Společnost a politika Věda

Potřebujeme něco lepšího, než je „udržitelný růst“

Ilustrace Gemma Bowcocková

Evropská kancelář pro životní prostředí ve svém pozičním dokumentu s názvem Beyond Sustainable Growth navrhuje politické a ekonomické změny, nutné k nastoupení cesty ke skutečné udržitelnosti. Některé jsou poměrně radikální, ale všechny je třeba bezodkladně začít chystat a provádět.

Evropská kancelář pro životní prostředí (European Environmental Bureau, EEB) je síť více než 160 členských organizací z 35 států Evropy, tedy i mimo Evropskou unii. Z České republiky jsou to Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), Arnika, Frank Bold a Zelený kruh. V polovině října 2019 zveřejnila EEB strategický návrh politiky pro Evropu, který shrnuje její představu, jak by měla Evropská unie překonat koncept ekonomického růstu a směřovat ke skutečné pohodě a kvalitě života. Přinášíme výtah z tohoto pozičního dokumentu.

Kvantita místo kvality

Lidstvo ničí klima a zároveň přispívá k vyhynutí mnoha druhů organismů. To oboje může pro ně samotné mít katastrofální dopady. Vědci i třeba Evropská agentura pro životní prostředí varují a vyzývají k nápravě. Dosavadní postupné změny už ale nestačí, je nutná větší změna systému.
Úvodní deklarace nové předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen o směřování EU k uhlíkové neutralitě jsou slibné. Jenže EU i většina ostatních států si myslí, že k řešení problému pomůže ekonomický růst. Ale co když je to spíš součást problému? I cíle OSN pro udržitelný rozvoj (Sustainable Development Goals, SDGs) chtějí „setrvalý, inkluzívní a udržitelný růst“, tedy aby hrubý domácí produkt rostl pokud možno ve všech státech a přitom by díky odpojení (decouplingu) nepokračovalo ničení životního prostředí. Růst, pořád ten samý nekonečný růst má být zelený či udržitelný. Je to ale možné?
Studie Odpojení v nedbalkách přinesla přesvědčivé důkazy, že nikoliv. Mnohé úspory a zlepšení účinnosti jsou vykoupeny zvýšenou spotřebou (tzv. Jevonsův paradox neboli rebound effect větší než 100 %). 

Neexistuje ani shoda na tom, kdy jsou potřeby lidí dostatečně uspokojeny, resp. jak určit, které zásoby fosilních paliv jsou ty „nespalitelné“ v zájmu ochrany klimatu.
Jak tedy dosáhnout spravedlivého přechodu k uhlíkové neutralitě?
CO: musíme snížit absolutní množství spotřebovávaných zdrojů a související vlivy na životní prostředí, abychom zastavili jeho ničení.
JAK: potřebujeme spravedlivou změnu, tj. shodnout se na zajištění základních potřeb a důstojného života od bydlení přes zdravotní péči, čistou vodu, kvalitní potraviny a vzdělání až po kulturní vyžití.
ZMĚNA SYSTÉMU: abychom získali CO i JAK, musíme opustit úsilí o ekonomický růst a soustředit se na zajištění důstojného života. To ovšem znamená, že evropské hospodářství se musí zbavit závislosti na ekonomickém růstu. K tomuto závěru ostatně v poslední době docházejí i makroekonomové.

Ekonomika pro dobu postrůstovou

Především je třeba změnit politické cíle. Ve strategických dokumentech EU (ale i OSN a dalších institucí) je třeba jasně deklarovat, že hospodářství je nástrojem, resp. že ekonomické cíle jsou podřízené cílům environmentálním a sociálním.
Evropský Pakt stability a růstu by měl být změněn na Pakt udržitelnosti a důstojného života. Následně upravit – většinou radikálně přepracovat – podřízené a prováděcí dokumenty tak, aby efektivně zajistily obrat současných trendů v oblasti klimatu a biologické rozmanitosti, a to sociálně spravedlivým postupem.
Ukazatele ekonomického růstu musejí být nahrazeny ukazateli spokojenosti se životem, rovnosti, zdraví, kvality pracovních míst, stavu přírody a absolutního množství emisí skleníkových plynů. Je třeba doplnit i ukazatele ekologické odolnosti, resp. přírodního kapitálu, například stavu půdy. Oceňujeme iniciativu EU „co místo HDP“ (Beyond GDP), ale dosavadní pokrok je zcela nedostatečný.

Transformace daňové soustavy

Některé nutné změny jsou nabíledni, například přesun daní z práce na znečištění, účinná uhlíková daň, reforma systému prodeje emisních povolenek nebo postupné ukončování dotací škodlivých pro životní prostředí. V jejich zavádění i v návrhu dalších nástrojů je potřeba svěží, nezkostnatělé myšlení.
Především je třeba zavést uhlíkovou daň v celé EU, a to v dostatečné, stimulující sazbě, tj. nejméně 100 eur za tunu CO2. Její zavedení je nutné prosadit i přes případný odpor několika málo členských států. Systém musí být sociálně spravedlivý vůči lidem i podnikům (srovnatelný vliv na konkurenceschopnost uvnitř EU). Musí být také doplněn dovozní daní, která by dopadla na ty výrobky, jejichž produkce v rámci EU bude podléhat uhlíkové dani, a tedy zabrání „uhlíkovému dumpingu“. Konstrukce této dovozní daně musí být robustní a opět sociálně spravedlivá.
Emisní limity je třeba postupně nahradit limity (kvótami) na těžbu surovin včetně fosilních paliv, protože, zjednodušeně řečeno, vytěžená paliva jsou nakonec v každém případě někde spálena. Těžbu je navíc třeba zatížit poplatky, které budou kompenzovat jak škody na životním prostředí, tak samotné čerpání veřejných statků a také náklady dekarbonizace a přechodu na oběhové hospodářství.

Zastropovat extrémní bohatství

Na jedné straně je zásadní odstranit extrémní chudobu, ale na druhé straně je také naléhavě potřeba omezovat extrémní bohatství. Superbohatí lidé totiž mají neproporčně velký podíl na poškozování životního prostředí. Přinejmenším je třeba důsledně omezit možnost daňových úniků a obcházení příslušných zákonů. Globální progresívní daň z majetku (čistého jmění) by snížila nerovnosti a pomohla zrušit tzv. daňové ráje.

Na penězích záleží

Samotné deklarace a předpisy nestačí. Je třeba přesměrovat veřejné a soukromé investice od poškozování prostředí k budování čisté a klimaticky neutrální Evropy s bohatstvím biologické rozmanitosti.
Spolu s dalšími institucemi jsme už v září navrhli konkrétní změny v rozpočtu EU, ale ty zdaleka nemohou stačit. Je třeba proměnit i rozpočty jednotlivých členských států, které mají mnohonásobně větší objem. K tomu je nutné například nezahrnovat výdaje na ochranu klimatu do tříprocentního stropu (v poměru k HDP) pro výši zadlužení států. Zároveň je třeba zastavit všechny veřejné investice, státní a unijní, do fosilních paliv,

Mnohé udržitelné aktivity jsou dlouhodobě ziskové a tedy atraktivní pro soukromé investice. Tam „stačí“ sledovat a zajistit, aby investiční toky byly v souladu s výše zmíněnými cíli OSN pro udržitelný rozvoj (SDGs) a Pařížskou dohodou o klimatu.
Emise peněz musí být pod veřejnou kontrolou. V zájmu financování žádoucí ekologické transformace a jako prevence recesí je třeba skoncovat s volným úvěrováním od soukromých obchodních bank a vrátit se ke státnímu monopolu tvorby účetních peněz.

Chránit lidi i planetu

Ekonomika EU se musí pohybovat v určitý mezích, můžeme tomu říkat sendvičový model: nad sociálním minimem a pod environmentálním stropem.
Veřejné služby pro uspokojení základních potřeb (například bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, dostupnost přírody, čistá voda, udržitelná energie, účast na rozhodování a veřejná doprava) mají být spravovány prostřednictvím veřejných fondů a distribuovány prostřednictvím poukazů, aby byla zajištěna spravedlnost a legitimita jejich čerpání, resp. spotřeby.
Daňová reforma a další změny předpisů musejí podpořit sdílenou a solidární ekonomiku a větší míru soběstačnosti obyvatel a jejich společenství. Ti už nejsou pouhými spotřebiteli, ale „prosumery“, tedy výrobci a spotřebiteli v jedné osobě; v energetice se používá český překlad „samospotřebitel“. Opravy spotřebních předmětů mají být osvobozeny od DPH, má být umožněn snadný vznik a provoz nejrůznějších družstev, svépomocných sdružení a alternativních sítí v zásobování potravinami, poskytování sociálních služeb a podobně.
Relativně nejradikálnější, ale nutné opatření je osobní uhlíkový kredit, tedy omezený nárok jednotlivých lidí na emisi určitého objemu skleníkových plynů. Je to přísně spravedlivá, pro všechny stejně dostupná roční emisní povolenka. Výše kreditu se musí postupně, ale bezvýjimečně a v dohledné budoucnosti snížit na skutečně udržitelnou úroveň.

Práce v zájmu planety

Ekonomické recese nejsou žádná přírodní zákonitost. Vlády musejí posílit svou roli v přerozdělování pracovní zátěže. Cílem je systémové omezení nezaměstnanosti, tedy aby pracovalo více lidí. Zkracování pracovní doby bude zřejmě standardem. Rozhodně je třeba uvolnit kapacity pro recyklaci, opravy, samozásobení a jiné formy svépomocné ekonomiky.
Nová pracovní místa mohou a mají vznikat při zavádění oběhového hospodářství a existující pracovní místa je třeba cíleně přesouvat z kapitálově náročné produkce do oborů a způsobů náročných na práci. Dobrý příkladem je průmyslové versus ekologické zemědělství nebo fosilní versus obnovitelná energetika.

Příprava nové společenské smlouvy

Napřed potřebujeme nástroj proti vládám a obchodním společnostem, které škodí životnímu prostředí, veřejnému zdraví, demokracii a lidským právům. Mohla by to být právně závazná úmluva OSN o nadnárodních společnostech a lidských právech.
Evropská unie se svou ekonomickou silou potřebuje ještě přísnější (náročnější) směrnici o ochraně lidských práv a environmentální odpovědnosti (v obchodních vztazích). Společnosti sídlící ve státech s přísnou sociální a environmentální legislativou nesmějí být na vnitřním trhu EU znevýhodněny.
Konečně je třeba zpřehlednit a zpřístupnit rozhodovací procesy. Různé dobrovolné rejstříky lobbisty je třeba nahradit povinnými a nejrůznější formy účinné občanské participace, například veřejná slyšení a konzultace se musejí stát samozřejmou součástí legislativních i exekutivních rozhodovacích procesů.

Tato krize je i příležitostí

Výše popsané změny možná někomu připadají příliš radikální nebo dokonce politicky neproveditelné. Jenže podle všech dostupných poznatků a zkušeností neexistují žádná ne-radikální cesta, jak se dostat z mizerného stavu světa a společnosti, do kterého se lidstvo dostalo. Přírodní zákony se obcházet ani změkčovat nedají.
Pokud chceme přežít a prosperovat v našem omezeném, stále přeplněnějším a teplejším světě, potřebujema systémové společenské změny, a to v rozsahu a rychlosti srovnatelnými s děním v Evropě v závěru první poloviny 20. století.
Kdyby všichni lidé na Zemi žili na evropské úrovni, potřebovali by k tomu tři takové planety. Buď budeme práva a nároky těch zatím chudších lidí odmítat a násilím potlačovat, nebo se pokusíme o maximálně spokojený život v míru pro všechny obyvatele Země.
EU musí jít příkladem a ukazovat udržitelný způsob života, dostupný pro všechny.
Jako každá krize, je i ta současná zároveň příležitostí. Příležitostí pro tvorbu nových pracovních míst, pro hledání rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, pro snížení znečištění a zásadní zlepšení sociální spravedlnosti a celkového (!) blahobytu.
Průzkumy opakovaně ukazují, že většina Evropanů chce opatření pro zlepšení životního prostředí i za cenu omezení ekonomického růstu a tomuto přístupu také odpovídá „zelená vlna“ ve volbách do Evropského parlamentu.
Náklady případné nečinnost v těchto záležitostech jsou těžko vyčíslitelné, ale zřejmě přesahují biliony eur. Je proto nanejvýš rozumné vrátit Gretě Thunbergové i ostatním to, co jí opravdu bylo ukradeno: budoucnost, kde se pospolu daří přírodě a lidem.

Odpovědný editor: Jeremy Wates. Text: Nick Meynen, Katy Wieseová, Patrick Deset Brink, Patrizia Heideggerová, Maria Langsenlehnerová, Arnaud Schwartz a Phoebe Cochranová.