Kultura a umění Kultura

O písničkách, co otevírají dveře …kam? (Písně se zvláštní energií 2.)

Album, z něhož pochází darovaná písnička.

O homeopaticky jemné energii, která otevírá zasuté…

Kamarád Jirka zveřejnil písničku, která ho nabíjí, a popsal, jak to působí. Já mám taky pár takových „bateriových“ (mezi nimiž kupodivu vítězí dost tvrdá skladba Fuck The Millenium od skupiny The Scooter). Jenže moje duše nějak stále častěji potřebuje písničky, které mě strhávají z mého běžného stavu. Ten běžný stav je silné napětí člověka, který se trochu jako vězeň v koncentráku snaží pochopit a naplnit povely společnosti, která ho obklopuje. Zkouším práci tu a tu a tuhle, poctivě se snažím naplnit všechny směrnice, které mi připadají nelidské, a tykat si s lidmi, kteří mi jsou vlastně protivní - až najednou mi něco zevnitř v tomhle protivětru podrazí nohy, vyjdu na ulici, dívám se na soumrak a na hospodu, ze které vyhazují opilce, nasednu do vlaku a začíná život. Tenhle stav ve mne urychlují písničky, které nemusí, ale většinou mají několik společných jmenovatelů: jsou ze 60. či 70. let, jejich stylem je country či rock´n´roll a většinou jsem je už slyšel někdy v dětství. Ty ve mně dokážou otevřít dveře, kterými přitéká všechno to, na co ten, co se ve mně ty dlouhé eóny snaží být úslužným občanem (a cítí u toho jen šedivost a že mu to nikdy nevyjde) už zapomněl: dětství, dálku, pocit, že je mi už všechno jedno a že když se všeho vzdám, třeba to nedopadne tak, že přijde pád (čehož se k smrti bojím), ale že přijde naopak nějaká zázračná jistota. K těmhle otevíracím písním patří i písnička I‘ll Never Find Another You od australské skupiny se synchronním názvem Seekers (Hledači), z jejíž melodie jsem zaslechl obehranou desku od skupiny Plavci, kterou jsme si pouštěli kdesi daleko, ve ztraceném domově. Za její poslání moc děkuju Petru Šístkovi - a tohle vyprávění věnuji tomu, jenž mě k němu inspiroval, Jiřímu Plockovi...

Přivítáme (a „otiskneme“) podobná vyznání, úvahy, připomněnky či upozornění i od vás, milí čtenáři.