Poezie Kultura

František Cajthaml-Liberté

Antonín Slaviček: Hutě (1908). Repro Národní galerie Praha

Ukázky z tvorby klasika české sociální poezie.


Fabrička

Každý den z rána v zrychleném kroku
ulicí šerou jde dívčí zjev,
zlomené poupě, osmnáct roků —
v továrnu volá píšťaly zpěv. 

Znavená víčka, ubledlá líčka,
olejem strojů prosáklý šat,
v rozmaru pána bezcenná hříčka — 
v duši i v těle bolestný hlad. 

Veliké sály v divokém ryku,
víření strojů jak ďáblů roj:
moloch je lačný, vše shltne v mžiku,
životy, zlato i krve znoj. 

Slunéčko svití a rdí se kvítí,
motýlů v polích laškuje let;
v továrním sále chce moloch píti
zlomené poupě, osmnáct let!


Stará pohádka

Tisíce let píseň slyšíme pěti:
že otce jednoho všichni jsme děti. 

Co je nám potřebí, otec vždy vidí
a naše osudy přemoudře řídí. 

Co roste, co dýše, moc jeho cítí,
v nádheře skvěje se i polní kvítí. 

Ptáčeti píseň dal a volnost zlatou –
slunko nad palácem hřeje i chatou! 

Chudým dal robotu, sedlákům líchu, 
boháčům plný stůl, lenost a pýchu. 

Tak láska bezměrná otcovsky měří –
kdo chce, ať té staré pohádce věří!

Z perspektivy severočeské

Špinavá města i vesnice
ve mračnech černého prachu,
špinavých dětí křik v ulicích
při matek nářku i tlachu — 

ubledlé muže i jinochy
s chmurným a hlubokým okem,
když bez slov do šachet kráčejí
pevným a zdlouhavým krokem — 

hluboko pohřbenou ornici,
o poklad zloupenou zemi,
komíny, páriů mohyly,
let ptáka zlekaný, němý — 

skloněné stromoví hubené,
chudičké obilní klasy,
z tančíren v tichou noc vřeštící
zoufale jásavé hlasy — 

— to v hrozném, beztvárném chaose
splývá a žaluje — komu?
Slyšiš-li, Pane! tu žalobu
nesenou ozvěnou hromu? 

Mně z toho srdce se rozbouří
div, že se, ach, nerozskočí,
a moji pěsť vášeň zatíná,
slze mi tryskají z očí.

Fr. Cajthaml-Liberté (1868–1936) pracoval jako krejčí a později úředník nemocenské pojišťovny v Teplicích. Byl aktivistou za práva českojazyčných obyvatel pohraničí, členem sociálnědemokratické strany, básníkem, žurnalistou, obecním kronikářem a sběratelem severočeských pověstí. Básně pocházejí ze sborníku Poesie sociální (1902).