Kultura a umění Domov,Kultura

Rodáci a my

Vesnice jako samostatný mikrokosmos

Malé ohlédnutí za Vojtěchem Jasným a jeho nejslavnějším filmem v čase všeobecného bilancování.

Odchodem Vojtěcha Jasného se symbolicky uzavřela jedna kapitola v dějinách české kinematografie: byl posledním významným režisérem, který debutoval ještě před nástupem nové vlny. Přesto nejde o pouhou historii, silné umělecké dílo je nadčasové, jako Jasného nejznámější film Všichni dobří rodáci, který je pokusem bilancovat období od konce druhé světové války do roku 1968 – což může být inspirativní právě teď, kdy se objevilo tolik úvah hodnotících období od roku 1989 do současnosti, pohříchu zaměřených spíše žurnalisticky než umělecky. (Vzpomínám si, že když jsem poprvé šel na tento legendami opředený trezorový film, očekával jsem tvrdou obžalobu režimu a zarazil mě jeho smířlivý až bodrý tón.)
Jasného pohled je humanistický: pochází z doby, kdy se věřilo, že film může pomoci člověku, aby se vyznal sám v sobě, příčemž člověk není vnímán jako konzument či nositel módních trendů, jednotlivec není izolován (což možná není až takový paradox), ale vždy je vztahován k přírodě či společnosti.
Příběh sedmi kamarádů, které fatálně rozdělila epocha, může být z vlastní zkušenosti povědomý leckomu z nás. Pozoruhodný je důraz na mikrokosmos jediné vesnice, kde je rytmus života určován spíše narozením a smrtí, létem a zimou či tradičními svátky než děním v okolním světě. Ve skutečnosti by akční výbor asi sotva „převzal moc se všemi důsledky“ – místní funkcionáři byli pouhými vykonavateli příkazů z centra, kteří se mohli kdykoli znelíbit a být vyměněni. Ale ta věta se dá chápat jako zdůraznění osobní zodpovědnosti jedince a také jako metafora celé společnosti. Nikdo nemohl zůstat stranou, i v té nejmenší vesnici se uplatňovala stejná politika a všude se našli její ochotní vykonavatelé – ale také někdo, kdo byl proti. Zatímco dnes je možno v pohodlí internetové anonymity zastávat co nejradikálnější postoje k čemukoliv, tehdy bylo nutno tvrdě si odžít každé ano i ne. Pokud se dnes hovoří o názorově rozdělené společnosti, je asi dobré si připomenout, že v poválečné době bylo to rozdělení daleko viditelnější a obě strany na sebe občas i skutečně střílely.
Všichni dobří rodáci samozřejmě nejsou objektivním zpravodajstvím. Řada epizod – kostelní varhaník jako nositel ateistické propagandy nebo rozkulačený sedlák povolaný k záchraně krachujícího jednotného zemědělského družstva – nejspíš nebyla pro svoji dobu tak úplně typická. Právě to je však podstatná připomínka, že realita bývá vždy podstatně pestřejší, než ji později vylíčí historie. Nebyli jen fanatici na obou stranách barikády, vedle nich žili také ti, kteří se snažili běsnění třídního boje přežít s co nejmenšími šrámy na těle i na duši.
Vedle souboje ideologií šlo pochopitelně často i o ryze privátní zájmy. Stáli proti sobě ti, kteří chtěli změnit svět od základů bez ohledu na jeho přirozený běh proti těm, a jejich protivníci, zabydlení ve starých časech natolik, že je chtěli zachovat za každou cenu. A jak poznamenává Očenášova manželka, zaklínat se prací pro budoucnost je dosti problematické, protože nevíme, jaké budou příští generace a co budou chtít. V čele revoluce stanuli outsideři, kteří v sobě nenašli dostatek velkorysosti. I negativní postavy jsou v Jasného optice spíše politováníhodné než odsouzeníhodné, na nezasloužený kariérní vzestup nakonec vždy doplatí.
Navzdory tragickému obsahu je film nesen radostnou živočišností včetně jadrných průpovídek, které již zlidověly. Rány osudu se střídají s tancovačkami jako dvě strany jedné mince. Nakonec je pro nás možná politika totéž jako alkohol: člověk si jejím prostřednictvím ničí život, ale nemůže bez ní existovat. Ať chceme nebo ne, každý z nás je zoon politikon a je účasten na své době, i když její směřování příliš ovlivnit nemůže. Závěr filmu přináší jisté zmoudření, doprovázené však smutkem z toho, jak draze bylo vykoupeno (a závěrečná slova „vyplň se, osude“ zní až poněkud krutě vzhledem k tomu, že tím „osudem“ se stalo ponuré období normalizace).
Nechci zde ale zase psát o tom, že generace roku 1948, při všech hrůzách, na nichž se více či méně podílela, dokázala projevit více sebereflexe než generace roku 1989. Podstatným odkazem Vojtěcha Jasného je vědomí lidského společenství (ať už je to vesnice nebo celý národ) jako živého organismu, ze kterého nelze nic vypreparovat jako nežádoucí element. Nakonec musejí vedle sebe žít vítězové i poražení a chceme-li se z chyb minulosti opravdu poučit, nemůžeme se omezit na jedinou „správnou“ interpretaci dění.