Adalbertina. Adalbertina máme ve městě dvě, na paměť svatého Vojtěcha (latinsky Adalberta), který se narodil v blízké Libici, a to, že byl s bratrem Radimem jediný, kdo přežil po genocidě svého rodu Slavníkovců (dle nových výzkumů asi pobočné větve Přemyslovců) hlavními Přemyslovci, pak oplatil baltským Prusům. Ty v 10. století za asistence vojenských jednotek "pokřesťanšťoval" tak vehementně, že Prusové záhy vymřeli a byli nahrazeni německými osadníky. Velice synchronně je koncipován i Den národů. V plesovém sále se tísní "výstavní stánky" asi třiceti národů, což jsou v praxi školní lavice, na níž leží něco národních jídel a propagačních materiálů (národní jídla snědí domácí Češi za deset minut, propagační materiály nechají) a za nimi vždy nástěnka, na níž je národní vlajka a mapa ohrožených druhů dané země (bohužel jen čajek, rajek a dalších podobných ptáků, ačkoli kupříkladu za stánkem Sýrie by se hodilo uvést i Kurdy, u Brazílie amazonské Indiány a u Bolívie aktuálně levicové aktivisty). Všudypřítomný zvuk pasoucích se českých kobylek je přehlušen jen všudypřítomnou globálamerickou hudbou, řvoucí z reproduktorů. Jediní, komu to opravdu nevadí, jsou děti. Na stánku křesťanské menšiny Sýrie jsem viděl dospívající Natálku, s níž jsem před lety dělal do Kulturních novin rozhovor, a vedle ní její už docela vyrostlou sestřičku Hallu, která bez ohledu na náboženské války táhla jako panenku v náručí blaženě se usmívající miminko vedoucí vedlejšího výstavního stánku Pákistánské islámské republiky.

Ne každý listopad je u nás doba přejmenovávání, ale tenhle z pochopitelných důvodů ano. Ulice před učebním objektem Univerzity Karlovy byla nedávno přejmenována na Ulici 17. listopadu, i uhodila se sousední Univerzita Hradec Králové do čela a přejmenovala parkoviště aut před svým "kampusem" na "Náměstí Václava Havla" - právě v době, kdy uprostřed něj stál šestimetrový reklamní banner inzerující jakousi vyhlazovací akční počítačovou hru. Toutéž dobou se na blízkém Ulrichově náměstí deštěm rozmočila zeď z krabic, které na zakázku vyrobili studenti pedagogické fakulty, aby připomněli podobnou zeď, kterou před 30 lety na tomtéž místě postavili studenti téže fakulty spontánně. Při pohledu na ten rozmoklý papundekl jsem si vzpomněl na proděkana téže fakulty, který nás před lety během semináře lingvistiky učil, že "sémantika vždy odhalí mluvčího, ať už se jedná o řeč jedince - anebo celé společnosti..."