Kultura a umění Kultura

Na vrcholku světa (Písně se zvláštní energií 3.)

Shonen Knife

Kdysi jsem míval rád televizní pořad Kino a já – člověk se z něj dozvěděl vždy něco nového nejen o filmech, ale také o tom, kdo je vybíral. Televize mě v tomto smyslu sotva kdy osloví, ale proč si na to alespoň nezkusit zahrát.

Váhal jsem, zda mám po vzoru kolegů napsat něco o svých oblíbených písních. Nechci předstírat, že hudbě rozumím, natož vnucovat někomu svůj chatrný vkus: pokusy o rozbor hudby navíc mohou připomínat ty nešťastné vypravěče, kteří každou anekdotu zničí přílišným vysvětlováním. Ale nakonec mi v rozhodování pomohla literární klasika. Především Oblomov: „Já jen odmítám úlohu milovníka hudby, protože je to pochybná a také obtížná úloha.“ „Jaká hudba se vám tedy nejlépe líbí?“ zeptala se Olga. „Na to je těžko odpovědět. Každá hudba! Jednou si s požitkem poslechnu chraptivý kolovrátek, nějaký motiv, který mi uvízl v paměti, a podruhé odejdu v polovině opery; někdy mě zas dojme Meyerbeer nebo i píseň z nákladní lodi, všechno podle nálady. Někdy si člověk zacpe uši i při Mozartovi…“ „Podle toho tedy máte hudbu opravdu rád.“ A také Oscar Wilde, který v předmluvě k Obrazu Doriana Graye napsal: „Ti, kdo objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení a přitom neokouzlují. To je nedostatek. Ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou. Pro ty je naděje. A vyvolení jsou ti, pro něž něco krásného znamená jenom krásu.“ Bývaly doby, kdy jsem jako mnozí mí vrstevníci hledal v hudbě moudrost, až pak jsem poznal, že prostředí šoubyznysu této vlastnosti dvakrát nepřeje a o mnohých idolech jsem ztratil iluze. Ale emoce ve mně některé písně dokážou vyvolat opakovaně a právě o těch bych se chtěl zmínit – i s rizikem, že na řadu dalších, neméně dobrých, přitom zapomenu…

U mnoha písní si nejsem docela jist, zda je mám rád pro ně samotné nebo pro ryze osobní a obtížně sdělitelné vzpomínky, které mě k nim vážou. Například Serge Gainsbourg patřil k době mých olomouckých studií a jeho nahrávky tehdy nechyběly na žádném večírku, začal jsem se kvůli němu i učit francouzsky, ale nakonec jsem u toho nevydržel, jako ostatně u mnoha jiných potřebných věcí. Tak si jen občas říkám, jestli by mě bavilo být také takovým okouzlujícím starým prasákem, který má exkluzivní informace od Pánaboha a kterému projde i parodie na státní hymnu nebo píseň o incestu, ale Gainsbourg nejspíš mohl být opravdu jen jediný. Podobně mám píseň A sad adio nazpívanou nedávno zemřelým Oliverem Dragojevićem nerozlučně spojenu s kdysi kultovním jugoslávským seriálem Horký vítr a jeho hlavním hrdinou Šurdou, který vzbuzoval sympatie svým velmi nepříkladným životem (A sad adio), možná každý z nás má v sobě kousek toho Balkánu. Podle nálady mám rád písně srdceryvně tragické, jaké umí tak přesvědčivě Johnny Cash i rozverné a hravé, například ústřední „oplodňovák“ velkofilmu Titanic v podání finské kapely Eläkeläiset. Dostává mě ale také Rain and Tears od Aphrodite‘s Child; tehdy ještě bylo možno v pop music citovat klasiku (Johann Pachelbel) a i když se píseň pohybuje na hraně kýče, před pádem ji zachraňuje půvabně sebeironický klip mezi oleandry (viz zde, přitom rok 1968 v Řecku nebyl žádná idyla, zvlášť pro nekonformní kumštýře). Snad ještě pokleslejším kouskem je Fairytale of New York od skupiny Pogues, která se dá omluvit vánočním časem, kdy je většina lidí tak nějak „nakřáplejší“ než obvykle, navíc přesvědčivě ilustruje starou pravdu, že s ženami se žít nedá a bez nich také ne (tato živá verze pobaví tím, jak vyhrocuje kontrast mezi oběma pohlavími, i když Kirsty MacCollová je samozřejmě nenahraditelná). Bulat Okudžava mě zase naučil, že zpupné moci se dokáže přemýšlivý lyrik vysmát mnohdy účinněji než zapálení chliči protestsongů: zde. A občas je dobré si také připomenout, že na boj se svými vnitřními démony jsme každý sám a úspěch a sláva v tom nijak nepomáhají, spíš naopak (Troy); dnes už je asi těžko někomu vysvětlovat, jak jsme počátkem devadesátých let kromě jiných pošetilostí byli všichni zamilovaní do Sinéad O‘Connorové (tedy abych zase nepřeháněl – jenom ti z nás, jejichž hudební zájmy se neomezovaly na agrometal). Mám také rád Road to Cairo od Julie Driscollové pro její hypnotickou atmosféru (asi skutečně nemusíme každému tajemství přijít na kloub) i jako připomínku dob, kdy tak posluchačsky náročná hudba dokázala aspoň na jednu sezónu vévodit hitparádám. A abych ze sebe nedělal přílišného intelektuála, musím připomenout ještě jednu píseň o cestě, kterou jsem před lety nemohl dostat z hlavy celou zimu, aniž bych pochopil proč: Ballada wagonowa

Mám-li si však vybrat jen jednu píseň, která mi nejlépe pomáhá v momentech, kdy řečeno s básníkem „z duše lezou hadi štíři“, je to Top of the World v podání Shonen Knife, dámské kapely, která vznikla v roce 1981 v Ósace jako japonská odpověď na vlnu punku, působí však dodnes. Píseň původně nazpívalo americké duo The Carpenters – bývaly doby, kdy jsem cover verze dost nesnášel, připadaly mi jako přílišné ulehčování si práce a schovávání se za cizí nápady, v tomto případě se ale podařilo poněkud uhlazenému a přeslazenému originálu dát další rozměr, aniž by se přitom sklouzlo do laciné parodie. Píseň shodí sama sebe už úvodní citací znělky ósackého metra a rozjede se pak do bláznivého tempa, aniž ztratí glanc, nestydí se přitom ani za svéráznou asijskou angličtinu. Koncertní verze je navíc nabitá nakažlivou radostí z muzicírování. A vlastně je mi při tom tak nějak jedno, že jsem dosud nepochopil, jestli je v textu oslovován Bůh nebo milovaná osoba: možná ale spíš záleží na upřímnosti citu, který se nevychloubá a není domýšlivý.

Přivítáme (a „otiskneme“) podobná vyznání, úvahy, připomněnky či upozornění i od vás, milí čtenáři.