Kultura a umění Domov,Kultura

Jsou umělci svědomím společnosti?

Tellegraph Gallery

Přerovský exekutor a sběratel umění Robert Runták otevřel nové umělecké centrum v Olomouci.

Symbolicky sedmnáctého listopadu byl otevřen nový velkorysý prostor pro umění – Telegraph Gallery v Olomouci. Po osvědčeném vzoru předešlé brněnské Adam Gallery či současné Fait gallery tak vzniká další zázemí pro sbírku soukromého sběratele umění s rozšířenou působností. Ambice sběratele tímto krokem překračuje obvyklé budování sbírky a přesouvá se do aktivního utváření veřejného kulturního provozu. Vedle neutuchajících debat o podfinancovaných institucích, jakými jsou například krajská či městská muzea a galerie, tak vzkvétají stejně zaměřené instituce štědře financované ze zdrojů soukromých. Dalším příkladem budiž i nedávný úspěšný rozjezd zóny pro umění 8smička, otevřený v budově zrenovované textilní továrny v Humpolci podnikatelem a sběratelem umění, Zdeňkem Rýznerem. Umělecká obec by se mohla radovat, jak se konečně přirozeně doplňuje veřejné a privátní, že vedle komplikované, nejisté a limitující podpory grantovými programy umělci získávají další možnost financování a vystavování, že se znovu objevují mecenáši. Přesto tomu tak není. Robert Runták, majitel Telegraph Gallery, má sice zřejmě největší soukromou sbírku současného umění u nás, ale nese si také cejch své profese exekutora. Proto na slavnostním otevření první výstavy Telegraphu vystoupila skupina aktivistů, především studentů umění, s důrazným protestem.

Jdoucí v čele

Že slavný Leonardo da Vinci pracoval svého času pro bezohledného hrdlořeza Césara Borgiu, který je nám také znám jako inspirace pro Machiavelliho dílo Vladař, nám nepřijde nijak podstatné, vždyť taková byla doba. Picassova aktivní „služba“ komunistické straně už ledaskomu problematická připadá – vždyť v té době už byla známá ideová selhání a napáchaná zvěrstva! Blízká a vzdálená minulost se poměřují těžko, hraje v tom roli paměť i aktuální nálady. Ale podstatný je i motiv posuzování. Můžeme jistě říci, že kdyby mistři renesanční malby odmítali peníze od morálně zkažených osobností (papežů, šlechticů, kardinálů, …), byť bychom na posouzení morální zkaženosti uplatňovali dobová pravidla, nedochovala by se nám ona spousta nádherných maleb, díky kterým o nich vůbec víme. Z pohledu kunsthistorie tak lze umělce pochválit, že na charakter zákazníka nekoukali. Navíc práce pro papeže nebo krále, jakkoliv zvrhlého, byla jednoznačně známkou úspěchu a prestiže. A malíři a sochaři v té době prestiž svého umění hodnotově přesahujícího řemesla jiných cechů teprve budovali. Až na této rodící se prestiži a s ní jdoucím svobodném vyjadřování mohla vyrůst budoucí představa umělce jako citlivého svědomí společnosti.

Moderna devatenáctého a dvacátého století pak rozvinula víru v pokrok, umělci jako ti jdoucí v čele svým dílem spoluutvářeli lepší svět. Odtud pochází dnešní romantické klišé umělce, který raději, než aby zaprodal své ideály, umírá v bídě hlady, a jeho dílo, dílo vizionáře, je doceněno teprve poté, dalšími generacemi. Hmotný artefakt a myšlení modernistů kráčí nedělitelné, umění splývá s životem. Následující postmoderna, o níž píše francouzský filosof Lyotard jako o konci velkých příběhů, tyto ideály postrádá. Místo modernistické závažnosti nastupuje hravost, a permanentní kritika se děje relativizací všeho.

Přibližně v posledních deseti letech jsme pak v našem domácím prostředí svědky rehabilitace slova angažovanost. Živěji se diskutovala na poli literárním, ale ani výtvarníci nezaostali. Chudoba, migrace, práva menšin a klima. Většina mladých umělců znovu sdílí levicové hodnoty. Po období sebestřednosti individuí přichází opět potřeba společných ideálů, které netoužíme salónně relativizovat, ale uskutečnit. Anebo se k té vlně alespoň přidat. Čtvrt milionu lidí v České republice nelení jít opakovaně protestovat proti současné politice vládních představitelů. Nelíbí se jim mstivost a účelové jednání pana prezidenta. Nelíbí se jim nemorální chování premiéra, přestože mnozí poukazují na to, že v přímém rozporu se zákonem není. A k tomu připočtěme, že i díky němu se nám „v průměru“ ekonomicky daří jako nikdy a studenti a důchodci mají dopravu bezmála zadarmo. V takovém světě už nelze očekávat, že hrdina-mecenáš obstojí i se svojí temnou stránkou exekutora, jak by obstál třeba před dvaceti lety.

Se mnou přijde zákon

Co naplat že stát exekutory potřebuje, že jejich činnost nestojí mimo zákon? Zaklínadlo artwashingu, praní špinavých peněz investicí do současného umění, dopadá stejně tak například i na podnikatele s fosilními zdroji. I tyto náš stát stále potřebuje, dosud nepostavil uhlí a ropu mimo zákon, a přesto jim již črtáme příběh o společenských psancích. Víme, že by bylo dobře, aby nebyli, přestože za ně ještě nemáme systémovou náhradu.

Exekutorská kancelář v Přerově, kde je Robert Runták ředitelem, řeší čtvrtinu všech tuzemských exekucí (asi 220 tisíc). Proslula svojí úspěšností (oproti republikovému průměru osmnácti procent staví Přerov dvaceti pěti až třicetiprocentní úspěšnost), ale také tvrdostí a „vynalézavostí“. Pomáhají věřitelům, a tedy i nám. Asi podobně jako revizoři v MHD pomáhají obci, a tedy jejím občanům, když se v utajení a vynalézavě snaží dopadnout potenciálního černého pasažéra – z úspěšné pokuty mají svoje procenta. Platí i tady, že je dobře, když je člověku práce koníčkem? Stát exekutory potřebuje, stejně jako zřejmě potřebuje politiky nebo popeláře. Je to altruistický pocit odpovědnosti, který člověka vede ke vstupu do takové profese? Vzhledem k tomu, jakými finančními prostředky pan Runták disponuje, si nepochybně může vybrat; zkrátka může být někým jiným než katem, než nenáviděným exekutorem. Netřese se strachy, že by odchodem ze svého zaměstnání upadl do dluhů a bezdomoví. Přesto v této profesi zůstává. Práce jako každá jiná. A kdybychom znovu schválili trest smrti a galerii si otevřel mistr popravčí, jemuž je práce koníčkem? A naopak, kam až sahá odpovědnost umělce? Kolik toho musí vědět o životě kupců svých děl, aby se „nezaprodal“? Smí prodat obraz revizorovi, inspektorovi, alkoholikovi, násilníkovi? Vzniká kasta nedotknutelných?

Být hrdlořezem, jako Borgia, ještě nevylučuje skutečný cit a zájem o umění, že ano. A předpokládám, že to jsou nakonec důležitější faktory při rozhodování umělce, jestli obraz prodá. Ale jakákoli činnost i osobní charakter vytváří osobnosti veřejně činné symbolický kapitál (nebo de-kapitál), který v odlescích přechází prakticky na všechno kolem něj. Neznám osobně Roberta Runtáka. Dokáži si vyfabulovat realistický příběh muže, který se své nemalé peníze pokusí zhodnotit sbírkou současného umění a v procesu této finanční operace zkrátka a jednoduše zahoří. Vlastně ani nevěřím, že by to v tomto případě mohlo být jinak – myslím s tím plamenem. Runtákův zájem je přesvědčivý.

Mám kamarády mezi umělci, kteří jsou v Runtákově sbírce zastoupeni, navazují s ním vztah, který přesahuje obecnou představu kupující-prodávající, tak jak je to při uměleckém sběratelství přirozené a dobré, ale mám i takové kamarády, kteří drží rodinu nevelkým výdělkem z mimoumělecké činnosti a obraz by Runtákovi neprodali, kategoricky to odmítají. Je to jejich forma účasti, spolurozhodování o tom, v jakém chtějí žít světě. Skutečných možností ovlivnit zákony či zájmy korporací moc nemáme. Svobodné rozhodnutí každého jedince, jestli podpoří nebo nepodpoří tu či onu aktivitu však nějaký tlak na změnu může vyvolat. Třeba mi nemusí vyhovovat éčka v jogurtech, ačkoli jsou legální, zmiňovaná těžba uhlí anebo svět umění bez étosu, pouze jako byznys. Ale ve svobodné společnosti by to mělo zůstat svobodným rozhodnutím účastníků; umělců, kurátorů a návštěvníků galerií. Také proto protestující proti Telegraphu nemoralizují žádného umělce, který s chutí telegraphuje. Chápou nejednoduchou finanční situaci umělců, současně uvažují jiné strategie, jak zajistit kontinuální a důstojné podmínky pro jejich práci.

Naštěstí stejně jako nemůžeme posuzovat význam sběratele podle jeho civilního zaměstnání, nemůžeme ani hodnotit kvalitu umělce podle toho, jestli chce nebo nechce být součástí mimořádně kvalitní sbírky Roberta Runtáka. Každopádně argumentů „pro“ se dere více, neboť argumenty „proti“ se těžko obhajují jinak než pocitovou bází, že jeden ze silných pohybů na umělecké scéně a s ním i naše pozornost, radost a vděk je roztáčen také díky „obchodu s chudobou“, trhu s exekucemi, chcete-li. Symbolické otevření Telegraphu k třiceti letům svobody vysílá signál. Můžete si vybrat, jestli tomu budete říkat konečně svoboda v odideologizované společnosti, anebo svoboda ve společnosti bez ideálů.