Kultura a umění Kultura

Jen se tak trochu upísknout

Foto Wikipedia Commons

Próza Thomase Brussiga vypráví nejen o údělu fotbalového rozhodčího, ale také o absurdním uspořádání současného světa.


Jiří Suchý kdysi napsal: „Jsou lidé, kteří by rádi hráli na varhany, ale mají k dispozici jen jednu píšťalu. Co udělají? Jdou a soudcují fotbal.“ Ano, fotbaloví rozhodčí jsou vděčným terčem posměchu, o jejich neschopnosti a zkorumpovanosti se už popsaly stohy papíru. Německý spisovatel Thomas Brussig dokázal v nevelké próze Sudí Hotový něco neobvyklého: učinit rozhodčího tragickým hrdinou.

Rozhodně to není kniha pro fotbalové fanoušky, spíše naopak. Je ironickým obrazem společnosti, která ztratila smysl pro proporce a honbu za míčem povýšila na náboženství: „Je jasné, že při tom tvém rozhodování fotbalových zápasů se všechno prodiskutovává až do té nejmenší, nejnesmyslnější maličkosti, a mnoho času se tráví debatami o zbytečnostech. Od toho tu máme slova. Byl, či nebyl za čárou. Když neumíme diskutovat o velkých a hlubokých věcech, potom musíme diskutovat o věcech malých a povrchních.“

Vypravěčem je fotbalový rozhodčí a pojišťovací agent v jedné osobě, nesoucí trochu komické a trochu symbolické jméno Uwe Fertig. Dlouhý monolog těkající mezi nejrůznějšími tématy místy připomíná hrabalovské pábení, ve skutečnosti je však velmi rafinovaně komponován. Podtitul „žalozpěv“ zpočátku působí ironicky, ale postupně zjišťujeme, že vypravěč má ke své zpovědi podstatnější důvod, než je pouhý pocit zneuznání. Teprve v závěru knihy se obě hrdinovy profese propojí jako metafora absurdní situace, kdy pouhou hru bereme smrtelně vážně, zatímco v otázkách života a smrti se spoléháme na neviditelnou ruku trhu. Fertig není koneckonců zdaleka jediným, kdo se ocitá v roli žalujícího a žalovaného zároveň a kdo z existenčně důvodů musí jít proti svým vlastním zájmům. (Více se z děje knihy opravdu prozradit nedá.)

Fotbalový rozhodčí je přesně tím případem autority, vůči které se všichni tak rádi vymezují, i když se bez ní nedokážou obejít: „Když stojí v novinách, že jsem byl nejlepším mužem dne, potom jediným důvodem je chtít hráče zesměšnit a marginalizovat. Má to znamenat Vy hráči jste byli ještě menší než ten trpaslík s píšťalkou.“ Je to povolání s mizivou prestiží, ale přesto velmi dobře placené. Rozhodčí je neomezeným pánem na hřišti, ale zároveň je otrokem hry: sám uprostřed nenávistného řevu desetitisíců hrdel musí zachovat chladnokrevnost a okamžitě správně vyhodnotit komplikované situace, přičemž každá drobná chyba se bude v médiích ještě dlouho přetřásat. Původně bylo úkolem rozhodčího dohlížet na plynulost hry a trestat případná porušení pravidel. V současném fotbale už je ale porušování pravidel hlavním smyslem hry, přičemž jde hlavně o to vsugerovat rozhodčímu, že to byl soupeř, kdo se provinil, a získat tak výhodu na jeho účet. Sport přestal být ideálním mikrokosmem, kde se hledá spravedlnost, která chybí v jiných oblastech – stal se součástí hospodářského systému a kopíruje jeho pokřivenost. Není divu, že rozhodčí je frustrován tím, že zůstal už asi posledním, kdo za svá rozhodnutí musí nést osobní odpovědnost. A také není divu, že si tolik čtenářů povšimlo, jak se role rozhodčího vlastně podobá roli politika.

Brussig popisuje paradoxy, s nimiž stojí a padá současný svět: „Demokracie, jak známo, funguje nejlépe tam, kde netřeba přijímat žádná rozhodnutí.“ Všichni hluboce toužíme po spravedlnosti a zároveň nejsme schopni ji unést, pokud se obrátí proti nám. Neustále delegujeme rozhodování o svých životech na instituce, o kterých si přitom myslíme jen to nejhorší. Moderní společnost je přeorganizovaná a funguje jen díky permanentní disciplinaci, zároveň ale verbálně uctívá modlu individuality. Vyžaduje se spolehlivost a předvídatelnost neovlivňovaná lidským faktorem, zároveň ale všechno funguje právě na kalkulaci s tím, že člověk je nádoba křehká. Ve funkcích chceme mít specializované profesionály, ale protože jejich činnosti vlastně vůbec nerozumíme, snadno je začneme podezírat, že se nám odcizili.

Ve fotbale se dnes točí víc peněz než v leckterém tradičním průmyslovém odvětví. Sport ve skutečnosti už dávno není o tom, kdo je lepší: rozdíly ve výkonnosti mezi profesionály jsou zanedbatelné, o výsledku zápasů rozhodují pouze chyby. Hra je založena na náhodě, ale zároveň se z ní týmy odborníků snaží prvek náhody co nejvíce eliminovat. „Fotbal sledujeme pro pocit vzrušení a chybná rozhodnutí jsou tím, čím se můžeme po celá léta, desetiletí úspěšně vzrušovat. Proto neexistuje nic lepšího, čím by fotbalový sudí mohl fotbalu více posloužit, nežli chybné rozhodnutí.“

Ke slovu se dostávají i traumata z doby NDR: vypravěč vzpomíná, jak bydlel těsně u Berlínské zdi a z okna se díval na zakázaný Západ. Oproti předchozím Brussigovým knihám (česky vyšly Hrdinové jako my, Na kratším konci ulice a Oslnění) však není v centru pozornosti groteskní obraz minulosti, kniha je naopak mrazivě aktuálním obrazem světa, z něhož se vytratila elementární důvěra a vzájemný respekt. Ukazuje se, že vážnost a komorní rozměr Brussigovi svědčí lépe než snaha pobavit čtenáře, mnohdy za každou cenu.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda by vůbec někdo mohl fungovat v roli fotbalového sudího, pokud by projevoval tolik sebereflexe jako Brussigův hrdina. Můžeme se také domýšlet, jak by se jeho postoje změnily po zavedení videorozhodčího (kniha byla napsána v roce 2007), který měl původně arbitrům pomáhat, ale ve skutečnosti jejich situaci ještě více komplikuje. Zůstává jen nejasné tušení, že tyto poměry, s nimiž jsme tak hluboce nespokojeni, si vlastně zasloužíme.


Thomas Brussig: Sudí Hotový. Žalozpěv. Přeložil Tomáš Kafka. Nakladatelství Smršť, Praha, 2016