Společnost a politika Domov

Mandolinistův noční příběh

Obrázek nebo fotografie#26840

Pokus o nasvícení reality, do níž je občas svým nebo jiných přičiněním namáčen jeden bývalý biochemik, aneb násilí na slabších a zlodějna jsou archetypické zlo.

Vracel jsem se kolem půlnoci ze srazu spolužáků. Po mnoha letech jsem tam s sebou měl mandolínu. Hraju si na ni v poslední době víc, i když vlastně nevím, kam to povede. Ale to teď není důležité. Přecházel jsem z jedné noční linky na druhou. U Semilassa jsem měl asi půlhodiny čas. Na tramvajovém ostrůvku byla zima a já sám.
Dám si malé pivko v nonstopu naproti, líp to uteče, pomyslel jsem si. Je to takový nepříliš útulný „sport bar“ s herními automaty. Někdy je tu prázdno, někdy pár podivných typů, člověk se může jen dohadovat, co jsou zač. Vešel jsem dovnitř, na dvou velkých obrazovkách jel horor s upírem. Zrovna přepadl ženu, která se zoufale snažila dovolat policii. Zvuk z filmu se mísil s hrubými hlasy chlapíků od jednoho ze stolů. Objednal jsem si u mládence za pultem pivo, vypil ho rychle, a protože horor ze tří stran se stával nesnesitelným, vyrazil jsem ze dveří.
Na schůdkách před vchodem stál hlouček kouřících mužů. Jeden z nich hmátl po mém pouzdru s mandolínou: „Kampak?! To je moje!“ A snažil se vyrvat mi je z rukou. „Nechte to, to je moje mandolína!“ vyrazil jsem ze sebe a držel pevně madlo. „To je moje mandolína! Dejte ji sem!“ supěl chlap a držel se pouzdra jako klíště. Tady přestává sranda, lesklo mi. Zahlédl jsem, jak nás všichni chlapi pozorují. Jestli jsou to jeho kámoši, tak nemám šanci, pomyslel jsem si. Můžu dostat nakládačku a oni mu navíc dosvědčí cokoli. Vyjekl jsem přesto: „Zavolám policii!“
V tom se rozlétly dveře od baru a vyběhl starší obtloustlý chlapík: „Nech ho, je to v pořádku!“ V ruce držel úplně stejné pouzdro s mandolínou. Jediný rozdíl byl v samolepce, kterou měl ten druhý nalepenou na spodní části. „Kolega“ pustil moje pouzdro, zamžoural na mne zakaleným zrakem a vyrazil ze sebe: „Omlouvám se. Omlouvám se!“ S úlevou jsem vydechl: „Vy jste mne teda vyděsil.“ „Vy mě taky,“ opáčil a zíral na mě. Napětí opadlo a já jsem se došoural zpátky na tramvajový ostrůvek.
Co se člověku nepřihodí v tomto přízračném světě! Dva stejné futrály, ten můj je starý dobrých pětadvacet let, se potkají na naprosto nečekaném místě, kde ovšem vládnou jiné energie a zákonitosti, než za běžného denního provozu.
Měl jsem taky svým způsobem štěstí díky duchapřítomnosti jednoho z chlapíků. Toto je svět rychlých reakcí. Vybavila se mi situace, o níž mi před nedávnem vyprávěla kamarádka. Její dceru začal v jednom baru fackovat její podnapilý žárlivý přítel. Během mžiku se kolem něj shluklo pár chlapů, co seděli v místnosti: „Ty hajzle, tady nebudeš mlátit ženskou!“ A dávali mu do těla tak, že ani ochranka a přivolaní policisté je nemohli odtrhnout. Násilí na slabších a zlodějna, to jsou někdy velmi rychlé spouštěcí momenty pro okamžitý zásah solidárních „spravedlivých“, kteří vládnou fyzickou silou a mají dost alkoholu nebo jiných látek v krvi. Zde končí uvážlivý rozum a začíná říše bezprostředně působících energií. Taky náš svět.