Vlastníci části pravdy o našem dnešku
Pokus o komplexnější reflexi jednoho filmu a jedné země.
Filmující divadelní režisér a znovu řádící exprvní dáma
Vznikl film Vlastníci, který se dotkl jakési obecněji sdílené zkušenosti, takže má potenciál stát se „kultovním“. Když jsem šel z kina, říkala na zastávce jedna kamarádka druhé: „Já Havelku znala a pak mi řekli, že je to vynikající“. Já Jiřího Havelku, autora a režiséra filmu v jednom, také letmo znám, kdysi dávno jsme spolu byli na zkouškách na DAMU a pak jsem zpovzdálí sledoval jeho kariéru. Dnes vidím, že je to další ze současných velmi úspěšných divadelních režisérů (po Vladimíru Morávkovi a Miroslavu Krobotovi), který natočil film, jenž „se chytl“. A opět se sociálním tématem (jako byla Krobotova Díra u Hanušovic).
Vlastníci jsou adaptovaná divadelní hra Jiřího Havelky, v čemž je jejich síla i chyba. Jsou ale pravděpodobně uměleckým záznamem reálné schůze bytového družstva, kterou Jiří Havelka na vlastní kůži zažil – a proto převažuje síla. Jde o film, který se kromě úvodních scén příchodu do jednací místnosti celou dobu drží v jediné místnosti a upoutává jen dialogem s prostřihy do bytových prostor, kde se ale nic neděje – v zásadě jde o prostřihy do nehybných fotografií. Nesmírně pomalá expozice a příchody (i pestré profily) jednotlivých vlastníků mi připomněly prolog filmu Kulový blesk. Dialog je ale přesto napsán tak hutně, že i tak udrží pozornost, čemuž napomáhá i takřka dokonalé obsazení. Jiří Havelka obětoval hodně času tomu, aby realizoval svoji vizi vidět Dagmar Havlovou zase na stříbrném plátně. Udělal dobře, především proto, že ji po neskutečných letech, kdy hrála roli paní prezidentové a královen, opět vrátil do jejího přirozeného archetypu ženské z goldoniovské pavlače, což jí ve Vlastnících stoprocentně sedne a její výkon je i v tak ostré konkurenci nejlepší ze všech. (Cenu by měli dostat i maskéři, kteří zakryli její „plastickou krásu“ a zároveň ji nezohavili natolik, aby odmítla hrát.)
Ztraceno v žánru
Obsazení Dagmar Havlové je symbolické vzhledem k tomu, že dialog zprvu připomíná Havlovu hru. První, co mě u něj napadlo, bylo, že jde o inscenaci divadelní hry v divadelní dekoraci, jako byla Menzelova Žebrácká opera, ale jde spíše o absurdní komedii z Havlova raného období s periodicky se navracejícími se replikami typu Vyrozumění (Havlová: „Já jsem proti!“ Lábus: „Ty mlč!“ Havlová: „Znáte toho člověka?“), říznutou ovšem vtípky z francouzské konverzační komedie typu Blbec k večeři. Přes okatý humor ve mně v prvních minutách spíš trnulo a poprvé jsem se zasmál až ve 38. minutě.
V 59. minutě se film poprvé dostal do jiného interiéru.
Ve 101. minutě jaksi mimochodem padla první facka, ale poetiku filmu (chtěl jsem napsat „hry“) to nijak nezměnilo.
Když ve 110. minutě začala japonská nájemnice rodit stylem trhaných scén z Hřebejkova Musíme si pomáhat, ztratil jsem přehled o žánru a když o sedm minut později začala mezi Zahrádkovými strindbergovská hádka, byl jsem co do žánrového zařazení filmu úplně ztracen a pevnou půdu pod nohama jsem našel až relativně na konci filmu.
Tragikomedie je vůbec nejtěžší kategorie. Vtipy v ní nesmějí být příliš „tlusté“ a tragika nesmí být příliš patetická. To bylo ve Vlastnících několikrát překročeno: vedle hurónského projevu Jiřího Lábuse (který ve filmu s Dagmar Havlovou tvoří dvojici, což se divák - v souladu se záměrem autora - pochopí až za notnou dobu) se zde střídají jemné druhy satiry, které si mnohý divák možná ani neuvědomí anebo nepochopí na první dobrou (scény neznámého souseda, který z titulu jednacího řádu schůze na záchodě hrdě stráží Japonku – což je pro tamní kulturu nemyslitelná představa – která tam ale nezvrací, nýbrž usedavě pláče; zmínky vydřidušské paní Procházkové o židokřesťanských, a na konci mile nekorektně jen židovských hodnotách…) s konečnou expresívní romantikou závěrečných scén pana Sokola, belhajícího se kolem vedlejšího vybuchlého domu plného raněných, objímajících se Zahrádkových a pana Bernáška omlouvajícího se japonsky manželce (za celou naši kulturu)…
Češi jsou ve válce
Není asi náhoda, že se mi během přemýšlení o filmu neustále vtírá válka: popisovaný závěr je opět podobný válečnému finále filmu Musíme si pomáhat a rozvržení charakterů připomíná Strach a bídu třetí říše, v nichž chtěl Bertolt Brecht po proběhlé druhé světové válce popsat všechny typy právě minulé doby. Totéž dělá i Jiří Havelka: Schůzi bytového družstva rozehrává mezi upjatou úřednicí, jejíž hrdostí i výdělkem je, aby vše mělo co možná nejsložitější regule (Klára Melíšková), manželi hysterkou a podpantoflákem Zahrádkovými (Tereza Voříšková a Vojtěch Kotek), dvojicí komunisty Kubáta, pro kterého v roce 1989 skončil svět, a jeho neustále se prosazující, nejspíše romské družky Horvátové (Dagmar Havlová), ze všeho vytřískávající podnikatelky Procházkovou, a jejího "pobočníka", podnikatele se vším Nováka (královéhradecký patriot ve mně si nemůže nevšimnout, že dvojice Ondřej Malý – Pavla Tomicová je „vypůjčená“ z našeho Klicperova divadla), doplněné o homosexuálního umělce Nitranského (Andrej Polák) a zakřiknutého Čecha, který si vzal Japonku (Jiří Černý a Maria Sawa), a „v Rusku i Americe podnikající“ bratři Čermákovi (Kryštof Hádek a Stanislav Majer), o nichž už předem vše ví pan profesor se symbolickým baretem a příjmením v naší zemi mnohokrát neúspěšného prezidentského kandidáta, filosofa Sokola, který (podobně jako Čechovův sluha Firs ve Višňovém sadu) řekne ve filmu jen jedinou větu (Ladislav Trojan)… Jediná špatně obsazená je role mladého Švece, v níž David Novotný hraje brilantně svůj obvyklý typ českého pivního Honzy, v němž dobře vystřídal Pavla Landovského – jenže dle scénáře má hrát mentálně postiženého, a toho věru hraje špatně, respektive nehraje vůbec. (Doporučil bych režisérovi Havelkovi i herci Novotnému zhlédnout Ivana Trojana ve filmu Václav nebo Jakuba Koháka ve filmu Instalatér z Tuchlovic.)
Tato sešlost nakonec na malém prostoru jednoho domu, kvůli kterému pro staré plynové vedení chtějí vyklidit celou čtvrť, dokonale popisuje příběh naší společnosti: rodiče se třemi dětmi, kteří se chtějí o dům postarat, ušlape zákonný mechanismus a zájmečky podnikatelky, která za pomoci právníka podnikajícího ve všem pronajímá byt na „šmejdský nájem“ studentům z černé Afriky, exkomunisty, který v 90. letech jedním papírem dobře nastaveným k podpisu připravil o byt souseda a teď ho chce pro svého syna kleptomana – a dva podvodníky, kteří byli „dlouho v zahraničí“, a kteří stejnou metodou jako exkomunista nakonec připraví všechny ostatní o jejich byty všechny – nicméně ti všichni jsou spokojeni, že se už nemusí prodírat houštím absurdních legislativních kliček zatímco protější dům, který je na tom vlastně stejně, vybuchne.
Divadlo, které se přerodilo se ctí ve film
Vedle divadelních jemností, u kterých fajnšmekr vrní (Slovák Nitranský po pomalém „celofilmovém“ naštvávání se dosáhne vrcholu vzteku dokonale vyjádřeném tím, že až ve 117. minutě promluví slovensky; tatáž pokerová tvář normalizačního komunisty a „amerických podnikatelů“, kteří nakonec komunistovu praktiku dovedou k dokonalosti – což je výsostný symbol) si někdy říká, co mu ve filmu přebývá (zbytečně divadelní výměna facek mezi Nitranským a Novákem; nepřesvědčivé překrývání se radosti a smutku Davida Novotného v roli Švece, když se dozví, že mu zemřela matka, připomíná spíše rozehřívání se fotbalových fanoušků – či stálá obsese vlastníků tím, že je soused homosexuál, což by ve skutečnosti řešili daleko míň než to, že je jejich sousedkou Japonka, natožpak Romka) anebo co mu ve filmu chybí (zlodějský syn – „majitel“, vcházející do bytu profesora Sokola je scéna, o niž si syžet přímo říká – ale pan profesor nakonec v bytě sedí sám; a homofobní komunista Kubát si nakonec na záchodě čte homočasopis, což je také schválnost, při jeho dominantní vlastnosti – ostalgii – by mu paradoxně patřil do ruky spíše Wall Street Journal.)
Stejně jako jsou Vlastníci nevyhranění žánrově, jsou nevyhranění i významově. Nejsou tak úplně „sociálním“ filmem, stejně jako nejsou tak úplně komedií. Jsou satiricky směšní, ale ne na první podívanou, jako skvělé Kosmo či Kancelář Blaník, ani ne jako sociální Most!, ale nejsou ani společenskokritickým sociálním thrillerem jako skvělá Poupata, Pustina anebo Methanol. To vše a mnoho z toho, co jsem popsal výše, je podle mě způsobeno tím, že jde o divadelní hru zadaptovanou na film, a přechod z jedné múzy na druhou sice autor-režisér zvládl se ctí, ale nedá se říci, že by ho ustál dokonale. A možná ze mě taky mluví „stará struktura“, která esteticky nikdy nepřijala způsob inscenační dekonstrukce (v tomto případě se projevující vyklubováním textu z původního žánru a klouzáním z jednoho žánru do druhého), a společensky si nemůže pomoci, ale souzní s mnoha názory "vlastníka" Kubáta (kdyby je nedevalvoval tím, že je – s prominutím – taková kurva. Ale to zase syžetově nefunguje, neboť exkomunista s Kubátovými metodami by nebrečel nad minulými pořádky, zato už by dávno měl pod palcem nějaký ten koncern nebo i Strakovu akademii. V reálu totiž postavy ostalgika Kubáta a okradeného profesora Sokola většinou splývají. Ale to už je zase jiný příběh: příběh o společenské objednávce současné ČR, že o hodném exkomunistovi u nás mohou vyprávět příběhy leda Řekové.).
Na každý pád ale musím říct, že Vlastníci jsou z rodu těch děl, nad nimiž člověk (alespoň člověk jako já) dny a týdny přemýšlí a docházejí mu další a další vrstvy – což je v dnešní hollywoodské době nesmírně vzácné. Zpráva Vlastníků o naší dnešní společnosti je přes všechny vady nesmírně komplexní, a tím ve stávající konkurenci velkolepá. Diagnóza kafkovsky a asociálně vedené společnosti, která pokud se své asociálnosti a svých kafkáren nezbaví, vybuchne, je přesná, a kdyby film skončil scénou šourání se profesora Sokola okolo tragédie sousedního domu, v němž plyn už nevydržel a vybuchl, byl by pro mě na hranici dokonalosti. Ale jak říkám: jsem typ, který s přemýšlením o dobrých filmech nikdy nekončí. Možná se na něj za rok za dva budu dívat jinak a ocením ho ještě víc…
Vlastníci. Česká televize 2019, scénář a režie: Jiří Havelka, 96 minut.