Společnost a politika Domov,Věda

Lidé proti hrabošům (a naopak), nebo lidé proti lidem?

Aktuální výskyt hrabošů v ČR Maximální výskyt hrabošů v ČR

Hraboši škodí, ale nejspíš jich už ubývá. Lidé se o nich přou nebo si aspoň nerozumějí, ale jejich domluva je přitom možná a tuze potřebná.


Rádi bychom přinesli něco jako zprávu o stavu hrabošů na českých polích, ale aktuální údaje neznáme. Zemědělský svaz ČR sice 14. listopadu vyhlásil, že „stavy hrabošů stále rostou“, ale neuvedl, jak na to přišel. Existuje databáze pozorování, kterou spravuje Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, a srovnání maximálního a aktuálního výskytu (viz obrázky v příloze) svědčí spíše o opaku.

Podobně Zemědělský svaz zveřejnil, že „eviduje škodu ve výši 1,34 mld. Kč“, což je poměrně korektní sdělení. Částka totiž zřejmě vznikla jako součet ztrát na výnosech, které svazu nahlásily jednotlivé zemědělské podniky. Hlášení nikdo neověřuje a je uvedeno v procentech z průměrného výnosu (udaného v tunách z hektaru). Jaké ceny se pak pro výpočet škod používají, není zřejmé. Mimochodem, v systému se evidují škody hned za dva (!) roky zároveň, totiž za hospodářský rok 2018/2019 a rovnou hned i za rok 2019/2020 (že hospodářský rok není jednotně definovaný, nechme protentokrát stranou – předpokládejme, že většina respondentů považuje za začátek hospodářského roku 1. říjen).

MŽP a MZe

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) opakovaně nabídlo Ministerstvu zemědělství (MZe), že zaplatí z dotačních prostředků z rezortu MŽP projekty Státního pozemkového úřadu zaměřené na péči o krajinu. Jedná se až o půldruhé miliardy korun, které je MŽP připravené převést do rezortu MZe a ty poputují na ochranu a péči o krajinu. Z ušetřených peněz na rezortu MZe tak může MZe hradit škody zemědělcům. Reakce MZe na tuto nabídku nebyl zatím zveřejněna.

Premiér Babiš při interpelacích ve sněmovně 28. listopadu slíbil, že „razantně vstoupí do sporu“ ministrů zemědělství a životního prostředí, kteří se údajně zatím nedokázali dohodnout na způsobu řešení. „Jednání proběhlo strašně moc a každý ministr si stojí za svým. Je to taková přehazovaná, mně se to nelíbí. Budu muset přistoupit k razantnějšímu přesvědčení, aby to řešili,“ uvedl Babiš. „Ministři jsou tvrdohlaví, nechtějí se domluvit. Zavolám si ministry ještě tento týden,“ dodal.

Předseda vlády zároveň uvedl, že je proti plošné aplikaci jedu Stutox II proti hrabošům, neboť by to mohlo postihnout i jiné druhy zvířat. Podle něj je potřeba určit nejohroženější lokality a jed aplikovat tam. Ministerstvo životního prostředí trvá podle Babiše na tom, že je třeba „dodržet nulové riziko pro necílové organismy“.

(Předchozí dva odstavce jsme převzali ze zprávy ČTK.)

Ministři se nechtějí domluvit? To je skoro zajímavější než samotní hraboši a jejich apetit. Lidská schopnost domluvy a spolupráce je přitom považována za jeden ze opravdu nevyčerpatelných či chcete-li obnovitelných zdrojů.

Ornitologové a myslivci

Pěkný příklad domluvy dvou subjektů či skupin, u nichž to není, resp. nebylo úplně samozřejmé, představuje petice Vraťme život do krajiny, o které jsme již v našem listu pochvalně referovali letos na jaře v souvislosti s volbami do Evropského parlamentu. Organizátoři z České společnosti ornitologické a Českomoravské myslivecké jednoty pod ni sesbírali úctyhodných 56 602 podpisů a v pátek 6. prosince ji zástupci obou organizací předali ministrovi zemědělství Miroslavu Tomanovi. Připomeňme, že petice žádá ministra o vytvoření podmínek pro zemědělce, aby mohli hospodařit s ohledem na krajinu a život v ní. Ornitologové a myslivci poukazují především na enormní úbytek ptáků a dalších živočichů z naší krajiny vlivem intenzivního zemědělství za posledních 60 let a zejména po roce 2004 po vstupu do EU. Ministr Toman slíbil, že se požadavky petice bude zabývat.

Hoffman a Vlašín

Už je to skoro půl roku, co na „stránkách našeho listu“ proběhla krátká polemika či lépe řečeno různice. V jejím pozadí stál a smál se (tedy nejspíš jen pískal) hraboš polní, ale spor se vlastně vedl o lidi.

Komentář Ivana Hoffmana pochopil Mojmír Vlašín jako obvinění z eskymáctví a ostře se proti tomu ohradil (a výslovně a ne úplně adekvátně to Hoffmanovi „oplatil“). Na eskymáctví samozřejmě není v zásadě nic špatného, ale může být vážným handicapem, pokud jde o vypracování pokynů pro obyvatele Konga, co dělat za velkých veder – aspoň podle aforismu Stanislava Jerzyho Lece, který tehdy připomněl Ivan Hoffman. Snad ani původní autor tím nechtěl říci, že obyvatelé Konga jsou něco lepšího než Eskymáci a Ivan Hoffman chtěl jistě jen poukázat na to, že zkušenosti těch a oněch prostě nejsou kompatibilní. Že mají jiný úhel pohledu.

Z obou zmíněných textů na nás vykoukla jakási společenská polarita či spíše mezilidské neporozumění. Citlivý pozorovatel (a malozemědělec, zahrádkář a venkovan) Ivan Hoffman vtipně a trochu kousavě popsal, jak mnozí jeho sousedi, potažmo on sám, vnímají rady ornitologů, resp. ochránců přírody, jak se obejít bez plošné aplikace jedu na hraboše. Zapálený ochranář Mojmír Vlašín, dlouholetý pracovník brněnské Veroniky (ale s trvalým bydlištěm v Ořešíně také tak trochu venkovan) to ale pochopil jako kritiku toho, co ornitologové dělají, a jako nevyžádanou radu, co by dělat měli. To ale nebylo autorovým záměrem – jen chtěl lehce pozvednout obočí nad silnými názory odborníků, zejména těch se sklony k elitářství. V komentáři zmíněné sympatie k ornitologům jsou upřímné, stejně jako poukaz na krajně problematickou praxi (průmyslového) zemědělství. Hoffman a snad ani nikdo jiný soudný nechce zpochybnit Vlašínovy (a jiných ochranářů, jakož i vědců a ekozemědělců) argumenty, znalosti a zkušenosti. Ve stejné míře je ale zřejmé, že jejich sdělení, rady a upozornění nesmějí hospodáře, alespoň ty opravdu hodné tohoto označení, jakož ani slušné zahrádkáře, pěstitele ledasčeho a venkovany iritovat ani urážet.

Nesmíme a musíme

Vypadá to jako otázka komunikace, ale jejím věcným jádrem je po mém soudu struktura českého zemědělství. V něm jsou jak desítky tisíc drobných malozemědělců, kteří se musejí na poli či ve stáji pěkně otáčet a ještě k tomu bojovat s mnoha papíry a ne vždy smysluplnými podmínkami, tak (někdo by mohl říci, že „na druhé straně“) stovky, nejvýš půldruhého tisíce agrobaronů – rentiérů přisátých na penězovody z Brusele i z Prahy, kteří mají na fyzickou práci i na čerpání dotací najatých mnoho jiných lidí.

Nesmíme, obracím se na kolegy ochranáře, nesmíme házet všechny zemědělce do jednoho pytle, říkat jim totéž a očekávat, že to stejně „vezmou“, když to pro ně nejspíš znamená něco o hodně jiného, jak naznačeno výše. Něco o té rozmanitosti zemědělců napovídá členství v oborových sdruženích, ale právě jen napovídá. I v Agrární komoře a v Zemědělském svazu, jejichž vedení je k „průmyslové“ zemědělské velkovýrobě jen málo kritické, jsou zodpovědní hospodáři se zájmem o udržitelnost. A podobně i v Asociaci soukromého zemědělství, která zejména v poslední době sympaticky propaguje šetrný přístup ke krajině, půdě i vodě, jsou někteří agrobaroni, pro které je takový přístup daleko spíš příslovečná třešnička na dortu nežli bytostné naladění, ať už zděděné po předcích nebo získané studiem či dlouholetým citlivým a zaujatým pozorováním.

Určitě zemědělcům pozorně naslouchejme, snažme se je pochopit, poznejme kontext. Pravda, oni sami ani resortní úředníci či akademici nám to moc neusnadňuji – systém subvencí je totiž nejen tučný, ale hlavně složitý (a proměnlivý). Pro mnoho zemědělců, ty zmíněné desetitisíce, je ale zároveň nástrojem k přežití. Pro několik, kteří přitom hospodaří na většině zemědělské půdy v ČR, je to bohužel z veřejných peněz vyplácená podpora ničení půdy, špinění vody a hubení živáčků šmahem. Hraboš, modrásek, koroptev nebo slavík, skoro všichni mají smůlu.

Musíme, obracím se na sousedy u nás ve vsi a na kolegy zemědělce (tomu, co mám já, se prý říká mikrofarma), musíme uvážlivě využívat jak znalosti a zkušenosti našich předků a předchůdců, tak teoretické i praktické poznatky ochranářů. To nejsou (jen) nějací velkoměstští žabičkáři, ale naši spojenci a pomocníci – jde jim prostě o to, aby nám půda, příroda a krajina, které tolik potřebujeme, opravdu dlouho vydržela.

Problémem je tedy zemědělská politika, jejíž mnohé důsledky vadí Hoffmanovi i Vlašínovi. Ostatně soudím, že ani jeden z nich není - přinejmenším v tomto smyslu – Eskymákem. Oba jsou to dlouholetí spolupracovníci Kulturních novin a neváhám je označit za moudré a úctyhodné lidi. Jejich názory mnohdy souzní, mnohdy se doplňují a tu a tam jsou navzájem (třeba jen na dálku a nepřímo) ve při. Co na tom; potřebujeme je oba, a i když to není příliš loajální (šéfredaktor!), přiznávám, že když zrovna nepublikují v KN, vyhledávám a čtu jejich texty s velkým zaujetím v jiných novinách a časopisech.

Mluvme spolu

Spor je už zpolitizovaný, ministři zemědělství a životního prostředí jsou zřejmě (také) ve při a jak zmíněno výše, nedávno přislíbil sám předseda vlády, že se do věci vloží. Bedlivě a bez iluzí společně sledujme, co se stane. Mluvme spolu, chtějme podstatnou změnu zemědělské politiky, a to ve směru, který jsme už naznačili v č. 15/2019 a 48/2019 KN. Je to v zájmu nejen venkovanů i ornitologů, jejich úrody a „jejich“ předmětů ochrany, ale vposledku všech lidí a většiny ostatních živých organismů.