Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Obchodník s banány

Obrázek nebo fotografie#26770

Jean-Paul Sartre vzpomíná na své literární začátky: změní se dítě ve spisovatele, nebo je naopak spisovatelství způsob, jak zůstat dítětem?

Požádal jsem, aby mi dali sešit, lahvičku fialového inkoustu a na obálku jsem napsal: „Románový sešit“. První dokončený román jsem nazval: „Pro motýla“. Nějaký vědec, jeho dcera a atletický cestovatel postupovali proti proudu Amazonky, hledajíce vzácného motýla. Obsah, postavy, všechny podrobnosti dobrodružství, ba dokonce i titul jsem si vypůjčil z obrázkového příběhu, který vyšel čtvrt roku předtím. Tento úmyslný plagiát mě zbavil posledních pochybností: když si nic nevymýšlím, musí to všechno být pravda. Neměl jsem ctižádost vyjít, zařídil jsem si to tak, že mě vytiskli předem, a nenapsal jsem ani řádek, který nebyl předznamenán v předloze. Pokládal jsem se za opisovače? Nikoliv. Za původního autora: retušoval jsem a omlazoval; proto jsem například velmi pečlivě změnil jména všech postav. Tyto nepatrné obměny mi umožňovaly směšovat paměť a představivost. V hlavě se mi formovaly nové a rovnou napsané věty s nesmiřitelnou jistotou, připisovanou inspiraci. Přepisoval jsem je a mně před očima nabývaly hutnoty věcí. Je-li inspirovaný autor v hloubi bytosti někým jiným, jak si to lidé běžně myslí, pak jsem poznal inspiraci mezi svým sedmým a osmým rokem.

Nikdy jsem plně nenaletěl na to skládání „automatických textů“. Ta hra se mi totiž líbila i sama o sobě: byl jsem jedináček a mohl jsem ji hrát sám. Občas jsem zastavil ruku, předstíral jsem se svraštělým čelem a zastřeným pohledem, že váhám, abych měl pocit, že jsem spisovatel. Zbožňoval jsem ostatně plagiát ze snobismu a jak se ukáže, zacházel jsem úmyslně do krajností.

Boussenard ani Jules Verne nevynechají jedinou příležitost poučovat: v nejkritičtějších chvílích přerušují nit vyprávění, aby se pustili do popisu jedovaté rostliny nebo domorodého příbytku. Jako čtenář jsem tyto didaktické partie přeskakoval; jako autor jsem jimi své romány přecpával; chtěl jsem poučit své současníky o všem, co jsem neznal: o mravech obyvatel Ohňové země, o africké flóře, o podnebí v poušti. Odtrženi od sebe ranou osudu, dostali se sběratel motýlů a jeho dcera, aniž to věděli, na tutéž loď, prožili jedno a totéž ztroskotání a chytili se stejného trámu, zvedli hlavy a vykřikli: „Daisy!“ „Tatínku!“ Žel, brousil tam žralok hledající čerstvé maso, přiblížil se, břicho se mu třpytilo ve vlnách. Ujdou ti nešťastníci smrti? Došel jsem si pro svazek „Pr-Z“ Velkého Larousse, s námahou jsem ho donesl ke své lavici, otevřel na správné stránce a pečlivě jsem opisoval slovo od slova počínaje odstavcem: „Žraloci se běžně vyskytují v tropickém pásmu Atlantiku. Tyto veliké a velmi dravé mořské ryby dosahují délky až třinácti metrů a váhy až osmi tun.“ S přepsáním článku jsem si dal na čas: měl jsem pocit, že jsem rozkošně nudný a tak vznešený jako Boussenard, a protože jsem ještě nepřipadl na nápad, jak zachránit své hrdiny, liboval jsem si v přenádherné úzkosti.

Vše nasvědčovalo tomu, že i tato nová činnost bude pouhým pitvořením. Maminka mě zaplavovala povzbuzováním a přiváděla do jídelny návštěvníky, aby zhlédli mladého tvůrce ve školní lavici; předstíral jsem, že jsem příliš zaujat prací a že přítomnost obdivovatelů ani nevnímám; odcházeli po špičkách a šeptali si, že jsem vskutku líbezný, že je to vskutku rozkošné. Strýc Emil mi dal malý psací stroj, kterého jsem nepoužíval, paní Picardová mi koupila mapu světa, abych mohl stanovit bez nebezpečí omylu cestu svých globetrotterů. Anna-Marie přepsala můj druhý román, Obchodníka s banány, na lesklý papír a dala ho kolovat. Dokonce i Mamie mě povzbuzovala: „Alespoň je hodný,“ říkala, „Nedělá rámus.“ Posvěcení bylo naštěstí odloženo díky dědečkově nespokojenosti.

Karl nikdy nesouhlasil s mou, jak říkal, „špatnou četbou“. Když mu maminka oznámila, že jsem začal psát, byl zprvu nadšen, protože asi očekával rodinnou kroniku plnou pikantních pozorování a nádherných naivit. Vzal si můj sešit, prolistoval ho, zamračil se a odešel z jídelny pohoršen, že z mého pera vycházejí „pitomosti“ mých oblíbených časopisů. Pak se o mé dílo přestal zajímat. Zkormoucená maminka se několikrát pokusila přimět ho k četbě Obchodníka s banány jakoby náhodou. Vyčkala, až si obuje pantofle a usedne do křesla; zatímco mlčky odpočíval s tvrdým, upřeným pohledem, chopila se mého rukopisu, roztržitě v něm zalistovala a pak, jako by náhle zaujata, začala se sama pro sebe smát. Nakonec v návalu nadšení podala rukopis dědečkovi: „Jen si to, tatínku, přečti! Je to strašně legrační.“ Dědeček však sešit odstrčil, nebo do něho nahlédl a pak nevrle upozornil na mé pravopisné chyby. Maminka se nechala časem zastrašit: protože se neodvažovala blahopřát mi, a přitom se bála, aby se mě nedotkla, přestala mou spisbu číst, aby se mnou o ní nemusela mluvit.

Moje jen taktak trpěná a mlčením přecházená literární činnost začala být polotajná; přesto jsem v ní horlivě pokračoval: o přestávkách, ve čtvrtek a v neděli, o prázdninách nebo v posteli, když se mi podařilo onemocnět; vzpomínám na šťastné okamžiky rekonvalescence a na černý sešit s červenou ořízkou, který jsem bral do ruky a odkládal jako vyšívání. Už jsem tolik nepěstoval biograf: romány mi nahrazovaly všechno. Zkrátka a dobře, psal jsem pro vlastní potěšení.

Mé zápletky začaly být složitější, zařazoval jsem do nich nejrozmanitější epizody, cpal jsem bez ladu a skladu do jednoho pytle veškerou svou četbu, dobrou i špatnou. Příběhy tím trpěly; přesto to bylo určité plus: musel jsem si vymýšlet spojení, a tak jsem začal trochu méně plagovat. Mimo to jsem se rozdvojil. Když jsem v předcházejícím roce „dělal biograf“, hrál jsem svou vlastní úlohu, vrhal jsem se po hlavě do smyšleností a někdy jsem měl pocit, že mě úplně pohltí. Když jsem se stal autorem, hrdinou jsem byl nadále já, na něho jsem přenášel své epické sny. Nicméně jsme byli dva: hrdina neměl mé jméno a já o něm mluvil výhradně v třetí osobě. Místo abych mu propůjčoval své pohyby, utvářel jsem mu tělo ze slov a předstíral jsem, že je vidím. Toto náhlé „distancování“ by mě mohlo vyděsit: naopak mě okouzlilo; těšilo mě, že jsem jím, aniž by on byl docela mnou. Byla to má panenka, podřizoval jsem ho svým rozmarům, mohl jsem mu připravit těžké zkoušky, probodnout mu bok kopím a pak ho ošetřovat, jako mě ošetřovala maminka, a uzdravit ho, jako mě ona uzdravovala. Mí oblíbení autoři se zastavovali na poloviční cestě k vznešenosti, protože v nich byla ještě špetka studu: ani u Zévaca neskolil hrdina naráz víc jak dvacet darebáků. Chtěl jsem zradikalizovat dobrodružný román, úplně jsem hodil přes palubu pravděpodobnost, zdesateronásobil jsem nepřítele i nebezpečenství: mladý cestovatel v románu Pro motýla zápolil tři dny a tři noci se žraloky, aby zachránil budoucího tchána a snoubenku, moře bylo nakonec rudé; tentýž hrdina uprchl raněn z ranče, obleženého Apači, přešel poušť, přidržuje si rukama vnitřnosti, a odmítl se dát sešít, dokud nepromluví s generálem. Pod jménem Goetz von Berlichingen rozprášil tento hrdina celou armádu. Jeden proti všem: to bylo mým pravidlem; příčiny tohoto pochmurného a velikášského snění lze hledat v měšťáckém a puritánském individualismu mého prostředí.

Jean-Paul Sartre: Slova. Přeložila Dagmar Steinová. Mladá fronta, Praha, 1967.