Kultura a umění Kultura

Sex, sýry a deprese

Obrázek nebo fotografie#26677

Nový román Michela Houellebecqa Serotonin je (opět) poměrně čtivý a provokativní. Vypravěčem je šestačtyřicetiletý dobře situovaný zemědělský inženýr, který hodně vzpomíná a trochu rekapituluje. Bojuje s depresemi a vyhasínáním libida – což je vedlejší účinek antidepresiv. Vzpomínky se proto do značné míry točí kolem žen a sexu, a to včetně jeho forem označovaných obvykle jako „bizár“.

Na základní vyprávěcí linku jsou navěšeny různé odbočky, například k biochemii nebo ke sportovní střelbě. Také různé filosofující úvahy o životě, lásce a vůbec mezilidských vztazích, hluboké ovšem asi jako v nedělních magazínech. Povrchnost zdá se být vůbec emblematickou charakteristikou smutného hrdiny. Celý text je navíc prošpikován jednak přemírou místních jmen, které asi málokdo bude dohledávat, jednak záplavou komerčních značek (nejrůznějšího zboří a služeb), z nichž recenzent mnohé nezná a žádné ho nezajímají. Výše zmíněné čtivosti napomáhají četné jemné vtípky a někomu snad i mnoho aluzí na globální populární i vyšší kulturu. S ohledem na předešlé ovšem není jisto, zda čtenáře potěší, že je s hrdinou knihy takřka na jedné lodi či naladěn na stejnou vlnu.

Nu a sýry zmíněné v titulku? Florent-Claude Labrouste, jak zní vypravěčovo jméno, totiž také pomáhá pracovitým a autentickým francouzským zemědělcům, prostě je na straně dobra. Bohužel jim je, jako ostatně skoro každému, poněkud odcizen. Pomáhá jim upachtěnými úřednickými a marketingovými nástroji a zároveň obdivuje jejich heroický – a tragický – odpor. Odpor proti dovozům potravin z Jižní Ameriky do Francie může být heroický, ale ohromný francouzský export jako by neexistoval. Francie je přitom pátá na světě, vyvážejíc například šestkrát víc potravin než Brazílie a Argentina dohromady. Ovšemže ani modla volného mezinárodního obchodu není nijak problematizována. Rolníci se bouří – v Serotoninu i ve skutečnosti – proti státu, nanejvýš proti Evropské unii. Na Světovou obchodní organizaci si v knize nevzpomene nikdo a v reálu málokdo.

S trochou dobré vůle se tento nerozsáhlý román dá číst i jako jakási chabá obrana bílých stárnoucích mužů. Jenže jak se tak vypravěč nimrá ve svých problémech a problémcích, koleduje si o nepříliš důstojný titul bolestína, potažmo o soucit. V kontextu předchozího Houellebecqova Podvolení nás napadá, snad cynicky a rouhavě, že jestli jsou muži na Západě všichni nebo i jen většinově takoví, pak podvolení se někomu vitálnějšímu nejen hrozí, ale přímo si ho zasloužíme.