Nádražní rekviem (Písně se zvláštní energií 5.)
Jak se navzájem inspirují umělci a železničáři
Když jsem poprvé uviděl tenhle klip, dojal mě až k slzám. Nevím proč. Že je advent? Že jsem doma sám? Že krásná barokní hudba? Že jsem se sám málem narodil ve vlaku a strávil v něm půlku života? Každé české nádraží má svou znělku, která pochází z pár tónů nějaké písničky, naše královéhradecké z písně Okolo Hradce, sousední pardubické Já mám koně, vraný koně, většina českých nádraží a zastávek se trefně inspiruje písní Černé oči, jděte spát. U toho největšího, pražského hlavního, je to Kánon v D-dur Johanna Christopha Pachelbela. Někoho napadlo, že na webu dnes fungují i programy, co umějí vyhledávat podle tónů, a sestavil dechový part skladby z troubení různých světových vlaků a klavírní doprovod z elektronického zvuku, použitého v signálu na pražském hl. n. Výsledek jeho nápadu mě inspiroval i k básni REKVIEM:
už tři minuty
nemůžu v kalhotech od pyžama
najít tu cedulku která je tam
na jedné straně sama
(co ukazuje na tu stranu
která se na tělo nosí vzadu)
někdy se s životem už víc nic dělat nedá
než kánonem v d-dur
johanna christopha pachelbela
nechat ho odtroubit klaxony železničních spojů
na hlavním nádraží kde kdysi postál spolu –
no spolu s někým kdo mu tehdy byl moc blízko
(a pak šli každý po svém
za juliskou)
nechat vlak zastavit na vteřinu dvě ticha
kdy někdo zavzpomíná
jak mu kdysi říkal
že nemá bílou vzadu
ale vepředu u břicha
(a dneska už ji najít neumí
protože dnes je bílá venku –
z těla naruby)