Společnost a politika Zahraničí

Jaderná elektrárna v Zwentendorfu: Příběh síly veřejného mínění v demokratické zemi (10. část, dokončení)

Foto Tomáš Koloc

V těchto dnech uplynulo 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu.

Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!“) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Náš výbor z textu mapoval postoje nejrůznějších profesí, politických postojů, a osobností včetně tehdejšího rakouského kancléře Bruna Kreiského, zakladatele etologie Konrada Lorenze, či německo-rakouského spisovatele Roberta Jungka, v závěru života kandidáta na rakouského prezidenta. Závěrečné shrnující slovo má biolog a chemik Bernd Lötsch, který mj. popisuje vítězství v argumentačním souboji s hlavním propagátorem atomu, americkým fyzikem Edwardem Tellerem, který byl Stanleymu Kubrickovi předobrazem šíleného Dr. Divnolásky (ze slavného filmu s Peterem Sellersem v titulní roli) a zakončuje lapidární básní překladatele Shakespeara do němčiny Ericha Frieda, která byla nalezena v kapse mrtvého profesora Engelberta Brody, jehož skolil infarkt během obrany dalšího z panenských míst ohrožených ničivou energetickou výstavbou…

Desítky let poté

Přesně třicet let po dokončení a odvolání „panenské atomové ruiny Zwentendorf“ bylo Rakousko nadmíru šťastné, neboť bychom nyní prožili nekonečné politické dohady kvůli finančně nákladným problémům, které by se objevily při demontování, asanaci a odstranění vyhořelého jaderného reaktoru. Kde na to vzít tolik milionů euro? Kde by odpad našel svou zářivou budoucnost a dlouhodobé střežení?

“Prozíravost“ roku 1978, kdy byla spolková vláda ještě zamilovaná do atomu, vyvrcholila v návrhu spolkového kancléře Bruna Kreiského a ministryně pro výzkum Herthy Firnbergové, aby se problém atomového odpadu a konečného uložení vyřešil v Egyptě, nebo v tak „bezpečném“ Íránu. Krátce nato se zhroutil problematický šáhův režim, svržený starým charismatickým mužem v pařížském exilu. Od té doby se však „islámská republika“ opětovně stala světově politickým ohniskem.

Ani v Indii atomová energie nenasytila žádného hladového, ale zato prudce vede k vytvoření atomové bomby. „A my ji budeme také mít“, nechal vzdorovitě zaznít pákistánský předseda vlády, „i kdybychom sami museli žrát trávu“. Na takových trendech se Rakousko už nepodílí.

Nedávno jsem byl pozván do Zwentendorfu. Je to betonový obr a zámek duchů zastaralé techniky. Studující oboru jaderné energetiky z Německa tady mohou někdy nacvičovat simulace vážné poruchy, aniž by se něco přihodilo. Je to impozantní model jaderné elektrárny v měřítku 1:1. Samozřejmě jsem měl tajně s sebou náš Geigerův počítač. Proč? Kdyby v roce 1978 proběhla alespoň jedna zkouška provozu, okamžitě bychom to poznali, neboť už po několika hodinách by nastartovaná řetězová reakce v jádru reaktoru vyvolala radioizotopový inventář podobný bombě v Hirošimě - dobře uschovaný, ale zrádný. Po roce provozu by reaktor jako ve Zwentendorfu už v útrobách obsahoval radioaktivitu 1000 hirošimských bomb. Dokonce po odvozu odpadu spalovacích prvků by zůstaly například ve stěně kotle skrze neutrony vyráběné radioaktivní aktivační produkty stále měřitelné. Proto jsme Peter Weish a já namátkově ještě i sami měřili. (Nezapomenutelný medicínský rada Dr. Tisserand z Lince by se potěšil, vždyť se sám označoval sebeironicky jako „odborný lékař nedůvěry“.) Ale hurá, … radost, radost! Dřívější reaktor je „CLEAN“. Ani stopa radioaktivity nebo kontaminace. V tomto ohledu to tehdy proběhlo čestně…

Blbuvzdornost

Co nám tedy protiatomové hnutí přineslo? Uchránilo Rakousko dokonce před dvěma atomovými elektrárnami, před dokončenou elektrárnou ve Zwentendorfu na linii zemětřesení a v hlavním směru proudění větru na Vídeň a před pevně plánovaným reaktorem u Svatého Pantaleonu, těsně na hranici s Horním Rakouskem. Jestli by to v opačném případě vedlo k (těžké) poruše, to jsme se naštěstí nikdy nedověděli, protože Zwentendorf zůstal „nejbezpečnější atomovou elektrárnou na světě“. To je ostatně jediná prognóza energetiků, která skutečně platí, i když z jiných důvodů, než očekávali.

Zatímco se nukleární experti už desítky let snaží udělat jadernou techniku dostatečně bezpečnou pro člověka, ukazuje kronika nehod na celém světě, jak je mnohem obtížnější, dokonce nemožné, udělat člověka dostatečně bezpečného pro jadernou energetiku. Od Three Mile Island a Detroit v USA, přes Windscale ve Velké Británii, La Hague ve Francii, Brunsbüttelu v Německu až k super-GAU (nejrozsáhlejší ničivé nehodě) v Černobylu. (Pozn. red. V době napsání textu ještě neproběhla havárie ve Fukušimě.) Bylo by Rakousko výjimkou? Humorně i když varovně vyznělo na jedné tiskové konferenci ve Vídni roku 1975 varování amerického nukleárního kritika Dana Forda ze skupiny Concerned Scientists (Znepokojení vědci), když prohlásil: „No Schlamperei is allowed in a world handling such amounts of radioactive material“. „Zacházení s takovým množstvím radioaktivního materiáli na světě neodpouští žádné chyby.“ Skutečnost, že pro to jako světoobčan použil pro Rakousko tak přiléhavé slovo „Schlamperei“ (česky šlampáctví, lajdáctví), má asi větší výpovědní hodnotu, než si sám myslel. Nebo jak říká jeden z Murphyho zákonů: „Je nemožné vytvořit blbuvzdorné věci, protože blbové jsou geniální.“

Rakouští protinukleární aktivisté dali světu znamení - nikdo se naší zemi nevysmál, mnozí nás za to naopak obdivovali nebo nám dokonce záviděli. Otázka rizika není ještě dořešena - žádný koncern světa nepojistí atomové elektrárny na následky jejich škod. Stejně tak s pointou jako i nezpochybnitelně to v roce 2001 formuloval americký nositel „Alternatívní Nobelovy ceny“ Wes Jackson: „Výpočty pravděpodobnosti tvrdí, že reaktor je tak jistý, že se velká nehoda stane jen jednou za 10.000 let (což ostatně může být i zítra). Kdyby bylo 1.000 reaktorů, muselo by se každých deset let celosvětově počítat s jednou super-Gau katastrofou.“ Naštěstí existuje teprve něco přes 400 atomových elektráren. Jejich podíl na vyráběné energii se celosvětově pohybuje kolem čtyř procent. To znamená, že dokonce při brutální, žádného rizika se neobávající výstavbě by koneckonců mohly nahrazovat jen několik procent nynější produkce CO2. A i to by se podařilo až tehdy, kdyby byla velká část ze 437 celosvětově umístěných reaktorů kvůli zastaralosti a opotřebení materiálu vyměněna a nukleární systém by narostl na tisíce atomových reaktorů - celá expanze by byla samozřejmě poháněna fosilní energií a doprovázena značným dodatečným nahromaděním CO2 do atmosféry právě v desetiletích, v nichž musíme emise skleníkových plynů zredukovat na polovinu. I jinak přináší nukleární technika více problémů, než jich řeší. Přitom by se známými technologiemi a bez bezpečnostního rizika právě v industrializovaném světě dalo ušetřit dobrých 40 procent současné energetické spotřeby inteligentním využitím (tj. efektivností).

Vzpomínky k výročí

Události ze Zwentendorfu roku 1978 (a pak v roce 1984 z Hainburgu) daly navíc v Rakousku v 80. letech minulého století popud ke kritickému energetickému povědomí občanů a k veřejné diskusi žádoucích alternativ jako sotvakterém v jiném státě té doby. Teprve potom následovaly scénáře vzdání se nebo nezapojení se v jíních státech. Politika Rakouska nebyla však schopna realizace tohoto dočasného společenského konsenzu. „Business as usual“ ( = kšeft jak ho známe) ovlivněný starými (i novými) formami nesmyslného plýtvání se opět rozmáhal. Nepřesvědčivé dotace a malé koketní demo-projektíčky navíc klamaly tím, že ve spotřebě energie více než kdy předtím vládne tzv. „bramborový teorém“: „Čím více brambor přijde na stůl, tím více se jich sní“. Od Zwentendorfu se v Rakousku spotřeba elektrické energie zdvojnásobila (ačkoliv nezčtyřnásobila, jak tehdy zastánci atomové energie předpokládali). Protinukleární postoj je neustále pod tlakem od té doby, co jsme „museli“ - údajně na naléhání EU - náš zákaz importu elektřiny z „nebezpečných východních reaktorů“ nechat padnout (ve skutečnosti za tím byla touha průmyslu po levném proudu za dumpingové ceny).

Výročí referenda je vítaným podnětem zavzpomínat, jak těžce, s jak velkou osobní statečností, jemným humorem a dodnes platnými vědeckými argumenty si těsná většina vybojovala historické vystoupení Rakouska z tohoto „posledního a nejjedovatějšího výkvětu“ bezmyšlenkovitého šílenství neustálého ekonomického růstu.

Život v našem malém „Institutu věd životního prostředí a ochrany přírody“ (od roku 1973 Společnost Ludwiga Boltzmanna a Spolek ochrany životního prostředí, s některými posty v Akademii věd) se v těchto letech dočasně nacházel zcela ve znamení odporu vůči „establishmentu“ - nejen vůči energetickému hospodářství a státu, ale také vůči určitým částem tehdejší vědy, mj. vlivným nukleárním fyzikům a metalurgům, kteří jako pravidelní „hosté“ přicházeli a odcházeli nejen z center reaktorů Seibersdorf a Prater, ale i z Ministerstva výzkumu a životního prostředí, jakož dalších vědeckých institucí, na nichž jsme my byli závislí.

V roce 1974 se mi podařilo do našeho ctižádostivého Institutu životního prostředí přivést Dr. Petera Weishe z oboru zoologie z Vysoké školy zemědělské, a to proti odporu ministryně Herthy Firnbergové, protože se u ní proti němu intervenovalo. Vždyť Peter odhalil ve „vzorovém“ Výzkumným centrem Seibersdorf závažné nedostatky a už v roce 1971 patřil k malé, vysmívané skupince, která v tehdy ještě v prázdném prostoru Zwentendorf protestovala proti stavbě atomové elektrárny. Jako dobrovolníka (Volontär) přivedl do našeho institutu chemika Dr. Eduarda Grubera. Už v roce 1975 vydal u Gustava Fischera ve Stuttgartu a New Yorku jejích dodnes nepřekonanou práci „Radioaktivität und Umwelt“ (“Radioaktivita a životní prostředí“), od té doby vícekrát aktualizovanou a nově vydanou, naposled v roce 1986, těsně po Černobylu. Ačkoliv jsem tehdy pracoval především v oblasti městské ekologie (plánování zeleně, architektonické a dopravní otázky), bojoval jsem vehementně proti olovnatému benzinu, také proti zneužití agrochemie a pro zavedení biologického zemědělství. Zároveň jsem byl úspěšný v otázkách ochrany životního prostředí (proti mostu přes Neziderské jezero a za ochranu nivy Lobau). Vrůstal jsem tak nevyhnutelně díky stále dramatičtější nukleární diskusi v každodenním kontaktu s Peterem a Edim do této osudové otázky.

Soud s Tellerem

My tři jsme dostali šanci sestavit katalog otázek k jaderné energii pro informační kampaň Spolkové vlády. Stále častěji jsem se jako vedoucí institutu dostával do mediálních konfrontací, např. v roce 1976 ve více než dvouhodinové diskusi v tehdy ještě bezkonkurenční rakouské televizi proti „otci vodíkové bomby“ Edwardu Tellerovi (Pozn. red. Americký fyzik, který byl Stanleymu Kubrickovi předobrazem šíleného Dr. Divnolásky ze slavného filmu v titulní roli s Peterem Sellersem), který cestoval kolem světa jako výřečný propagátor atomu. Byl jsem dobře vyzbrojen jedním svým akademickým učitelem, profesorem Engelbertem Brodou, biologem a radiochemikem (znal Edwarda Tellera tak dobře, že věděl, „že by mu ani nepodal ruku“) a svými kolegy z Institutu. Teller nebyl špičkovým fyzikem zneužitým vojenskou mašinérií, ale veškerým svým vlivem se zasazoval, aby byla atomová bomba skutečně zažehnuta nad živoucími městy, a ne, jak to chtěla připravit skupina vynikajících fyziků: v kolující petici se zasazovali o to demonstrovat její odstrašující zničující sílu jen před mezinárodními vojenskými atašé v poušti.

Zdráhal se podepsat tento návrh, a to s cynickým písemným odůvodněním ve smyslu, že jeho duše a duše jeho spolupracovníků už nelze tak jak tak zachránit. Edward Teller dále předvedl svého nadřízeného Oppenheimera politickou denunciací před McCarthyho komisí, když vyjádřil obavy z vodíkové bomby. Jak známo, Sověti tehdy tyto zbraně neměli, a Američané zde v zásadě nebyli poháněni žádnými okolnostmi. Nakonec Edward Teller vybídl radiologického lékaře Gofmana, aby trojnásobně zvýšil tehdy nanejvýš přípustnou zátěž záření pro obyvatelstvo, aby se jeho oblíbený nápad výbuchu vodíkové bomby pro inženýrské účely (Projekt „Plowshare“, „Orání“) „mohla stát skutečně dobrým programem“. Nakonec Teller urychlil před nejvyššími politickými grémii USA ve veřejných slyšených s naprosto nepochopitelnými výmysly a lží nukleární závody ve zbrojení.

Mohl jsem tak bok po boku s Robertem Jungkem za moderace Günthera Nenninga přispět k setřesení Tellerovy pověsti neotřesitelného diskutujícího. Podle režie přišly během toho času stovky telefonátů vyjadřujících rozhořčení nad Tellerem. Broda mi poradil, abych před vysíláním s Tellerem nediskutoval, protože by všechno použil proti mně. Tomu odpovídalo i naše chladné setkání v místnosti pro hosty. Výřečný Teller mi připomněl odmítnutí při svém vystoupení na Univerzitě Purdue, kdy prolomil ledy slovy: „Cítím se jako kachna před kachními hody.“ Přesně podle Brodovy rady, abych se předem nevzdával, jsem si suše pomyslel: „Že by dnes bylo teplé jídlo?“ (Tellergericht = „teplé jídlo“, ale i „soud s Tellerem“).

Zábavná byla také prudkost, s jakou Teller ve studiu odmítal obavu Roberta Jungka, že vysoce riskantní zacházení s nukleárním materiálem donutí k zavedení policejního státu. Zatímco toto všechno odbyl jako výmysl, stáli v zákulisí dva bodyguardi, které tomuto prominentovi industriálně nukleárního komplexu opatřila státní policie a kteří nespustili nikoho z očí.

Pokud se najde příčina…

Z Petera Weishe se stal nejlepší expert životního prostředí v problematice radioaktivity, jak mi potvrdil fyzik John P. Holdren z Univerzity v Kalifornii v Berkeley (spoluautor základního díla autora Paula Ehrlicha „Human Ecology“), právě tak jako i němečtí spolkoví nejvyšší soudci, kteří Petera velmi oceňovali jako znalce. Navíc měl také obdivuhodný rozhled v otázce energetické politiky. Vzpomínám si, že i mně tehdy - jen na několik vteřin - připadal příliš extrémní, když řekl, že dokonce naprosto čistý, neomezeně disponibilní zdroj energie by byl ekologickým neštěstím: Tak jako tak by člověk svým sklonem k bezuzdnosti zničil biosféru, ne sice produkcí energie, ale o to rychleji využitím dostatku energie poškozující životní prostředí, tedy stále více by se nerostné suroviny přeměňovaly ve škodlivé látky a odpady a stále více přírody by se degradovalo na průmyslové a dopravní plochy, skladiště, staveniště a plantáže. Také z tohoto úhlu pohledu jsme brzy viděli šetřivou energetickou politiku jako nejdůležitější podmínku pro trvalou udržitelnost. Nikdo z nás nelitoval, že takzvaná „nejlepší léta svého života“ dal nanejvýš exponovaně do služeb této záležitosti.

Především kvůli velkolepým lidem, kteří se stali našimi spolubojovníky a přáteli. Tato kniha vypráví jejich příběhy. Těší mě, že do mozaiky vzpomínek mohly být nyní vsunuty četné barevné kamínky, barevné střípky, v nichž se zrcadlí také kousek budoucnosti. Umělci, vědci, nositelé Nobelovy ceny, odboráři, ženy v domácnosti, lékaři, čelní politici, odvážní novináři… Zvlášť dojemná byla báseň, kterou měl u sebe nezapomenutelný Engelbert Broda, když byl 26. 10. 1984 nalezen pod stromem ve Witzelsdorfské nivě. Až do svého náhlého srdečního infarktu podporoval velké občanské hnutí. Báseň napsal Erich Fried (Pozn. red. Německý básník žijící od 2. Světové války ve Velké Británii, překladatel Williama Shakespeara do němčiny. Jako jeden ze světových umělců odsoudil okupaci ČSSR v roce 1968.) Praví se v ní mimo jiné:

“Protože to vůbec nepomáhá,

a oni si stejně dělají, co chtějí

Protože si nechci ještě jednou

pálit prsty

Protože se jenom vysmějí;

Na tebe se čekalo

(…)

Protože to raději

přenechám povolaným

Protože člověk nikdy neví

jak mu to může uškodit

Protože ta námaha se nevyplatí

Protože toho nikdo z nich není hoden

To jsou příčiny smrti,

které mají být napsány na naše hroby

které ale už nebudou vykopány

pokud se najde správná příčina“

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Bernhard Riepl a Tomáš Koloc, který také text redakčně zkrátil.

Odkaz na původní publikaci najdete zde.

První část textu o počátcích protiatomové aktivity v Rakousku naleznete zde.
Druhou část o zdokonalování demonstrační a mediální strategie naleznete zde.
Třetí část o podílu příslušníků „šoubyznysu“ naleznete zde.
Čtvrtou, „lékařskou“ část, naleznete zde.
Pátou, učitelskou část, naleznete zde.
Šestou část, o metodách boje odborářů, matek a katechetů, naleznete zde.
Sedmou část, esej, které hnutí proti Zwentendorfu věnoval světoznámý filosof a spisovatel Robert Jungk, naleznete zde.
Osmou část o tom, jak hnutí s podporou konzervativců řídil příslušník maoistického křídla KS Rakouska naleznete zde.
Devátou část, vyjádření největšího podporovatele atomu, rakouského spolkového kancléře Bruna Kreiského, který se na konci života také stal bojovníkem proti atomu, s historikým úvodem profesora Heinze Stockingera naleznete zde.