Dík
Letošní šéfredaktor se – s pomocí Karla Čapka – loučí.
Bylo mi ctí, potěšením i poučením působit v roce 2019 jako šéfredaktor Kulturních novin. Děkuji kolegům v redakci za spolupráci, ostatním autorům za všechny příspěvky, sou-druhům z družstva za všechny hospodářské a různé koncepční záležitosti a hlavně vám, milí i vážení čtenáři, za váš zájem a tu a tam dokonce i za ohlasy, notabene převážně kladné.
Díky jsou to první a hlavní, co zde chci sdělit. I proto jsem nepoužil žádný z dalších titulků, které mě napadly. Jsou svým způsobem také výstižné, ale z různých důvodů nevhodné: Odcházení, Rekapitulace a rezignace, Zavřete oči, odcházím, Die Ende des Ersatzredakteurs nebo Endešlůs.
Hned od začátku jsem věděl a hlásil, že to beru jen dočasně, nejspíš na rok. Popravdě, mám z toho roku smíšené pocity. Jasně, že hodnocení je v první řadě na čtenářích, ale já k tomu také něco řeknu: podle čtenosti a mého dojmu úroveň našeho listu velmi zvolna klesala. Sám jsem si vytkl za jeden z dílčích cílů, aby čtenář, který třeba tu změnu ve funkci nezaznamenal, to podle četby nepoznal – takže s tím „velmi zvolna“ bych mohl být spokojený. Jiným cílem, nejen mým, ovšem bylo najít plnohodnotného, energického šéfredaktora, což se nepodařilo.
Dosvědčuji z první ruky, že to jde i jinak, ale přeci jen to není jaksi ono, přinejmenším ne to, na co jsme byli v KN zvyklí. Já svou úlohu pojal hodně skromně a spíš jaksi úřednicky nežli umělecky; inu, podle své nátury. Cítil jsem se jen jako primus inter pares, tj. první mezi rovnými, kromě pořadí se odlišující už jen tou divnou, převážně formální, ale přeci ne úplně lehkou odpovědností.
Byli jsme si rovni se spolehlivým Jakubem Grombířem, s hvězdným Tomášem Kolocem (jen se podívejte na přehled čtenářsky nejúspěšnějších textů), s klidným Petrem Kovářem a v neposlední řadě i s obětavou Dominikou Bayerovou. Té ovšem s korekturami, které musely být často bleskové a někdy v tu nejnemožnější denní dobu, pomáhal – tedy spíše „pomáhal“, to je snad jasné – kocourek Piškot (na obrázku).
Děkuji i za příležitost poznat řadu dalších lidí „kolem novin“, tedy Kulturních novin, a lépe pochopit ty, co jsem už znal. Dále vzrostl můj obdiv k Jiřímu Plockovi, že KN vlastně vybudoval a vedl plných deset let a v jedenáctém roce ještě připravil a vypravil jakousi „summu“. Já za ten jediný rok kromě jiného nestihl (neměl jsem sílu) provést několik nápadů, které tedy předám dál svým nástupcům. Za všechny zde jmenuji – a tím je k ní tedy, ne zcela bez škodolibosti, zavazuji – čtenářskou anketu.
Už od dětství mám vtištěný jako předobraz a možná i ideál redakce, co Karel Čapek popsal v geniálním textu Jak se dělají noviny. S tím nepatrným rozdílem, že KN nejsou deník a momentálně nevycházejí na papíře, to ale platí, resp. mohlo či mělo by to platit i pro nás. Ostatně už jsme to nedávno zčásti připomněli.
„U novin, jako u některých jiných podniků, není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíše to, že vůbec existují a že dokonce mohou denně vycházet. Ještě se nestalo, že by jednoho dne vyšly noviny se stručným oznámením, že se v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách nic zvláštního až do uzávěrky listu nepřihodilo a že tedy není o čem psát. Denně dostane čtenář svůj politický článek a své zprávy o zlomených nohou a sport a kulturu a národní hospodářství, kdyby celá redakce lehla chřipkou, vyjdou noviny přesto a budou v nich všechny rubriky jako jindy, a čtenář ani nic nepostřehne a bude bručet na své noviny jako jindy. Na druhé straně pan metér se denně zaklíná, že nedostane do listu, co mu tadyhle redakce posílá, a jestli si páni redaktoři myslí, že může čarovat, a kdesi cosi, ale protože asi dovede čarovat, dostanou se do novin všechny rubriky, a je toho právě tolik, aby se vyplnily všechny sloupce odshora dolů, není-li už to každodenní zázrak? Rovněž strojník od rotačky denně prohlašuje, že to už nesjede, to je marné, co si ti páni nahoře myslí, a že ostatně má rotačku vůbec k nepotřebě a že na to dá hlavu, že dnes nedotiskne. A vidíte, přes ty všechny úkazy noviny vyjdou, a vyjdou i zítra a pozítří, je to věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty.
(…)
Pokud vím, nikdo se dosud nepokusil vyzkoumat, z jakých lidí se dělají novináři. Je sice novinářská škola, ale ještě jsem nepotkal novináře, který by z ní vyšel, zato jsem shledal, že každý novinář býval kdysi medikem, inženýrem, právníkem, literátem, úředníkem Exportního ústavu nebo čím jiným, a že toho z nějakých důvodů nechal. Někdy to bývají, abych tak řekl, jaksi ztracené existence, které se „uchytí“ jako žurnalisté, neříká se o nikom, že se „uchytil“ jako poslanec nebo bankovní ředitel, ale novinář se obyčejně „uchytí“, a to téměř doslovně, podle přísloví, že „jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček“. Novinářem se člověk zpravidla stává tak, že z mladistvé nezkušenosti napíše něco do novin, k jeho nemalému úžasu to v novinách vyjde, a když přijde s něčím po druhé, řekne mu v redakci pán v bílém chalátě něco jako „napište nám zas něco“. Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení, nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou. Snad si přál být majitelem kolotoče, strojvůdcem nebo námořníkem, a hle, jakýmsi vyšinutím z dráhy svých snů se stal členem redakčního štábu. Někdy se člověk dá k novinám, protože o sobě věří, že má dobré pero, ale ani to není nevyhnutelnou podmínkou. Prostě novináři, podobně jako herci a politikové, se rekrutují z osob nejrůznějšího povolání, které se jaksi dostanou na scestí.)
(…)
Oblíbený sen většiny šéfredaktorů je, že musejí nějak zreformovat celou redakční práci, aby ji mohli obsáhnout, i stráví téměř polovinu svého plodného života tím, že vydávají různé směrnice, oběžníky, fermany, připomínky a řády, kterak zjednodušiti redakční provoz, kteréžto předpisy jsou sice vždy do posledního puntíku splněny, ale příjemný, žvatlavý a roztržitý chaos redakce se tím nezmění ani o chlup.
(…)
Prostě noviny jsou mezi všemi zvlášť familiární prostředí, pravda, trochu cynické a hodně splašené, mnohdy povrchní a věčně efemérní, ale myslím, že kdybych se znovu narodil, dal bych se asi znovu svést k tomu, abych jim tak nebo onak sloužil.“