Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Česká nemoc

Frans Hals: Dva chlapci s pivním džbánem. Olej na plátně, 1627. Repro The Yorck Project

Několik svědectví ze starých bohatýrských časů.


Že Češi vždy rádi kvasili a poseděli ve své oblíbené hospodě při dobrém pivečku, dosvědčují skoro všichni dějepisci. Už v Rozmlouvání člověka stavu rytířského s pánem Jeho milosti se praví:

Staří Čechové hrozní piva pijani být museli. Co pak při tom o našincích souditi máme? Že prý méně pijí než předkové jejich, ale ne proto, že by střídmější byli, alebrž že jsouce rozmařilí slaboučkové, nemohou tolik co oni snésti.

Naši předkové dovedli vždy vypít mnoho piva. Nebylo žádnou zvláštností, když se nerozcházeli domů, dokud nebyl sud zcela vyprázdněn.

Pít učili i malé děti. V Pojednání o vychování dítek, které pro uherského a českého krále napsal Ae. Silvius, se vyprávi o jistém vznešeném Čechovi, který své dítky od útlého věku, by jž od samé kolébky vínu Malvazskému velkými a častými doušky navykal. Tak totiž říkával: „Až jednou budou muži a mnoho budou píti, víno sebe silnější je neopojí.“

Oblibu pití potvrzuje např. hraběnka Černínová, která v r. 1661 o svém dvouměsíčním potomkovi Ferdinandu Václavovi žertem napsala: Syn je opravdový Čech, protože když se napije dobře, lépe spí. To, říká se, je česká nemoc.

Čečetka uvádí, že naši předkové bývali velice pohostinní a každému příchozímu do hospody hned podávali korbel se slovy: „Připíjím na vilkum, dávám plnou.“ Host poděkoval se slovy: „Splním a vypiji do dna.“ Odmítnutí takové pocty znamenalo urážku. Snadno pak docházelo k půtkám, šarvátkám a rvačkám mezi stolovníky, jestliže nebyli ochotni ihned si připít se sousedem podle některého navrženého způsobu.

Např. pití „řeckým strychem“ znamenalo, že se počalo malými konvičkami, postupně se přecházelo k větším a větším číším, až se skončilo u kalfasů. Jiný způsob připíjení byl „truňk kostkový“. Na stole se házelo hrací kostkou, která řídila pořadí i množství pití. Každý vrh určil podle toho, kolik ok padlo, počet pint nebo korbelů, jež musel házející vypít. Dalším přípitkem bylo pití zvané „věrnost za nehet“ nebo také „zkouška za nehet“. Pilo se z korbele naráz, až do poslední kapičky, která se vylila na nehet a pak se obřadně slízla.

Originálním přípitkem bylo pití „po nymbursku“. Pavel Stránský ze Zapské Stránky o něm zaznamenal: Slovutní pijáci nemají snad nikde tak špatnou pověst jako v Nymburce. Zde totiž velmi často vybočí z mezí a rozbíjí si hlavy poháry něž předtím jedni druhým vyprázdní do obličeje. Odtud se často říkává přísloví: „Připímť po nymbursku.“

Ve vědomí lidu to znamenalo dostat korbelem po hlavě, ve skutečnosti ale přípitek po nymbursku znamenal jakési furiantské napití. Korbel se po vypití prudce přehodil přes hlavu, aniž se pijící podíval, jakým směrem nádobu odhazuje.

Snadno vznikaly hádky, při nichž po sobě házeli pinty, žejdlíky, korbele, štoučky, konvice a jiné nádoby, ba docházelo i k bitkám na nože. Často opilci zplundrovali celou hospodu a při zakročování veřejného práva vztáhli ruku na rychtáře a jeho pomocníky. Mnoho půtek a bitek bylo svedeno také mezi měšťany a šlechtou, žijící ve městech. Některé bitky byly vedeny pro zesměšňování a připomínání původu, jiné pro zlehčování majetnosti, ale také z rodinného nepřátelství.


Josef Staněk: Blahoslavený sládek. Kapitoly z dějin piva. Paseka, Praha a Litomyšl, 1998.