Fejeton Kultura

Kdo v budce přebývá?

Ilustrace Magnus von Wright

Jsem městský člověk žijící na venkově, čili chalupář trvale deponovaný na vsi. Nikdy jsem se za to nestyděl, ba dokonce na to jsem hrdý. Přebírám ke svému životnímu stylu to z venkova, co mi ve městě chybělo a naopak ponechávám si ve svém portfoliu městských aktivit to, co by mi chybělo na venkově. Moje chalupa není na úplné samotě, i když naše vesnička je, zvláště v zimě, celkem vylidněná, a také není úplně u lesa, ale ten zase není daleko.
Zvířata už vědí… že jim tenhle chalupář neublíží. Že na kunu nebudu líčit železa, truhlík a už vůbec ne provrtanou pecku od švestky umně navlečenou na rybím háčku. Kuny už se přesvědčily o tom, že se omezím pouze na jejich rušení celodenním vysíláním některé nudné rozhlasové stanice, což této šelmičce zahrabané v silné vrstvě tepelné izolace ze skelné vaty vůbec nevadí.
Ani datel, co buší vší silou svého ostrého zobáku do palubkového podbití těsně pod střechou, aby se proboural do dutiny a vybudoval zde své hnízdo a vyvedl mladé, se nemusí bát žádné mé odvety. Jsem přeci z města zvyklý na podstatně horší zvuky. Mravenci si šmejdí po kuchyni a hledají, co by přičinlivě odnesli k snědku, a také mají jistotu, že jim tuto činnost žádná chemická ani biologická zbraň nenaruší.
A tak mne ráno budí několik párů kuních tlapek stepujících na půdě nad mou hlavou. Vyslechnu bubnové sólo datlíka, který si hledá dobré bydlo, a po sladké snídani mi lezou mravenci. Ale co? Ostatně František z Assisi později svatořečený měl se zvířaty také pěkné vztahy.
Jen s mírným znepokojením naslouchám zprávám o množící se populaci vlka a také o medvědech, kteří se už ze Slovenska přesouvají na naše území. Doufám, že můj dům nedopadne jako v té pohádce o Budce, ve které nakonec žilo celé společenství zvířátek.
A pokud přeci jen ano.. vejdeme se sem všichni?