Společnost a politika Zahraničí

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (6. část)

Foto Tomáš Koloc.

V těchto dnech uplynulo 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!") a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Po minulých částech výboru z textu, které mapovaly postoje umělců, lékařů či učitelů přinášíme šestou část, jež je tentokrát věnována postojům odborářů, matek a katechetů. Snad tento příběh ukáže cestu i jejich českým protějškům…

ZIMA 1976: DOPIS PODNIKOVÉ RADY PREZIDENTU RAKOUSKÉHO ODBOROVÉHO SVAZU (WALTER LAUBER)Vážený pane kolego Benyo!

Obrátili jsme se na Vaši kancelář, abychom s Vámi mohli pohovořit o otázkách atomové energie. Vzhledem k Vašemu jistě nabitému programu jsme se hned přizpůsobili termínu 16. února, který byl Vaší kanceláří vyhodnocen jako vhodný.

Při následné domluvené komunikaci nám bylo Vaší kanceláří sděleno, že nejen, že jste termín rozhovoru odmítl, ale že v principu nejste připraven vést s námi jakýkoliv rozhovor na zmíněné téma, a to s odkazem na rozhodnutí představenstva Rakouského odborového svazu o uvedení jaderné elektrárny Tullnerfeld do provozu.

Odmítnutí schůzky členů odborového svazu a jeho funkcionářů ze strany zvoleného prezidenta odborového svazu považujeme za velice neobvyklé, a tak bychom si chtěli tento snad jen domnělý postoj Vaší kanceláře nejprve potvrdit a zjistit, zda je vyjádřen jednoznačně i přímo Vámi osobně.

Naše rozhořčení ze sdělené informace za prvé vychází z následujících skutečností a srovnání:

Každý občan státu má možnost setkat se se spolkovým prezidentem i v osobních záležitostech. Každý státní občan se může telefonicky či písemně obrátit na spolkového kancléře či na jiné členy vlády a požádat o osobní rozhovor.

Samozřejmě s vědomím toho, že nebude snadné dohodnout se s osloveným funkcionářem na vhodném termínu a že musí být trpělivý.

Skutečnost, že každý poslanec je každému voliči na jeho žádost ve věci poskytnutí informací a rozhovoru k dispozici, patří k samozřejmostem každé parlamentní demokracie.

Vy, vážený pane poslanče Benyo, nejste pouze prezidentem Rakouského odborového svazu, ale také poslancem Národní rady a jejím prvním prezidentem.

My nejsme pouze členové odborového svazu a jeho funkcionáři, nýbrž také voliči. Když už se prezident Rakouského odborového svazu, volený nepřímou volbou spolkovým kongresem Rakouského odborového svazu, cítí být dostatečně vzdálen členům svazu, aby některým z nich odmítl rozhovor, pokud se nechce stavět proti zmíněným zvyklostem, nesmí tak činit stejně jako poslanec vůči voličům.

Nyní k tématu našeho rozhovoru: Vy víte, že za Vámi nechceme přijít s otázkami a přáními osobními, nýbrž ve věci, která nás naplňuje vážnými obavami o naši zemi a její budoucnost.

Díky výsledkům průzkumů veřejného mínění bezpochyby víte, že tuto obavu sdílí podstatná část obyvatelstva, zvláště v otázce konečného úložiště radioaktivního odpadu.

Dále víte, že toto téma je považováno za natolik důležité, aby mu byla věnována velká informační kampaň spolkové vlády a aby byla předmětem parlamentní diskuze.

V neposlední řadě také víte, že referendum má být osvobozeno od klubového hlasování, což znamená, že rozhodnutí, zda Rakousko bude užívat atomovou energii či nikoliv, je vnímáno jako rozhodnutí svědomí, v němž je každý zavázán jen svému vlastnímu přesvědčení, a nikoli přesvědčení jiných lidí nebo institucí.

Jako členové odborového svazu se stejně tak cítíme být zavázáni našemu přesvědčení, které nám žádné představenstvo (jehož rozhodnutí jste svou předchozí veřejnou deklarací svého názoru významně ovlivnil) ani žádný jiný orgán nemůže vzít.

Jen okrajově zmiňujeme okolnost, že dané usnesení předsednictva svazu bylo přijato ještě předtím, než o problematice spojené s atomovou energií měli možnost diskutovat členové a funkcionáři Rakouského odborového svazu.

Tento dopis Vám adresujeme v očekávání, že nám alespoň tentokrát osobně odpovíte (několik našich předchozích dopisů zůstalo bez odezvy) a doufáme, že napříště dostaneme příslib rozhovoru.

Pokud bychom od Vás v nadcházejících třech týdnech nedostali žádnou odpověď, museli bychom to k naší lítosti chápat jako potvrzení interpretace Vaší kanceláře, a v budoucnu upustit od osobního kontaktu a omezit se na veřejnou rozpravu.

1974 – 2006: LINECKÉ MATKY PROTI ATOMOVÉ ENERGII (MATHILDE HALLOVÁ)

Úspěšné setkání

Na konci zimy roku 1974 – mému prvnímu dítěti byly právě dva roky a mému druhému dítěti dva měsíce – se ze dne na den změnil můj život.

Pracovala jsem před naším domem v Mozartově ulici v Linci, když jeden nám dobře známý lékař, doktor Tisserand (Pozn. red. O němž pojednávala čtvrtá část našeho seriálu) šel okolo a takto mne oslovil: „Milostivá paní, pojďte se mnou na barikády.“ Hodnotila jsem ho vždy jako velmi impulzivního, ba mnohdy téměř teatrálního člověka, ale tentokrát už jsem si myslela, že s ním nemůže být všechno v pořádku.

Potom mi ale vyprávěl, že by měla být docela blízko Lince postavena atomová elektrárna a že se proti tomu musí něco udělat. Ve škole jsme se učili o nevyčerpatelném blahu atomové energie a až do této doby jsem také neměla vůbec žádnou pochybnost, že by tu něco nemělo souhlasit. Dr. Tisserand, který věděl, že mám dvě docela malé děti, mi slíbil, že mi příští den přinese podklady o nebezpečnosti takového atomového zařízení, a já jsem si je měla kvůli němu prohlédnout. Když jsem měla příští den tuto malou brožuru v ruce, nastalo pro mne procitnutí a začala jsem se tímto tématem intenzivně zabývat.

Rozhodla jsem se něco udělat, a protože právě tehdy byla nastartována první podpisová kampaň proti St. Pantaleonu – tak se nazývala druhá plánovaná atomová elektrárna –, začala jsem na ulici sbírat podpisy. Vyrazila jsem s dětským kočárkem, miminko v něm a větší dcera Stefanie vedle, a oslovovala jsem lidi.

Při tom mě mnohdy podporoval také můj muž a moje matka mi pomáhala sbírat podpisy. Kromě toho jsem se já a můj muž připojili k tehdejší „občanské iniciativě proti atomu“ a podporovali jsme všechny akce, které tehdy startovaly. Tehdy to nebylo lehké, neboť jsme byli téměř nepřátelé státu, „nepřátelé pokroku, omezení blázni“. Tak jsme byli viděni přinejmenším z oficiálního pohledu. Bylo velmi málo podpory a člověk musel být už o věci velmi přesvědčen, aby ty mnohé nevraživosti dobře vydržel.

Po křehkém vítězství při zwentendorfském hlasování následovalo pár klidných let, až do katastrofy v Černobylu. Hned po nehodě reaktoru mi volalo několik žen a matek a zoufale se mne ptalo, co bychom teď mohly udělat? Tím začala práce „Matek proti atomu“. Po katastrofě v Černobylu a po zkušenostech s úřady (dělání mrtvého brouka, bagatelizování, neinformování a dokonce částečné zesměšňování nás úzkostlivých matek) jsme si řekly, že si musíme pomoci samy. Také jsme chtěly pomoci postiženým lidem v (tehdejším) Sovětském svazu. Společně jsme se jednoduše cítily silnější a nenechaly jsme se politiky a úředníky už jen tak odsouvat stranou.

Každá z nás měla větší okruh známých a přátel, a tak nás bylo brzy přes dvacet žen, které se toho zúčastnily. Nezaložily jsme žádný spolek, nýbrž jen skupinu, která se scházela jednou za měsíc a mě zvolila za svou mluvčí. Organizovaly jsme měření hodnot potravin, demonstrace, tiskly letáky, tvořily malé brožury, chodily na úřady a za politiky, každý měsíc udělaly informační stánek na pěší zóně, kde jsme informovaly obyvatelstvo, dokonce jsme pořádaly pódiové diskuse. Toto všechno jsme dělaly s malým příspěvkem, který jsme za měsíc daly dohromady, i když tu a tam jsme také našly podporovatele, kteří nám poskytovali především věcné dary.

Mým krédem vždy bylo neurážet lidi, nýbrž získávat přátele nebo přinejmenším ty, kteří nás tolerují. Byla jsem předsedkyní platformy až do února roku 2006, kdy jsem se stáhla z osobních důvodů.

V únoru roku 2006 byla naše platforma s mou podporou převzata mým asistentem, který ji profesionálně a angažovaně řídí. Jsem ráda, že platforma existuje i nadále, přece jen jsem více než třicet let investovala sílu a srdce do protestu proti atomu. Když jsem dotazována, čeho jsme po všech těch letech dosáhly a jestli se vyplatilo mé osobní nasazení, mohu říci, že jsme dosáhly toho, co bylo možné. S dobrým svědomím mohu říci, že jsem v rámci svých možností přispěla k tomu, že protest proti atomovému šílenství zesílil. Sedíme nadále na atomovém sudu s prachem a ještě mnoho dalších lidí bude muset přijít, aby bojovalo proti. A já přirozeně budu podle svých možností podporovat ekologická hnutí i nadále.

Důvod mého odchodu – zůstat ženou a přítelkyní

Přes narůstající úspěchy naší platformy jsem cítila, že kdysi přátelské struktury se během let proměnily v suchopárný a věcně fungující protiatomový spolek. Byly jsme mediálně a politicky velmi úspěšné a pracovaly velmi profesionálně. Mně osobně ale stále více chyběla možnost projevit v práci ženské komponenty. Stále silněji jsem pociťovala, že bych měla, abych byla dále brána vážně a byla úspěšně ve vedení, fungovat jako muž, a to mě stále méně bavilo. I u ostatních organizací ochrany životního prostředí jsem stále častěji pozorovala, že, podobně jako v politice, byly brány vážně jen ženy, které konaly ještě mužněji než muži. Já jsem ale pevně přesvědčena o tom, že když ženy nemohou nebo nechtějí vložit svou specifickou ženskou sílu, tak změna světa k lepšímu není možná. Druhým důvodem mého odstoupení byla rodinná situace, a toto je asi také typicky ženský fenomén. Mezitím jsem měla pár malých vnoučat, které ze srdce miluji a která mě také jako babičku hodně zaměstnávají, což je také právě typické pro život ženy. Chce-li být někdo skutečně úspěšný, musí se vzdát toho míti děti nebo se intenzivně věnovat svým vnoučatům. Společnost stále nebere ohled na matky nebo i na babičky. Mít děti a vnoučata je pro ni privátní věcí…

UČITEL NÁBOŽENSTVÍ PROTI ATOMOVÉ ELEKTRÁRNĚ (JOHANN HISCH)

Otázky žáků a žákyň

„Pane profesore, co říkáte ke hlasování o Zwentendorfu? Jak budete hlasovat? Jste pro atomovou energii, nebo proti?“ takové otázky kladli žáci v roce 1978 učitelům náboženství, mimo jiné i na tehdejším vyšším reálném gymnáziu na ulici Hegelgasse 12 v 1. vídeňském městském obvodu. Otázky žáků byly vždy důležitou součástí autorovy výuky v souladu a v živé diskusi s podněty tehdy platného učebního plánu.

Autor vždy pokládal toto téma za aktuální, 70. léta 20. století nevyjímaje. V té době běžně používaném „Holandském katechismu“ v kapitole „Pozemský úkol“ stálo, že je život člověka na tomto světě spojen se závazkem. Dřívější představa, že „dobré mínění“ je dostačující, protože v každé době přináší ovoce, byla na základě nového pochopení pozemské skutečnosti doplněna: „Je nám stále více zřejmé, jak velkou měrou právě práce na hmotných věcech samotného člověka formuje, rozvíjí a obohacuje. Nové možnosti k rozvíjení všeho lidského konání, zvláště lásky, jsou tvořeny prací. Vytváření pozemských věcí tudíž vytváří životní prostor pro lásku a představuje tak naší spoluprací na tom, co nám Bůh přislíbil.“ A z toho se odvozuje, „že se také práce vykonává přiměřeně podle pravidel a zákonů, které jsou v každém povolání.“

Téma zodpovědnosti za stvoření nebylo ještě na počátku 70. let 20. století v teologických disciplínách příliš tematizováno. Přesto bylo pro autory vnímání výsledků a dopadů neustálého hospodářského růstu jejich hlavním motivem. V časopise „Werkmappe Mission“ , známém učitelům náboženství všech typů škol, najdeme tehdy často používaný text:

Posledních sedm dnů

PRVNÍ den posledních sedmi dnů On viděl svět a řekl: „Vraťte mi květiny a stromy, neboť nejste hodni užívat si jejich krásy.“ Viděl své dílo opovržené, neslyšel žádnou modlitbu a nikdo ho nevolal. Začal další den.

A DRUHÉHO dne posledních sedmi dnů viděl svět a řekl: „Vraťte mi všechna zvířata, neboť je máte rádi jen jako hračku vašich nálad.“

A TŘETÍHO dne posledních sedmi dnů viděl svět a řekl: „K čemu potřebujete hvězdy a Měsíc? Chcete je jen zničit, a to se nesmí nikdy stát.“

Viděl své dílo opovržené, neslyšel žádnou modlitbu a nikdo ho nevolal. Začal další den.

A ČTVRTÉHO dne posledních sedmi dnů viděl svět a řekl: „Vraťte štěstí a lásku, neboť si tyto nejkrásnější dary ze všech nezasloužíte.“

A PÁTÉHO dne z posledních sedmi dnů vzal světu světlo a Slunce, které kdysi vytvořil, zmizelo z nebeské oblohy. Země se ponořila do tmy. Ještě nebylo pozdě, a přesto žádná modlitba, jen klení a křik. Tak přešel den.

A ŠESTÉHO dne posledních sedmi dnů učinil těžký krok. Spálil Zemi, svůj svět a také lidstvo, které ho nikdy neuposlechlo.

A v den POSLEDNÍ ze všech byla země pustá a prázdná. A potom plakal…

Žáci dostali zadání srovnat tuto báseň s biblickým úryvkem o stvoření Gen 1,1-2,4a a najít zdůvodnění vývoje příběhů.

Další texty a cvičení

„Představ si, že jedeš do Egypta a navštívíš pyramidy v Gíze. Stojí tu tři velké pyramidy – Cheopsova, Chefrénova a Menkauerova. A vedle nich stojí čtvrtá velká budova, označovaná jako atomová elektrárna faraona Cheopse (2620 až 2580 před Kristem). Už z ní mnoho nezbylo, žádná vedení, ale vnitřní zařízení je téměř plně funkční. Strážci se tu pohybují v neobvyklém ošacení. Už se tu nevyrábí žádný proud, ale po 35 letech trvání provozu je třeba stavbu dalších 4 a půl tisíce let hlídat a udržovat, dokud se záření nesníží na méně než 1%. To může trvat dalších 150 tisíc let.“

Jinde byl obraz, který byl jako fotomontáž Breughelova obrazu „Stavba Babylónské věže“, spojen s atomovou elektrárnou, dáván do kontrastu příběh stavby věže jako aktualizaci gigantománie a nekontrolovatelnosti atomové energie a vizualizace jako stavbu v krajině fantazie.

Tyto a podobné texty autor stále zařazoval do výuky, aby podle svého vědomí a svědomí vyzýval k zodpovědnosti a zprostředkoval věcné znalosti…

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Jakub Šiška, Bernhard Riepl, Ludmila Opelková, Jana Vlčková a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.

První část textu o počátcích protiatomové aktivity v Rakousku naleznete zde.
Druhou část o zdokonalování demonstrační a mediální strategie naleznete zde.
Třetí část o podílu příslušníků“ šoubyznysu“ naleznete zde.
Čtvrtou, „lékařskou“ část, naleznete zde.
Pátou, učitelskou část, naleznete zde.